Zelenina

CELER –je velmi zdravá zelenina, pěstovaná pro využití bulvy a listů. Rozděluje se na celer bulvový – latinsky Apium rapaceum, řapíkatý – latinky Apium dulce a listový – latinsky Apium secalium. Latinský název Apium graveolens znamená celer vonný. Velmi zdravá a aromatická zelenina Celer je velmi zdravá zelenina, která má údajně stejně jako petržel díky obsahu aminokyseliny asparagin i afrodiziakální účinky pro muže. U žen je oblíbený při dietách, protože není kalorická, ale dodává tělu mnoho důležitých látek. Původ a historie Celer byl známý už ve velmi dávných dobách starého Egypta. Řekové i Římané již pěstovali mimo bulvového i celer naťový a řapíkatý, podle dochovaných záznamů listové řapíky přihrnovali hlínou, aby k nim neproniklo světlo a zůstaly bílé. Celer byl v té době i symbolem smutku, konzumoval se na pohřebních hostinách a věnce z celeru se pokládaly na hroby. V dobách středověku se celer přidával do polévek a salátů, pekly se na něm hovězí pečeně. Do Evropy se celer bulvový dostal na začátku 18. století, kdy byl do Anglie dovezen z Alexandrie. Ve větší míře se  Evropě celer začal pěstovat až po třicetileté válce, v českých zemích se objevil až ve druhé polovině 19. století. V té době se také v našich zemích původní pojmenování opich změnilo na celer, pocházející z původního německého Zeller. Současnost V současnosti se jedná o velmi oblíbenou zeleninu, pěstovanou a konzumovanou na celém světě. Pěstuje se jak takzvaně průmyslově, tak i na soukromých zahradách. Vzhled, chuť, vůně… Celer se pěstuje pro bulvy i listy. Nejvíce využívaná konzumní část celeru je zdužnatělá kořenová bulva, která má kulovitý tvar. Povrch je drsný a hnědý, vnitřní část bílá nebo krémová. Listy jsou upořádány do velké růžice, jsou silné a řapíkaté, na povrchu hladké a lesklé. Květní stonek dorůstá až do výšky 80 centimetrů. Odrůdy Základní druhy celeru Celer bulvový – pěstuje se pro využití kořenové bulvy Celer listový – využívá se především zelená nať. Zelená celerová nať má jemnější chuť než bulvy, obsahuje i více vitamínů a minerálních látek. Používá se jako zelenina i koření. Celer řapíkatý – používají se jemné řapíky. Řapíkatý celer je velmi oblíbený v zemích západní a jižní Evropy a také v USA, kde se celer bulvový pěstuje jen okrajově. Má menší bulvy, růst probíhá především nad zemí. Původní odrůdy se bělily nahrnutím zeminy na listy nebo jejich překrytím, současné šlechtěné odrůdy už jsou tzv. samobělící a překrývat se nemusí. Konzumují se z něj širší, křehké dužnaté řapíky listů, které mají jemnou chuť i aroma. Celer bulvový Konzumuje se nejspodnější část stonku – bulva. Kořeny, které pod ní vyrůstají, se odstraňují. Největšími pěstiteli je Francie, Německo, Holandsko a Belgie, přibližně 50 procent úrody se zpracovává v potravinářském průmyslu. Nejvíce pěstované odrůdy Jemný je nejvíce oblíbená odrůda listového celeru. Jemné a příjemně aromatické listy dorůstají do výšky 60 až 70 centimetrů, mají 30 až 40 vegetačních dní. Sklízí se postupně od konce léta, nebo na podzim všechny listy najednou. Velmi dobře se suší. Kompakt má středně velké ale i větší kulaté bulvy s pevnou dužinou. Rostliny s tmavě zelenými listy dorůstají střední výšky. Maxim je velmi odolná a výnosná odrůda s hladkými bulvami. Snáší delší dobu uskladnění. Výnos komerčně pěstovaných bulev je 300 kilogramů na 100 metrů čtverečních, průměrná váha jedné bulvy je 540 gramů. Sklízí se od poloviny září do konce října. Neon patří mezi výnosné a odolné odrůdy s  rychlou vegetační dobou, která je maximálně 40 dní. Bulvy jsou větší, hladké, bez dutin. Dobře se skladuje. Iram je odrůda s bulvami střední velikosti a malým množstvím postranních kořenů. Dužina po uvaření neztrácí barvu. Může se delší dobu uskladnit. Marble Ball má středně velké kulaté bulvy s výraznější chutí. Odrůda je velmi vhodná pro dlouhodobější skladování. Tellus je odrůda s bulvami s pěvnou dužinou, která po uvaření zůstává bílá. Bulvy mají jemnější povrch než u většiny odrůd. Balder s velmi chutnými kulatými bulvami střední velikosti patří mezi oblíbené odrůdy. Má výbornou chuť, často se využívá v gastronomii k vaření i smažení. Brilliant má středně velké bulvy s jemnou bílou duživou, která při vaření neztrácí barvu. Monarch paří mezi oblíbené odrůdy, bulvy mají jemný povrch a šťavnatou dužinu. Nuget patří mezi nejvíce pěstované odrůdy řapíkatého celeru. Je raný, samovybělující a velmi odolný. Středně dlouhé vzpřímené listy mají světlou žlutozelenou barvu, konzumují se vybělené křehké řapíky ze středu rostliny. Sklízí se od léta až do podzimu, vegetační doba od výsadky je přibližně 70 dní. Regent má velké pevné bulvy s bílou chutnou dužinou, která si zachovává i po uvaření svoji barvu. Zdraví a vitamíny Celer obsahuje velké množství vitamínů, minerálních a dalších zdraví prospěšných látek. V dužině i nati jsou vitamíny B1, B2, PP, U a ve velkém množství vitamín C, z minerálních látek především vápník, draslík, hořčík, sodík a fosfor. Dále obsahuje bílkoviny, silice s obsahem apiolu a myristicinu, cholin, puriny, glycidy a flavonoidy. Využívají se bulvy, nať i šťáva. Celer pozitivně ovlivňuje funkci žaludku, posiluje chuť a podporuje trávení, regeneračně působí na složení krve, detoxikuje organismus, snižuje bolesti i horečky, podporuje vylučování. Vzhledem k vysokému obsahu vitamínu C posiluje imunitu a působí při mnoha onemocněním, vitamín U pomáhá při léčbě vředů. Vysoký obsah hořčíku má protinádorové účinky, aktivní organický sodík pomáhá v kombinaci s dalšími látkami rozpouštět nánosy v ledvinách a cévách, které zároveň zpevňuje Celer – bulvy, listy i šťáva – obsahuje pouze 14 kalorií ve 100 gramech, podporuje trávení a urychluje látkovou výměnu a je tedy vhodný pro konzumaci i při redukčních dietách. Vzhledem k obsahu ostatních látek je vhodný i pro diabetiky a revmatiky. Pomáhá léčit artritidu, dnu, revmatismus, deprese, vředy, záněty jater, ledvin, močového měchýře, alergie, vyrážky a mnoho dalších onemocnění. Celer obsahuje aminokyselinu asparaginu, která má účinky na mužskou potenci a působí jako afrodiziakum. Tepelnou úpravou se preventivní i léčivé účinky syrového celeru částečně ztrácí. Maximum vitamínů a další zdraví prospěšné látky jsou především v zelené nati, syrové dužině bulvy a ve šťávě. Účinek šťávy se zvyšuje, pokud se míchá v poměru 1 : 1 se šťávou z mrkve. Použití celeru v kuchyni Dužina celeru se konzumuje syrová, vařená, pečená i smažená. Syrový celer se přidává do zeleninových salátů nebo různých pomazánek, vařený s další kořenovou zeleninou je součástí polévek, peče a dusí se na něm hovězí nebo jehněčí maso i zvěřina. Celer je možné smažit podobně jako řízky, plátky grilovat i zapékat například se sýrem. Vzhledem k výraznému aroma je velmi častou součástí jídel středomořské, francouzské, anglické, balkánské i americké kuchyně, Nať obsahuje více vitamínů i minerálních látek než bulvy, v kuchyni se může použít jako zelenina i koření. Listy se i s řapíkem vaří například v polévkách, před servírováním se ale odstraňují. Sušená nať se přidává do kořenících směsí, které se používají například při grilování. Je i častou součástí sypkých směsí na polévky a omáčky. Semena svým tvarem připomínají anýz, jsou velmi aromatická a nahořklá. Používají se jako koření a celer se pro ně pěstuje ve Francii, Indii a v USA. Připravuje se z nich například tzv. celerová sůl, v které je minimálně 10% rozemletých semen. Celerovou solí se často upravují ryby a zelenina. Příprava a vaření