Zdeněk Pohlreich

Kdo by neznal dnes snad nejpopulárnějšího českého kuchaře, jehož pořady „Ano, šéfe!“ či „Teď vaří šéf!“ se staly jedněmi z nejsledovanějších v našich krajích? Řeč je samozřejmě o Zdeňku Pohlreichovi, restauratérovi, majiteli úspěšných pražských restaurací Café Imperial, Divinis a Yamato.

Narodil se 10. Dubna 1957, ve znamení Berana.

Dětství prožil v šedesátých letech a jak sám tvrdí, nijak zvlášť se neodlišoval od svých vrstevníků. Nejraději trávil svůj volný čas venku s kamarády, na kole, prostě tak, jak v té době prožívala své dětství většina městských dětí. Doba byla jiná, snad jednodušší a slyšet tehdy od rodičů „Máš zaracha!“ se dá v dnešní době přirovnat jen k odstřihnutí od internetu a zabavení mobilu.

K pohostinství neměl Zdeněk Pohlreich nikdy daleko. Jeho otec pracoval jako kuchař, jeho maminka v pohostinství také pracovala, jeho rodině patřila i restaurace na Střeleckém ostrově a jeho strýc vedl restauraci U topolu, ve které pracoval po návratu z vojny.

Bavil ho také sport, a ne ledajaký. Baseball! Hrál jej několik let a později, v Austrálii, dokonce působil jako baseballový rozhodčí.

Život není přímka, ale koho by napadlo, že vaření nepatřilo mezi jeho zájmy. Vlastně sám uvádí, že ho nezajímalo prakticky vůbec! Říká se, že hlad je nejlepší kuchař a nouze naučila Dalibora housti. Přeneseně to také může znamenat následující: Když mi nikdo neuvaří, uvařím si sám! To bylo podnětem pro jeho kuchařské začátky.

Snad neúspěch při přijímacích zkouškách na střední školu byl důvodem, aby nastoupil na učební obor Kuchař – číšník.

Po vyučení nastupuje do hotelu Stop a poté v dalších provozovnách národního podniku Restaurace a jídelny (RaJ). O této části své kariéry hovoří jako o čase, kdy se naučil, jak by to v kuchyni nemělo vypadat

Ve druhé polovině osmdesátých let začíná uvažovat o emigraci. Nedokázal se smířit se situací v zemi a návštěva Nizozemska ho utvrdila v tom, že lze žít i jinak, svobodněji, a tak v roce 1989 svůj záměr uskutečňuje a jeho cílem se stala právě tato země.

Nové začátky nejsou jednoduché. A zvlášť pro emigranta, jehož dokumenty ještě nejsou zcela v souladu s místními zákony. To ví asi každý, kdo se na podobnou pouť kdy vydal. A ví o tom své i Zdeněk Pohlreich. Přesto si razí svou cestu ke gastronomii, když nastupuje jako kuchař do restaurace Het Schellinkje v Meppelu, městečku vzdáleném 130 km od Amsterodamu. Nestydí se ale ani za zkušenosti méně oceňované. Živil se také mytím nádobí.

Holandsko však bylo pouze krátkodobou přestupní stanicí. Zdeněk Pohlreich zde získává povolení k odjezdu za oceán, a tak, po více než roce, zkouší své štěstí v přímořském městě Adelaide na jihu Austrálie.

Nastupuje na místo kuchaře v restauraci La Guillotine, která se specializovala na francouzskou kuchyni. Ostatně právě o pobytu v Austrálii Pohlreich říká, že byl tím, který ho gastronomicky nejvíce obohatil. Kupodivu úspěch svého působení v této restauraci, kde zastával i pozici Sou-Chef, nepřikládá ani tak svému kuchařskému umění či sebevzdělání, ale schopnosti se přizpůsobit, osobní odolnosti a také, alespoň v určité míře, talentu.

Do Česka se vrací v roce 1993, kdy nabyl, jak sám uvádí „naivní představy, že se vracím do země, kde se bude rozvíjet kvalitní kapitalizmus“.

Naštěstí pro nás a českou gastronomickou scénu navazuje na své zkušenosti ze zahraničí a nastupuje, tentokrát už v pozici šéfkuchaře, do hotelu Renaissance SAS Alcron, Villa Voyta nebo Mariott. A odtud už byl jen krůček k vytouženému vlastnímu podniku.

Dnes patří do portfolia jeho restaurací Café Imperial v prvorepublikovém stylu, Divinis, zaměřená na italskou kuchyni, a která získala ocenění Bib Gourmand. Dále je to Yamato v japonském stylu, a brzy přibude čtvrtá, Next Door by Imperial. Ta nabídne moderní a odlehčenou formu Café Imperial, a kde se bude snoubit český základ s evropským provedením. Podobná bistra, kde se podávají kvalitně připravené pokrmy v jednoduchém, ale stylovém prostředí, jsou současným velkým trendem ve světě.

Je možné, že by mnohým z nás osobnost Zdeňka Pohlreicha unikla, nebýt televize.

V roce 2009 startuje pořad „Ano, šéfe!“ a má okamžitý úspěch. Sám říká, že se mu zalíbil formát pořadu a velká možnost vlastní improvizace. Dokázal strhnout diváky svou upřímností projevu, kterým vyvrací mýtus politické korektnosti.

V roce 2010 následuje „Na nože!“ a v roce 2011 „Šéf na grilu“. Rok 2013 je to „Už dost, šéfe!“, 2014 „Teď vaří šéf!“ a „Rozpal to, šéfe!“.

Není náhodou, že pořady, ve kterých se Zdeněk Pohlreich objevuje, patří k těm nejsledovanějším.

Byla by škoda, kdybychom opomenuli zmínit se o kuchařkách, které vydal Je jich celkem osm. Mezi nimi Už dost, šéfe!; Šéf na grilu nebo Prostřeno bez servítků.

Osobnost Zdeňka Pohlreicha patří mezi ty, které na nás udělají dozajista dojem.

Jeho vyhraněné názory, neuhlazená mluva a vyjadřování se přímo k věci a také dosažený úspěch, který by se možná bez těchto atributů nekonal, to jsou věci, které v nás budí pozornost. A zaslouženě.