celeru Celerové bulvy se důkladně očistí pod studenou vodou kartáčkem a pak se vloží do mírně osolené a okyselené vařící vody. Pokud se celer nakrájený na kostičky nebo plátky přidává do zeleninového salátu, může se krátce spařit horkou vodou. Nať se pouze krátce oplachuje pod studenou tekoucí vodou. Celer - jednoduchý recept Ve Francii je například velmi oblíbená Céleri-rave remuláde, která se připravuje z malých kostiček celeru, smíchaných s majonézou a dijonskou hořčicí. Z celeru se připravují i chipsy – oloupaná bulva se vcelku uvaří do měkka ve slané vodě, pak se nakrájí na plátky a ty se usmaží ve směsi másla s olejem do zlatova. Celerová pomazánka a celerový salát jsou velmi oblíbené především v Anglii, nastrouhaný celer zde přidávají k různým druhům zeleniny. Zdravý a chutný je i celerový salát s mrkví, kdy se nastrouhaný celer a mrkev pouze smíchají s citronovou šťávou, mírně osolí a omastí olivovým olejem. Jak a podle čeho vybírat Bulva celeru, aby byla kvalitní, by měla mít průměr minimálně 8 centimetrů a kořeny zkrácené na 3 centimetry. Dužina musí mít bílou nebo jemně krémovou barvu, nesmí na ní být rezavé skvrny a může mít jednu malou dutinu. Nať nesmí být oschlá. Spotřeba a skladování Bulvy celeru se před uskladnění nikdy neomývají ani neočišťují. Nejvhodnější uskladnění je v písku v chladném sklepě nebo v zemině v pařeništi. Mohou se uskladnit i volně uložené, v teplotě od 0 do +2° Celsia a vyšší vlhkosti vzduchu vydrží čerstvé až 5 měsíců. Listy bez silnějších částí řapíku je možné poměrně snadno a rychle usušit. I sušené si zachovávají aroma a dají se používat jako kořenící přísada. Pěstování Celer se pěstuje z předpěstované sadby. Vysévá se v únoru, ideálně do skleníku, při předpěstování potřebuje teplotu 15 až 20° Celsia. V polovině května se vysazuje do sponu minimálně 50 x 40 centimetrů a zalévá se podle potřeby větší dávkou vody. Řapíkatý i listový celer má kratší vegetační dobu než celer bulvový a vysazuje se až koncem května nebo v první polovině června do sponu 40 x 30 centimetrů. Nať se sklízí již v červenci a srpnu, hlavní sklizeň bulvového celeru je přibližně 200 dnů od vysazení, většinou v říjnu až listopadu. Sklízí se před příchodem mrazíků. Listy se odkroutí a nechají usušit, kořeny na bulvě se zkracují na délku 3 centimetry a bulvy se pak uskladňují stejně jako ostatní kořenová zelenina. Celer bulvový vyžaduje středně těžkou hlinitou půdu s vyšším obsahem živin a vápníku. V lehčích půdách je možné pěstovat celer listový a řapíkatý. Velmi důležitá je dostatečná zálivka při vysazení a pak v druhé polovině vegetačního období při růstu bulvy. Bulvy narostou do větší velikosti, pokud se průběžně odstraňují zvadlé spodní listy a odřezávají kořínky, které po stranách vyrůstají ven z půdy. Naťový celer se na zimu přikrývá slámou nebo chvojím. Z řapíkatého celeru se sklízí jen dobře vyvinuté listy, čepele se odřezávají a konzumují se pouze řapíky. Zajímavosti Syrový celer ztrácí tepelnou úpravou část svých preventivních i léčebných účinků. Nejvíce vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek je v listech, řapících, syrové dužině a šťávě. Zdravotní účinky šťávy se výrazně zvyšují, když se smíchá v poměru 1 : 1 se šťávou z mrkve. Podle tradičních léčebných postupů pomáhá při léčbě různých vyrážek potírání postuženého místa celerem Celer obsahuje aminokyselinu asparaginu, která pozitivně ovlivňuje mužskou potenci a působí jako afrodiziakum. Vzhledem k velmi nízkému obsahu kalorií - pouze 14 kalorií ve 100 gramech – je celer vhodný při redukčních dietách. Léčivé účinky Celer – dužina, listy i řapíky – mají mnoho preventivních i léčebných účinků na lidský organismus - pozitivně ovlivňuje funkci žaludku - posiluje chuť a podporuje trávení - urychluje látkovou výměnu - regeneruje krev - detoxikuje organismus - snižuje bolesti i horečky - podporuje vylučování - posiluje imunitu - pomáhá při léčbě vředů - má protinádorové účinky - rozpouští nánosy v ledvinách a cévách - zpevňuje cévní stěny Pomáhá při léčbě - artritidy - dny - revmatismu - depresí - vředů - zánětů jater, ledvin a močového měchýře - alergií a vyrážek Působí o jako afrodiziakum.  Konzumace celeru nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky.

ČESNEK KUCHYŇSKÝ – česnek setý  – latinsky Allium sativum, anglicky garlic, common garlic, německy Knoblauch, francouzsky ail nebo italsky aglio - patří do skupiny nejstarších kulturních rostlin a mezi nejpoužívanější druhy zeleniny na světě. Aromatická a velmi zdravá zelenina Česnek je společně s několika dalšími druhy zeleniny nepostradatelnou součástí každé kuchyně. Používá se jako dochucující prostředek a koření, má ale i mnoho preventivních a léčebných účinků na lidské zdraví. Původ a historie Česnek je v historii lidstvauž od dávných let.S největší pravděpodobností má původ v jihozápadní a střední Asii, kde se v oblastech Mongolska a Kirkizska vyvinul z planého druhu Allium longicuspis. Mongolové ho pak přivezli do Číny. Číňané česnek už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem velmi využívali pro jeho léčivé schopnosti. Z Číny se česnek rozšířil do Mezopotámie a z Etiopie pak i do Egypta, kde byl považován za posvátnou rostlinu. Řekové i Římané byli přesvědčeni o jeho posilujících účincích a jejich vojáci česnek konzumovali na válečných výpravách. Od dávných dob je česnek také oblíbený u Židů. Do Evropy se česnek dostal přes Přední orient. Evropané ho velmi rychle začali využívat především pro jeho léčivé schopnosti, byl například nezbytný i při námořních výpravách, na kterých námořníci měli nedostatek vitamínů, chránil i před různými bakteriálními onemocněními a vojenští lékaři česnekem léčili mnohá poranění. V polovině 19. století důkladně zkoumal a popsal antibakteriální účinky česneku Louis Pasteur a jeho poznatky jsou využívány dodnes. Současnost Současné době je česnek jednou z nejvíce pěstovaných a využívaných druhů zeleniny na světě. Pěstuje se především v teplých a suchých oblastech, ale mnoho vyšlechtěných odrůd je velmi odolných a tak se pěstuje v menším množství prakticky téměř na celé planetě. Největší oblast, kde se česnek pěstuje, je v Kalifornii v údolí Santa Clara u města Gilroy. Každý rok zde pořádají festival česneku s názvem Girloy Garlic Festival. Další významné oblasti pěstování česneku jsou ve Španělsku, Itálii, Francii a Egyptě, mezi významné exportéry patří i Maďarsko, Bulharsko a Tchaj-wan. Vzhled, chuť, vůně… Česnek patří do stejné skupiny jako cibule nebo šalotka a další rostliny čeledi Allium. Cibule česneku se vytváří nad kořenem rostliny. Skládá se většinou z 12 dílů – stroužků, na kterých je několik vrstev bílé nebo načervenalé suché slupky. Počet stroužků je u některých odrůd odlišný, může jich být 6 až 17. Stružky mají na svém povrchu jemnou slupku, uvnitř jsou šťavnaté. Mají poměrně ostrou chuť a aroma. Typické aroma česneku je nejvíce koncentrované v cibulce. Aroma, ale především většina pozitivních vlastností česneku na zdraví má původ ve více než stovce různých složek, které v česneku jsou a obsahují síru. Jedna z nich – éterický olej allin – se po rozmačkání nebo rozžvýkání změní na allicin, který je chemickou látkou s typickým česnekovým aroma a mnoha léčivými, především antibakteriálními a antioxidačními účinky. Část allicinu se pak velmi rychle rozdělí na další sloučeniny síry, které mají další léčivé vlastnosti. Tepelnou úpravou se ale tvorba allicinu významně snižuje a omezují se i léčivé vlastnosti. Rostliny mají v průřezu oblý stonek, na kterém jsou jednoduché listy. V květenství jsou téměř vždy pacibulky, které se mohou použít k vegetativnímu rozmnožování stejně jako od sebe oddělené stroužky cibulky. Druhy a odrůdy Mimo klasické formy česneku se pěstuje ještě česnek viničný, který se nazývá také česnek setý perlovka, který má stříbřité, lesklé menší cibulky s mírně nahořklou chutí. Český paličák, ruský paličák a vinar jsou v podstatě neexistující druhy česneku.  Český paličák není druh, ale pouze obecné pojmenování, které označuje jednotlivé odrůdy, které jsou zařazeny v kategorii česneku paličáku. Stejně tak neexistuje ani modrý paličák – i to je pouze označení odrůd, které mají modré zbarvení a vytváří pacibulky.   Ruský paličák je název pro různé odrůdy z Ruska a také to není označení jedné konkrétní odrůdy česneku. Vinar je odrůda, vyšlechtěná v obci Vinary, ale nebyla jí udělena oficiální registrace a tak oficiálně odrůda s tímto pojmenováním neexistuje. Název je zneužíván pro prodej jiných odrůd. Na základě platné legislativy je za český česnek možné označovat ten, který byl vypěstován v České republice – mohou to tedy být i odrůdy ze zahraničí. Odrůdy českého česneku Různých odrůd česneku existuje velké množství. Liší se od sebe podle místa a země, kde byly vyšlechtěny a kde se pěstují, ale především vzhledem, velikostí, chutí a vůní. Odrůdy Ing. Jana Kozáka Lukan má šedobílou barvu, při pěstování v některých oblastech je fialově skrvrnitý. Jedná se o raný česnek nepaličák, sází se na podzim a sklízí v první polovině července. Lukan je nejvíce výnosná odrůda českého česneku, paličky mají 8 až 17 stroužků a ostrou, ale příjemnou chuť i aroma. Jovan je bílý nebo fialově skvrnitý paličák, který se sází na podzim a sklízí na konci července. Má většinou 6 větších stroužků s ostrou chutí. Odrůda je velmi výnosná a vydrží i delší dobu skladování. Vekam se sází na podzim a sklízí přibližně v polovině července. Barva je fialově skvrnitá, má 8 až 12 nepravidelně uspořádaných středně velkých stroužků ostré, ale decentní chuti. Odrůda je velmi odolná a může se poměrně dlouhou dobu – většinou až do dubna - skladovat. Blanin patří mezi paličáky. Má šedobílou barvu a 6 až 12 nepravidelně rozmístěných stružků s jemnou chutí, které jsou středně velké. Sází se na podzim, sklízí koncem července, výnosy jsou průměrné Je vhodný i pro osoby s onemocněním žlučníku. Anin má smetanovou barvu s fialovými skvrnami. Uspořádání 9 až 15 středně velkých stroužků s příjemně ostrou chutí je nepravidelné. Odrůda je velmi výnosná a vydrží i poměrně dlouhou dobu uskladnění. Anton je šedobílý nepaličák s výraznými skvrnami fialové barvy. Sází se na podzim, sklízí na začátku července. V cibulích je 8 až 12 stroužků ostré, ale příjemné chuti. Při správném uskladnění vydrží velmi dlouho. Benátčan patří mezi nepaličáky. Je čistě bílý, má 12 až 17 neuspořádaně rozmístěných stroužků s ostrou chutí. Může se sázet na jaře i na podzim, sklízí se na začátku srpna. Odrůda se vyznačuje velmi dlouhou dobou skladovatelnosti, která je až 2 roky. Bjetin se sází na podzim a sklízí na začátku července. Slupka má smetanovou barvu, v cibuli je 8 nepravidelně uspořádaných velkých stroužků s velmi ostrou chutí. Bjetin je nejranější odrůda, pokud se včas zbaví vrcholků s pacibulkami, má velké výnosy. Je vhodný pro lidi s onemocněním žlučníku. Džanbul je fialový paličák s kulovitou cibulí, složenou z 10 až 12 stroužky ostré, ale příjemné chuti. Sází se na podzim, sklízí v polovině července. Rostliny jsou poměrně vysoké, odrůda je velmi výnosná. Slavín má fialovou barvu, cibule jsou pravidelné a tvoří je 10 až 15 stroužků s příjemnou chutí. Sází se na podzim, sklízí v druhé polovině července. Velmi dobře se skladuje. Matin patří mezi bílé nepaličáky. Má 8 až 13 středně velkých stroužků s ostrou chutí. Sází se na jaře nebo na podzim, sklízí na konci července a začátku srpna. Z podzimní sadby jsou vyšší výnosy. Vydrží delší dobu uskladnění. Stanik se vysazuje na podzim a sklízí na konci července. Má fialovou barvu a kulovité pravidelné cibule, které se skládají z 10 stroužků střední velikosti. Chuť je ostrá, ale příjemná. Odrůda je velmi výnosná a také se dobře skladuje – ve vhodných podmínkách vydrží až do května. Mirka je paličák s nepravidelnými kulovitými cibulemi s 10 stroužky ostré chuti. Sází se na podzim i na jaře, sklízí v druhé polovině července. Správně uskladněný vydrží až 12 měsíců, odrůda je velmi výnosná. Havran má velké kulovité cibule, které se skládají ze 6 velkých stroužků ostré chuti. Sází se na podzim, sklízí v druhé polovině července. Odrůda je výnosná a správně uskladněná vydrží až do června. Japo II patří mezi bílé nepaličáky. Cibule jsou velké a pravidelné, 8 až 13 stroužků je nepravidelně uspořádaných a mají zajímavou ostrou chuť. Odrůda je pozdní, sklízí se na začátku srpna. Velmi dobře se skladuje. Odrůdy společnosti Tagra Červený dvůr Tagra Červený dvůr patří mezi významné české šlechtitelské podniky. Její odrůdy česneku se pěstují v mnoha zemích na celém světě. Tantal je modrý paličák se 6 až 7 stroužky poměrně ostré chuti. Sází se na podzim, vegetační doba je 260 dní a tak se sklízí v červenci. Odrůda je velmi odolná, vhodná i do vyšších poloh. Může se skladovat až 200 dní. Tristan má vlastnosti velmi podobné odrůdě tantal, liší se od sebe v podstatě jen v délce vegetační doby, která je u Tristanu 265 dní.   Odrůdy firmy Moravoseed Moravoseed je další významný šlechtitelský podniky, kterého odrůdy česneku se pěstují v mnoha zemích. Dukát je bílý paličák s 5 až 7 velkými stroužky vynikající chuti. Sází se na podzim a sklízí v letních měsících. Odrůda je poloraná, odolná, poměrně výnosná a dobře skladovatelná – ve vhodných podmínkách vydrží až do května. Unikát má fialovo šedou barvu a velké cibule s 8 až 13, stroužky ostré chuti. Sází se na podzim a sklízí v létě, dobře se skladuje. Lumír patří mezi bílé paličáky. Cibule jsou menší, počet stružků je 11 až 15, mají decentní jemnější chuť. Sází se na jaře i na podzim, sklízí v létě. Podzimní sadba je ranější a má vyšší výnos. Velmi dobrá je i skladovatelnost, vydrží až 6 měsíců. Nejznámější slovenské odrůdy česneku Na Slovensku se velmi často pěstují v České republice vyšlechtěné odrůdy, ale i původní slovenské odrůdy je možné považovat za kvalitní. Japo je původní česká odrůda bílého nepaličáku od Ing. Kozáka, registrovaná na Slovensku. Cibule jsou středně velké, chuť je ostrá, ale příjemná. Záhorský patří mezi nepaličáky. Odrůda je výnosná, cibule jsou středně velké a stroužky mají příjemně ostrou chuť. Snáší delší dobu uskladnění. Další známé pěstované kvalitní odrůdy jsou: Valko, Alan, Novozámocký, Radoš, Ropal. Kvalitní polské odrůdy česneku Odrůdy polského česneku jsou stejně jako v jiných státech více nebo méně kvalitní. Nejvíce pěstované a z hlediska kvality, chuti, výnosů i skladovatelnosti jsou Arkus, Ceves, Harnaś, Huzar, Jankiel, Jarus, Mega, Ornak. Zdraví a vitamíny Už v dávných dobách byl česnek používán nejen jako koření a dochucující ingredience, ale i jako preventivní a léčebný prostředek. Onemocnění a zdravotních problémů, při kterých se doporučuje i lékaři a odborníky konzumace česneku, je velmi rozsáhlý. Z česneku se vyrábí dokonce i léčivé tablety a olej. Česnek obsahuje ve velkém množství vitamín A, vitamíny skupiny B a vitamín C, z minerálních látek selen, vápník, fosfor, železo, hořčík a jód. Jsou v něm také flavonoidy, polysacharidy, lutamylpeptidy, saponiny a lektiny. Velmi důležitý je vysoký obsah látky allicin. Množství a především kombinace všech látek, které česnek obsahuje, pak má ve výsledku na organismus člověka velmi velké preventivní i léčebné účinky. Česnek je účinné antibiotikum i antiseptikum a nemá žádné vedlejší účinky jako mnoho farmaceuticky vyráběných antibiotik. Je velmi vhodný i pro diabetiky. Česnek snižuje krevní tlak a rozšiřuje periferní cévy, pozitivně působí i při kardiovaskulárních problémech a podporuje činnost srdce. Snižuje i hladinu cholesterolu v krvi, pročišťuje cévy a působí proti kornatění tepen, tím se významně snižuje riziko aterosklerózy a trombózy. Česnek má účinky i na hladinu cukru v krvi, kdy snižuje glykémii a tak je vhodný pro diabetiky. Pomáhá proti nadýmání, ničí parazity ve střevech a podporuje činnost trávicího ústrojí. Pozitivně působí i při různých kožních infekcích i akné. V kombinaci s medem je velmi účinný proti nachlazení a chřipce. Konzumace česneku má i velké preventivní protinádorové účinky. Využití česneku v kuchyni Česnek se používá především jako zelenina, dochucovací prostředek a koření. Podobně jako cibule se přidává do mnoha jídel v studené i teplé kuchyni. Může se přidávat do polévek, k pečeným i grilovaným masům, do zeleninových salátů nebo pomazánek. Nejčastěji se používá čerstvý kuchyňský česnek, prodává se ale i drcený nebo plátkovaný sušený česnek, a také granulovaný i mletý. Jako koření se využívá i česnek medvědí – bylinka, která má chuť podobnou česneku a pórku. Česnek je neodmyslitelnou součástí většiny světových kuchyní od Francie až po Čínu. Při tepelné úpravě se česnek nikdy nesmí připálit, protože pak má hořkou nepříjemnou chuť, která přejde i do ostatních složek jídla. Příprava česneku před použitím Paličky česneku se oloupou a pak rozdělí na stroužky, z kterých se odstraní tenká jemná slupka. Česnek se pak podle potřeby a receptu krájí, drtí nebo lisuje. Česnek se vždy připravuje krátce před použitím, protože oloupaný, nakrájený nebo prolisovaný ztrácí aroma i důležité látky, které jsou v něm obsaženy. Jak a podle čeho vybírat Čerstvý česnek má svěže zelené stonky, prodává se jen na začátku sezony. Zbytek roku je k dispozici už jen česnek uskladněný a sušený. Kvalita uskladněného česneku se pozná především podle pevných stroužků a typického aroma. Spotřeba a skladování Čerstvý česnek, který se prodává na začátku sklizně, vydrží 2 týdny až měsíc. Doba uskladnění sušeného česneku je podle odrůdy poměrně odlišná. Česnek se skladuje v tmavém, chladném a suchém prostředí. Může se ukládat do ošatek, mnohem lepší je spletení více rostlin do tzv. copů a jejich zavěření do prostoru. Pěstování a sklizeň Šlechtěné odrůdy česneku je možné pěstovat bez větších problémů i v našich klimatických podmínkách. Česnek je poměrně vytrvalá rostlina, která se pěstuje vysazováním jednotlivých stružků na jaře nebo na podzim přímo do záhonu. Půda by měla být lehčí a ne příliš mokrá. Česnek se sklízí, když začíná zasychat jeho nať. Zajímavosti Typické aroma po konzumaci česneku z úst je možné odstranit žvýkáním zelené petrželky, máty nebo hřebíčku, případně pomůže se napít mléka nebo silné černé kávy. Při tepelné úpravě se česnek nikdy nesmí připálit, protože pak má hořkou nepříjemnou chuť, která přejde i do ostatních složek jídla. Léčivé účinky Preventivní i léčebné vlastnosti česneku vystihuje nejlépe starodávné přísloví „Všechno je na něco, česnek je na všechno.“ Česnek nemá žádné vedlejší účinky jako mnoho farmaceuticky vyráběných antibiotik a je vhodný i pro diabetiky. V období chřipkových onemocnění je česnek vynikající prevence proti virům, protože je vynikající antibiotikum i antiseptikum. Nejvýznamnější účinky česneku na zdraví člověka jsou - velké preventivní protinádorové schopnosti - snižuje krevní tlak i hladinu cholesterolu v krvi - pozitivně ovlivňuje srážlivost krve - posiluje činnost srdce, - pročišťuje cévy a omezuje kornatění tepen - pomáhá proti nadýmání a ničí parazity ve střevech - podporuje činnost trávicího ústrojí - pomáhá při léčení kožních chorob a akné V kombinaci s medem je velmi účinný proti nachlazení a chřipce. Konzumace česneku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Při konzumaci většího množství ale mohou osoby s nemocemi žlučníku, jater nebo slinivky mít trávicí potíže, pálení žáhy nebo podráždění žaludku. Lidé, kteří užívají léky snižující srážlivost krve by česnek měli konzumovat jen po poradě s lékařem. Látky, obsažené v česneku mohou také u některých citlivějších osob vyvolat mírné alergické reakce.  

CHILLI PAPRIKA – nebo také feferonka, případně kajenský i kayenský pepř, latinsky Capsicum annuum, anglicky chilli pepper, francouzsky piment, německy Pfefferschote nebo italsky peperoncino patří k druhu paprika setá.Má mnoho druhů s plody různých tvarů, barev i ostrosti. Velmi ostrá zelenina Chilli papričky – feferonky jsou používány od dávných dob jako koření, ale mají i velké preventivní a zdravotní účinky na lidský organismus. Čím sytější je barva papričky, tím více je ostrá a také zdravá. Původ a historie Chilli paprika má původ ve Střední a Jižní Americe, původní obyvatelé ji pěstovali již od 6. tisíciletí před naším letopočtem. Staří Mayové už v dávných dobách rozlišovali jednotlivé odrůdy a tak především v Mexiku má dodnes každá chilli paprička své vlastní pojmenování. Čerstvé i sušené chilli papričky stejné odrůdy se dokonce mohou jmenovat různě. Po objevení Ameriky chilli papriky velmi rychle do celého světa rozšířili španělští a portugalští kupci jako ceněné koření a náhradu za pepř. Velmi oblíbené se staly v Indii, kde jsou dnes již tradiční součástí tradiční indické kuchyně. Z Indie se pak přes Osmanskou říši dostaly do Maďarska a zde později vznikla mletá paprika, která je v podstatě maďarským národním kořením. Současnost V současnosti se chilli papričky pěstují především v Jižní a Střední Americe, Asii i v Africe, v menším množství i v oblastech Středomoří a jižní Evropě. K největším pěstitelům patří Mexiko, Indie, Čína, Japonsko a také Vietnam. Prodej chilli papriček je pro mnoho zemí velmi významný. V Evropě se pro potřeby trhu rozlišují podle země původu – papričky z Asie, Ameriky a Afriky se nazývají chilli, z jižní Evropy a Středomoří feferonky. Mírně zavádějící název mají Italové, kde má kořenící paprička pojmenování peperoncini, a zeleninové papriky peperoni. Vzhled, chuť, vůně… Chilli paprička je plod exotických druhů křovitých paprik. Papričky jsou podle odrůdy podélné i kulaté a různě velké. Mají převážně oranžovou nebo červenou, ale i žlutou, zelenou a zelenožlutou barvu v různých odstínech. Ostrá pálivá chuť je různě silná stejně jako aroma. Pálivou chuť způsobuje látka kapsaicin, který má také velmi pozitivní účinky na lidské zdraví. Druhy a odrůdy Chilli papriček je velké množství, rozdělují se do pěti základních druhů Druhy Capsicum annuum Capsicum frutescens Capsicum chinense Capsicum pubescens Capsicum baccatum Kayenský pepř není přímá odrůda chilli papričky, ale poměrně časté pojmenování prášku ze sušených papriček. Má různé barvy od žluté až červenou a jeho chuť je velmi palčivá. Pochází z oblastí Střední Ameriky, kde si ho připravovali domorodci už v dávných dobách Odrůdy Nejvýznamnější odrůdy chilli papriček a feferonek: Maďarské feferonky jsou středně velké papričky. Nezralé mají nejčastěji světle zelenou barvu, zralé jsou zářivě oranžové a přijatelně ostré. Chiles Jalapeňos jsou velmi oblíbené chilli papričky původem z Mexika. Mají protáhlý oválný tvar a zelenou barvu. Jsou součástí mnoha typických mexických jídel, velmi často se také nakládají do oleje se zeleninou a různým kořením. Sweet peppers se do Evropy dováží z Thajska. Zralé papričky mají žlutou barvu, jsou oválnější a dorůstají do délky až 10 centimetrů a mají poměrně jemnou chuť.  Long yellow mají původ v Thajsku. Plody jsou menší, úzké a špičaté, mají žlutou až světle oranžovou barvu a jemnější chuť než červené nebo zelené odrůdy chilli papriček.  Negral je chilli paprika ze Španělska. Plody jsou menší, kulaté a tmavě červené. Vzhledem k příjemné ostrosti i aroma se velmi často suší a po dalších úpravách prodává jako mletá. Pico de Pájaro jsou podlouhlé světle červené papričky, které měří maximálně 3 centimetry. Velmi často se nakládají do octa.Jejich ostrost je mírnější. Árbol jsou úzké, dlouhé, špičaté a poměrně ostré papričky. Nezralé plody mají tmavě zelenou nebo žlutou, zralé červenou barvu. Árbol Japanéspatří do skupiny takzvaných stromových papriček. Jsou úzké a špačaté, mají červenou barvu a ostřejší chuť. Velmi často se suší a melou. Superchillije jedna z nejvíce pálivých papriček, která má původ v Indii. Je velmi ostrá, říká se jí také bhut jokia - v překladu chilli démon. Mimo kuchyni se používá například i jako náplň policejních kouřových granátů. Bird´s eye jsou velmi malé tmavě zelené, podlouhlé špičaté papričky, které patří mezi nejpálivější. Habanero a Scotch Bonnet jsou odrůdy s velmi výrazným aroma a poměrně ostrou chutí. Sušené chilli papričky a feferonky Chipotle je název pro sušené a pak ještě v kouři uzené chilli papričky jalapeňo. Mají světle hnědou barvu a velmi zajímavou příjemně ostrou chuť. Používají se do salsy a často se nakládají do octa. Cascabel má tmavě červené kulaté plody s jemnou slupkou a přijatelnou ostrostí. V sušených plodech chrastí semínka. Morita je označení pro malé, 3 až 4 centimetry dlouhé, úzké a špičaté sušené chilli papričky odrůd jalapeňo. Jejich barva je rezavě červená, ostrá chuť sušením mírně potlačená. Serano Enmielado jsou kratší oblejší papričky s výraznou špičkou. Sušené mají rezavě červenou barvu a velmi příjemnou chuť. Guajillo nebo také Puya je chilli paprička s vínově červenými plody se zahnutou špičkou, které dorůstají až do délky 11 centimetrů. Používá se především do salsy. Pasilla – negro jsou poměrně dlouhé sušené chilli papričky původem z Mexika. Mají středně ostrou chuť a černou barvu, působí velmi dekorativně. Ancho nebo také „široké chilli“ se říká ve Španělsku sušeným chilli papričkám černé barvy s výrazně širokým a plochým tvarem. Mají vynikající chuť a používají se především na přípravu omáček. Mulato mají černou barvu a sušené široký zajímavý tvar. Barvou, chutí i aroma jsou velmi podobné sušeným papričkám ancho. Chilli papričky a zdraví Chilli papričky jsou ostré, ale i zdravé. Obsahují především látku kapsaicin, která způsobuje jejich charakteristickou chuť a podle množství jsou pak papričky pálivé až ostré. Čí, sytější je barva papričky, tím více této látky obsahuje. Kapsaicin je ale i nejdůležitější látkou chilli papriček, která má pozitivní účinky na lidské zdraví - především na kloubní problémy, vysokou hladinu cholesterolu, cukrovku a lupénku. Je účinný i při zánětech dutin a usnadňuje odkašlávání. Podle různých odborných studií a testů kapsaicin také způsobuje usmrcení základních typů buněk při rakovině prostaty. V chilli papričkách je v poměrně velkém množství ještě vitamín C, beta karoten a další látky, které společně s kapsaicinem zvyšují i rozpouštění fibrinu, který způsobuje sraženiny krve. Je prokázáno, že v oblastech, kde se chilli papričky používají jako koření v mnohem větším množství, než například ve střední Evropě, se srdeční infarkt, cévní mozkové příhody a embolie vyskytují velmi zřídka. Chilli papričky mají i příznivý vliv na zažívání a zvyšují chuť k jídlu. V přiměřené dávce působí na žaludek méně agresivněji než pepř a ve střevní sliznici způsobují změny, které se projevují vyšší odolností proti průjmům a jiným střevním potížím. Ve větším množství ale dráždí vylučovací ústrojí. Chilli je také považováno za vynikající afrodiziakum. Využití chilli papriček v kuchyni Chilli papričky se v kuchyni používají celé čerstvé nebo sušené, případně sušené a mleté, především jako kořenící prostředek. Jsou nedílnou součástí mnoha různých exotických jídel, ale třeba i kuchyně Mexika nebo Španělska. Typická salsa bez chilli papriček se v podstatě připravit nedá… Chilli papričky jsou také velmi oblíbené nakládané do oleje s různým dalším kořením a zeleninou, případně naložené do octa. Příprava chilli papriček Chilli paprička se podélně rozřízne a zbaví se semínek. Semena chilli papriček je možné odstranit proudem studené vody nebo opatrně nožem. Jak a podle čeho vybírat Prodej chilli papriček je v současnosti rozdělený na dva druhy podle zemí jejich původu – papričky z Asie, Afriky a Ameriky se prodávají pod názvem chilli, papričky ze zemí na jihu Evropy a Středomoří jako feferonky. Chilli papričky a samozřejmě i feferonky jsou pálivé v závislosti na obsahu látky kapsaicin, která má i pozitivní účinky na lidské zdraví. Obsah této látky se pozná podle barvy – čím je barva sytější, tím více kapsaicinu plod obsahuje, tím více je ostřejší a také zdravější. Spotřeba a skladování Čerstvé papričky je možné uskladnit nejlépe zabalené v mikroténové fólii v chladu. Sušené celé i mleté papričky vydrží v kvalitním stavu uzavřené v dóze nebo sklenici, sušené je možné nechat i na suchém místě. Pěstování Chilli papričky i feferonky je možné poměrně úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách. Rostliny jsou náročné na dostatek světla a tepla, nemusí se příliš zalévat a měly by se pravidelně přihnojovat. Papričky se množí semínky. Ta mají kulatý zploštělý tvar a většinou žlutou barvu. Pokud semínka časem zhnědnou, mají nižší kvalitu a malou klíčivost. 95 procent semen má ale klíčivost vysokou. Papričky se musí předpěstovat. Na začátku roku se semínka zasejí do hlíny a nechají v teple, dokud nevyklíčí a rostlinky nemají první lístky. Pak se rostlinky přesadí do menšího květníku, kde se nechají až do doby, než se budou vysazovat do venkovního prostředí. Po prvních jarních mrazech se rostliny papriček přesadí ideálně do skleníku. Většinu odrůd je možné pěstovat i v bytových prostorách, musí ale mít dostatečně velký květináč. Zajímavosti Odstranění pálivosti v ústech Látka kapsaicin, která má pozitivní zdravotní účinky na lidský organismus a také na ní závisí ostrost papriček, se velmi dobře rozpouští v tucích a v alkoholu. Pálení v ústech po konzumaci jídla s chilli papričkou nebo feferonkou je možné výrazně zmírnit nebo i zcela odstranit sklenkou mléka nebo silnějšího alkoholu. Léčivé účinky I když jsou chilli papričky považovány především za koření, mají poměrně značné preventivní a léčebné účinky na organismus člověka. Chilli papričky i feferonky - pozitivně působí na problémy s klouby - regulují hladinu cholesterolu v krvi - jsou účinné při léčbě cukrovky - pomáhají při léčení lupénky - zvyšují chuť k jídlu a podporují zažívání - mají preventivní účinky proti střevním onemocněním - působí preventivně proti rakovině prostaty - výrazně snižují riziko vzniku krevních sraženin a embólie, srdečního infarktu i cévní mozkové příhody Konzumace chilli papriček i feferonek v přiměřeném množství nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky, ve větším množství ale dráždí žaludek, střeva i další orgány a vylučovací ústrojí.    

ARTYČOK - latinsky Cynara scolymus, anglicky globe artichoke, francouzsky artichaut, německy Artichocke, italsky crciofo - je zelenina, z která se využívají neotevřené květní pupeny a ne jako u ostatních druhů plody, hlízy nebo kořeny. Zdravá a velmi chutná zelenina Artyčok je zelenina, která vzhledem připomíná větší bodlák nebo sukulent. Z původního planého artyčoku byly postupně vyšlechtěny dva typy – artyčok pěstovaný pro jedlé květy a španělský artyčok, kterému se také říká kardus, z kterého se konzumují stonky a listy. Původ a historie Artyčok má původ v severní Africe a na Středním Východě. Už kolem roku 500 před naším letopočtem byl považován za delikatesu ve starém Egyptě i v Římě. V 16. století se začal pěstovat i v jižních státech USA a ve Střední Americe. V 18. století byl gastronomickou lahůdkou francouzské šlechty. Současnost V současné době se artyčok pěstuje v jižně situovaných oblastech Středomoří, velmi často v místech, kde roste vinná réva. Nejvýznamnějšími producenty jsou Francie, Itálie, Španělsko a Egypt, pěstuje se také v Izraeli, Alžírsku a Turecku. Sklízí se dvakrát ročně – většinou na začátku jara v březnu a dubnu, a pak ještě jednou na podzim. Doba sklizně je ale v některých oblastech v i jiných měsících, a tak je artyčok k dostání v podstatě celý rok. Vzhled, chuť, vůně… Květní pupeny artyčoku mají podle odrůdy kulatý nebo válcovitý tvar, dorůstají do velikosti 5 až 15 centimetrů a váží od 150 gramů do půl kilogramu. Artyčoky se sklízí vždy před kvetením, aby jim zůstala jejich jemná hořkosladká chuť. Otevřené pupeny jsou vláknité a chuť mají ostřejší. Z pupenů se konzumují jen lůžka květních úborů – takzvaná srdíčka, a dužnaté zákrovní lístky, které připomínají šišky borovice. Aroma artyčoků je zvláštně jemně trpké, vytváří ho hořčiny cynarin. Lodyha artyčoku dosahuje podle odrůdy a podmínek výšky 1 až 2 metry. Listy rostou střídavě a jsou poměrně velké. Odrůdy  V oblastech kolem Středozemního moře se pěstují různé odrůdy artyčoku, které se od sebe odlišují tvarem, velikostí a barvou. Francie má na světové produkci největší podíl a pěstují se zde tři různé větší skupiny odrůd Bretaňské - Mají velké zelené pupeny, jsou to především odrůdy Camus de Bretagne, Camerys a Caribou Středomořské – Midi – Jejich barva je většinou fialová, nejznámější jsou odrůdy Violet de Provense, Violet d´Hyeres a Violet de Gapeau. Ostatní – Méně významné odrůdy, například Blanc Hyerois. Itálie je další zemí, která patří k významným pěstitelům artyčoku, nejvíce ho pěstují v provincii Puglia, na Sicílii, Sardinii a v Toskánsku. Čtyři hlavní v Itálii pěstované odrůdy jsou Catanese, Romaneto, Spinoso Sardo a Violetto di Toscana . V Itálli pěstují i další odrůdy, které ale využívají pro vlastní potřeby a nejsou určené pro export. Španělsko se na produkci artyčoků také významně podílí, pěstují se zde především ve Valencii. Nejdůležitější pěstovanou odrůdou je Tudela – Blanca de Tudela. Nejvíce pěstované odrůdy Camus de Bretagne je nejvíce pěstovaná a komerčně nejdůležitější francouzská odrůda. Má velké kulaté pupeny s váhou až půl kilogramu se zelenými listy. Camerys mají velké pupeny fialové barvy. Je to poměrně nová odrůda z oblasti francouzské Bretaně. Violet de Provense se pěstuje v departmentu Provense. Pupeny jsou fialové a středně velké. Catanese je odrůda z Itálie. Pupeny jsou středně velké, mají válcovitý tvar s uzavřenými zelenými lístky s fialovým odstínem. Romanesco patří k důležitým italským odrůdám. Pupeny jsou velké a kulaté s typickým otvorem na konci, zelené listy mají fialový nádech. Spinoso Sardose pěstuje nejvíce na Sicílii. Odrůda má středně velké, kuželovité a zašpičatělé pupeny, které jsou zakončené trnem. Barva je zelenofialová. Violetto di Toscana má středně velké, uzavřené pupeny ve tvaru elipsy a listy tmavě zelené barvy s výrazným fialovým odstínem. Tudela – Blanca de Tudela - je nejdůležitější odrůdou pěstovanou ve Španělsku. Známé jsou velmi kvalitní pupeny z regionu Navarra. Pupeny mají zelenou barvu, jsou menší a velmi křehké. Nemusí se z nich odstraňovat vnější vlákna. Green Globe se používá jako zelenina – vaří se stejně jako chřest, ale i jako léčivá a dekorativní rostlina. Má středně velké pupeny zelené barvy. Grosse von Laonmá původ ve Středomoří a patří mezi tzv. zelené artyčoky. Pěstuje se především jako okrasná rostlina, konzumují se z něj jen lístky a okrajové listy květů. Gobbo di Nizza je poměrně choulostivá odrůda z Itálie, která má velmi malé pupeny. Využívají se z ní především stonky a řapíky. Artyčok kardový je méně známá odrůda, která má velmi efektní fialové květy a se pěstuje jako dekorační rostlina. Zdraví a vitamíny Artyčok je velmi chutná a zdravá zelenina, která je ale stále ještě nedoceněná. Na rozdíl od jiných druhů zeleniny, z kterých se konzumují plody, listy nebo kořeny se z artyčoku konzumují především nerozvinutá poupata, k léčebným účinkům se využívají i listy a kořeny. Artyčok obsahuje v poměrně značném množství vitamín C, kyselinu listovou a draslík. Z minerálních látek je v artyčoku ještě železo, hořčík, zinek a vápník. V pupenech jsou také pro člověka důležité flavonoidy, vláknina, karoteny, organické kyseliny, hořčiny, třísloviny, provitamín A, vitamíny skupiny B, cynarin, inulin, tanin, organické soli a další látky. Má nízký obsah sodíku a není v něm žádný tuk. Kalorická hodnota je velmi nízká - jeden artyčok má průměrně jen 25 kalorií. Preventivní i léčivé účinky artyčoku jsou velmi velké. Velmi pozitivně působí na játra, žlučník i ledviny, snižuje a reguluje hladinu tuků i cukrů v krvi, zabraňuje ukládání cholesterolu, má protialergické účinky, pomáhá při kožních onemocněních a podporuje trávicí systém. Působí i jako afrodiziakum. Artyčok je vzhledem k obsahu inulinu vhodný pro lidi s diabetickým onemocněním, žlučníkovými chorobami a nemocemi jater. Konzumace artyčoku totiž podporuje detoxikační funkci jater a tvorbu i vylučování žlučí. Podporuje trávení i látkovou výměnu. Použití artyčoku v kuchyni Artyčok je již několik tisíciletí velmi oblíbenou zeleninou. Poupata se konzumovala už ve starém Egyptě i Římě, byla delikatesou francouzské šlechty. Artyčoky se konzumují syrové, vařené nebo dušené, grilované i smažené a také se nakládají. Příprava je poměrně zdlouhavá a tak se nehodí pro rychlé tzv. pro fast food kuchyně. Pro úpravu jako zelenina se používají v osolené vodě vařená květní lůžka, která mají hořkosladkou chuť. Nejčastěji se konzumují vařené a pokapané olivovým olejem. Jednotlivé lístky se odtrhávají a namáčejí do různých omáček, servírují se ale třeba jen polité máslem a posypané smaženou strouhankou, případně s omáčkami. Plní se i různými náplněmi, velmi často například mletým masem nebo kuskusem. Mohou se i zapékat nebo přidávat do omelet a těstovin, používají se i na předkrmy nebo jako ingredience na pizzu. Jsou vynikající příloha ke steakům. V Itálii z artyčoku vyrábí velmi chutný hořký likér Cynar, ve Francii je používají na přípravu ragú, které je velmi podobné ratatouille. Příprava artyčoku před použitím Příprava artyčoků trvá delší dobu. Po odstranění horních lístků se odlomí celý stonek a pak i horní čtvrtina pupenu. Ze středně velkých nebo větších pupenů je potřeba ještě odstranit vlákna. Artyčok se pak vloží do studené vody, ta se přivede k varu a pupeny se vaří podle velikosti 25 až 45 minut. Voda může a nemusí být osolená, vždy by ale měla být okyselená, aby si artyčok zachoval původní barvu. Na okyselení 1 litru vody se přidává 1 lžíce octa nebo citronové šťávy. Malé plody, které mají velmi kladné účinky na zdraví člověka a především trávicí systém, je možné konzumovat syrové i s okvětními lístky a stopkami. Důležité rady pro přípravu artyčoku Bodláky, které jsou na povrchu pupenu, mají silné barvící účinky a ruce se obarví do černa. Artyčok je tedy dobré připravovat v gumových rukavicích, nebo si alespoň ruce potřít citronovou šťávou. Stonek se neodkrajuje - měl by se ulomit. Tak je totiž možné zjistit, jak je artyčok čerstvý. Pokud stonek ulomit nejde nebo se odlamuje obtížně, je artyčok starší a méně kvalitní. Jak a podle čeho vybírat Artyčoky je možné koupit čerstvé i nakládané. Nakládané jsou v současnosti poměrně běžně k dostání po celý rok především v supermarketech a také v obchodech s italskými nebo francouzskými delikatesami. Artyčoky se sklízí na jaře a na podzim. Podzimní poupata s až nachově fialovou barvou mají silnější vrchní lístky, jsou tedy i po distribuci většinou velmi kvalitní. Čerstvý artyčok má pevné listy a není seschlý. Spotřeba a skladování Konzervované artyčoky se skladují v suchém a chladném místě. Čerstvé pupeny se uchovávají neumyté a v chladničce vydrží maximálně 3 týdny. Očištěné a pro úpravu připravené artyčoky je také možné omýt ve studené okyselené vodě, pak je osušit a zamrazit. I po rozmrazení jsou křehké a chutné. Uvařené pupeny je potřeba okamžitě zkonzumovat. Pěstování Artyčok pochází ze Středomoří, některé odolnější odrůdy je ale možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách, ale v zimě je nutné rostliny chránit před mrazem. Artyčoky vyžadují slunečné a chráněné místo, půda by měla být lehká, bohatá na živiny, vlhká a propustná. Artyčok je možné rozmnožovat vegetativně odnožemi, nebo poměrně snadno i semeny. Semena se vysévají na začátku března do květináčů. V druhé polovině května se silnější rostliny přesazují do volné půdy na vhodné místo, vzdálenost mezi nimi by měla být alespoň 1 metr. V průběhu růstu je nutné rostliny často okopávat, zbavovat okolního plevele a dostatečně zalévat. Sklízí se nerozkvetlé květní úbory s pevným lůžkem a dužnatými zákrovními listy. Řezná místa se potírají citronovou šťávou, aby nezhnědla. Odkvetlé stonky se u země uřezávají Zajímavosti Obliba a konzumace artyčoku v posledních letech poměrně výrazně vzrostla a především v původních oblastech jeho výskytu a pěstování – zejména ve Francii a Itálii – již několik let každý rok zvyšují produkci a export. Léčivé účinky artyčoku jsou známé tisíciletí. V lidovém léčitelství se z artyčoků nejvíce využívají čaje, ale i různé odvary a také jídla. Léčivý artyčokový čaj se připravuje dvouminutovým vařením listů, které se sbírají v bodě květu. Pije se 4 krát za den jeden šálek, k případnému oslazení se doporučuje med. Odvar kořene artyčoku ve víně má také velmi pozitivní účinky na organismus. Odvar se připravuje z 80 gramů kořene, který se zalije 1 litrem červeného vína a nechá se krátce přejít varem. Po pomalém vychladnutí se uloží do chladna, ne ale do chladničky! Užívá se 15 dní 3 krát za den jedna polévková lžíce. Potom následuje 14 dní přestávka a po ní další užívání po dobu 15 dnů. Jídla z artyčoků jsou velmi vhodná pro diabetiky, protože rostliny obsahují látku inulin. Jsou vynikající i pro osoby s onemocněním jater nebo žlučníku. Léčivé účinky Artyčoky mají mnoho preventivních i léčivých účinků - podporují detoxikační činnost jater - obnovují a regenerují jaterní buňky - zvyšují tvorbu žluči a její vylučování - působí proti vzniku žlučových kamenů - podporují činnost slinivky břišní - snižují hladinu cukru a tuku v krvi - snižují hladinu cholesterolu v krvi - čistí cévní systém a odbourávají cholesterol - zabraňují ukládání cholesterolu v cévách - pomáhají při léčbě ekzémů a kožních nemocí - odvodňují a působí proti otokům - zlepšují trávení a látkovou výměnu - pomáhají při léčení revmatismu - jsou účinné při onemocnění ledvin - celkově omlazují onanismus - působí jako afrodiziakum Konzumace artyčoku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Pouze při neúměrně vysoké konzumaci nebo konzumaci nekvalitních, případně špatně upravených artyčoků, se mohou projevit mírné žaludeční potíže.

BROKOLICE - latinsky Brassica oleracea, anglicky sprouting broccoli nebo calabrese, francouzsky brocoli, německy Brokkoli a také Spargelkohl, italsky broccoli - je velmi zdravá zelenina, které obliba se stále více zvyšuje a v posledních letech se konzumuje častěji, než jí botanicky příbuzný květák. Velmi zdravá zelenina Brokolice se v gastronomii používá podobně jako květák, na rozdíl od něj ale méně nadýmá a má také větší obsah pro člověka zdraví prospěšných látek. Původ a historie Brokolice vznikla z původní plané košťáloviny, z které pochází i květák, kapusta, zelí a kedlubna. Pochází z oblasti Středozemního moře, s největší pravděpodobností Apeninského poloostrova, kde ji Etruskové pěstovali již dávno před příchodem italských kmenů. První odrůda výhonkové brokolice byla v Čechách v Olomouci vyšlechtěna v roce 1963, ale významněji se u nás tato zelenina rozšířila až v 80. a 90. letech 20. století. Současnost V současnosti se brokolice pěstuje v podstatě celé Evropě, nejvíce v Itálii a ve Španělsku, a také v USA.   Obliba brokolice  v posledních letech vzrůstá, mimo jiné k tomu velmi přispěly i odborné studie, které ji vzhledem k obsahu pro člověka zdraví prospěšných látek zařadily mezi tzv. velmi zdravé potraviny, které jsou významné i jako prevence proti vzniku různých rakovinových nádorů. Vzhled, chuť, vůně… Brokolicemá tvar pevně uzavřené růžice s výraznou zelenou, modrozelenou nebo i fialovou barvou. Je poměrně často srovnávána s květákem, protože způsob přípravy je v podstatě stejný. Má ale výraznější chuť, některé odrůdy chutí připomínají kedluben. Brokolice také méně nadýmá. Rostliny jsou podle odrůdy jednoleté nebo dvouleté. Listy brokolice jsou stejně jako růžice jedlé, pro kuchyňskou úpravu se ale vhodné především listy z mladých rostlin. Druhy a odrůdy brokolice Zájem o konzumaci brokolice se v posledních letech projevil i v jejím šlechtění. V současné době jsou dva základní druhy, které mají poměrně mnoho odrůd. Základní barva brokolice je zelená, jsou ale i zelenomodré nebo fialové, žluté a dokonce i bílé odrůdy. Fialové se nejčastěji pěstují v Itálii. Základní druhy brokolice Brokolice výhonková – stonková nebo chřestová – má menší středovou růžici, rostlina je rozvětvená a je na ní mnoho menších samostatných růžiček. Je vhodná do polévek, různých směsí zeleniny, na zapékání a do rizota. Brokolice květáková – má velkou středovou růžici a používá se především k vaření, smažení a grilování. Odrůdy brokolice květákové, nejčastěji pěstované v České republice Lucie F1 je poloraná odrůda pro jarní, raně letní až podzimní sklizně. Rostliny jsou středně vysoké a mají pevnou růžici středně zelené barvy s modrými odstíny. Povrch růžice je jemně zrnitý. Doba od výsevu do sklizně je přibližně 75 dní. Fellow F1 se může pěstovat celý rok, při brzké výsadbě pod fólií. Vegetační doba od výsadby do sklizně je 85 až 90 dní. Po sklizni velkých pevných hlavních růžic zelené barvy ještě dorůstají menší pevné růžice z bočních výhonů rostliny. Lord F1 má vegetační období dlouhé 80 až 90 dní. Odrůda je vhodná pro celoroční pěstování, zelené růžice jsou pevné a velmi chutné. Odrůdy výhonkové brokolice nejčastěji pěstované v České republice Vitamina je tzv. obrůstající odrůda stonkového typu, z které se sklízí růžice postupně. Rostliny jsou rozvětvené, středové růžice mají průměr 8 až 10 centimetrů, boční jsou menší. Doba od výsevu do sklizně je 80 až 120 dní. Calabrese patří mezi italské odrůdy, které se pěstují i v jiných oblastech Evropy a také v České republice. Rostliny jsou velmi rozvětvené, růžice jsou středně velké a dorůstají postupně po celou dobu vegetace, která je velmi dlouhá. Zdraví a vitamíny Brokolice obsahuje mnoho různých vitamínů, minerálních a dalších látek, které jsou velmi důležité a prospěšné pro lidský organismus a zdraví. Brokolice obsahuje ve velkém množství vitamín C – jedna porce vařené brokolice pokrývá polovinu doporučené denní dávky, dále provitamin A – betakaroten, i vitamíny E, B1 a B2. Všechny tyto vitamíny působí jako antioxidanty a ničí v těle člověka škodlivé látky, vitamín C je navíc velmi důležitý pro posílení imunity. V brokolici je ještě vitamín K, který pozitivně ovlivňuje srážlivost krve. Z minerálních látek brokolice obsahuje ve větším množství vápník, draslík, fosfor, síru a železo. Vápníku, který je důležitý především pro kosti a klouby, brokolice obsahuje přibližně stejné množství jako mléko. Vysoký obsah má i kyselina listová a flavonoidy, které v těle působí proti škodlivým volným radikálům. V brokolici je i velké množství vlákniny, která podporuje správnou činnost zažívacího ústrojí a preventivně působí i proti závažným onemocněním i rakovině žaludku a střev. Vzhledem k nízkému obsahu cukrů i tuků a kombinaci důležitých látek je brokolice nejen zdravá, ale i dietní a dokonce působí i proti skleróze.. Mnoho lékařských a vědeckých studií potvrdilo, že brokolice významně ochraňuje organismus člověka proti volným radikálům i mnoha toxickým a rakovinotvorným látkám. Látky, které brokolice obsahu, podle těchto výzkumů dováží tzv. opravit DNA v buňkách a tím zabraňují bujení rakoviny. Významné jsou především glukosinuláty – sirné sloučeniny. Prokázány jsou i účinky proti bakteriím – brokolice například ničí bakterii Helicobacterpyroli, která způsobuje vředová žaludeční onemocnění. Využití brokolice v kuchyni Tradiční přípravou růžice brokolice je vaření v mírně osolené vodě. Může se také vařit v páře nebo dusit, při tomto způsobu se v brokolici zachová více cenných látek a je i chutnější. Velmi často se také servíruje zapečená brokolice například s těstovinami nebo jako grilovaná zelenina. Uvařená brokolice se také přidává do rizota. Listy brokolice jsou také jedlé a mohou se připravit podobně jako kapusta. Využívají se ale jen listy mladé a jemné, listy starších rostlin jsou tuhé a vláknité. Brokolice – jednoduchý recept Tepelně upravená – nejčastěji uvařená – okapaná brokolice se mírně pokape rozpuštěným máslem a podává s vařenými bramborami, posypanými jemně nasekanou čerstvou petrželkou nebo pažitkou. Příprava a vaření brokolice Před kuchyňským zpracováním se brokolice rozebere na menší růžice a ty se opláchnou pod tekoucí studenou vodou. Brokolice se vaří v mírně osolené vodě nebo v páře, případně i dusí. Když změkne, ale na skus zůstává pevná, nechá se na sítu nebo v cedníku okapat. Pokud se připravuje zapékaná nebo grilovaná brokolice, nemusí se před tepelnou úpravou vařit. Přirozenou barvu si brokolice zachová, pokud se vaří krátce v horké vodě vysoké teploty a bez pokličky. Jak a podle čeho vybírat Čerstvá brokolice má svěží barvu. Listy ani růžice nesmí být povadlé nebo žluté Spotřeba a skladování Čerstvá brokolice, neprodyšně zabalená v potravinové fólii vydrží v chladničce v kvalitním stavu 2 až 4 dny. Uvařenou brokolici je nejlepší okamžitě zkonzumovat, protože se v podstatě nedá ohřívat. Nezkonzumovanou, vychladlou brokolici je možné použít na zapékání. Pěstování Pěstují se oba druhy brokolice – květáková i výhonková. Květáková je oblíbenější, protože má větší růžice, u výhonkové je výhodné dlouhé období průběžné sklizně. Brokolici se nejvíce daří v teplotách od 10 do 25° Celsia, při letních vysokých teplotách dochází k předčasnému vývoji květních poupat a rostlina rychle vykvete. Nejvýhodnější období pro výsev a výsadbu brokolice je začátek jara, růžice se pak sklízí v červnu. Protože vegetační doba je poměrně krátká – 70 až 90 dnů – je možné brokolici pěstovat i pro podzimní sklizeň – v tomto případě se vysévá v první polovině července a vysazuje na začátku srpna. Některé odolnější odrůdy snáší mráz až – 5° Celsia a růžice se mohou sklízet ještě i v listopadu. Brokolice se sklízí, když je růžice plně vyvinutá a začíná se rozevírat. Musí se ale sklidit včas, aby květní poupata, která jsou nejlepší konzumní částí, nevykvetla. U většiny odrůd se po sklizni z pupenů vyvinou menší postranní růžice, které jsou stejně křehké a chutné jako hlavní velké růžice. Brokolice potřebuje pro úspěšné pěstování propustnou hlinitopísčitou půdu s dostatkem válníku a s Ph od 6 do 7,2. Neměla by se pěstovat v místech, kde předtím rostla jiná brukvová zelenina – kedlubna, zelí, kapusta nebo i květák. Brokolici je v době růstu potřeba poměrně značně přihnojovat komplexním hnojivem. Zajímavosti Množství vitamínů se pozná podle barvy – čím více je barva tmavší, tím větší je obsah vitamínů. Při vaření ve vařící vodě se poměrně značně snižuje obsah vitamínu C, proto je výhodnější úprava brokolice v páře. Značné množství vlákniny v brokolici může způsobit nadýmání. Tento účinek je možné zmírnit přisáním výraznějšího koření - například česneku, kmínu, bobkového listu nebo fenyklu. Lidé užívající léky na ředění krve by neměli brokolici konzumovat ve větším množství, protože by se mohl narušit účinek léků. Léčivé účinky Brokolice má mnoho preventivních i léčivých účinků -       ničí v organismu škodlivé látky -       posiluje imunitní systém -       pozitivně ovlivňuje srážlivost krve -       posiluje svaly a klouby -       podporuje správnou činnost zažívacího ústrojí -       působí proti onemocněním žaludku a střev -       má antisklerotické účinky Velmi významná je i schopnost brokolice preventivně působit a omezovat vznik rakovinových nádorů. Konzumace brokolice nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Pouze při neúměrně vysoké konzumaci vařených růžic se může projevit nadýmání. Lidé, kteří užívají léky na ředění krve, by měli brokolici konzumovat v menším množství, protože by účinnost léků mohla být narušena.

HOKKAIDÓ - je druh tykve (dýně), která se do České republiky dováží. Lahodná, zdravá a všestranná Dýně Hokkaidó má v kuchyni velmi široké využití. Nemusíte se omezovat pouze na kompot či polévku. Pochutnat si na ní můžete i jako na příloze nebo jako na hlavním jídle. Dýně Hokkaidó je nedocenitelným zdrojem vitamínů a je vhodnou součástí jídelníčků při redukční dietě. Původ a historie Dýně Hokkaidó se již od nepaměti pěstuje na Dálném východě, odkud se rozšířila do Ameriky. Počátek jejího pěstování však sahá do Nové Anglie. Své jméno dostala po japonském ostrově Hokkaidó. Vzhled, chuť, vůně… Dýně Hokkaidó mají kulatý tvar, jsou pevné, sytě zbarvené a mají tvrdou hladkou slupku. Hmotnost se pohybuje mezi 0,7 až 2,5 kilogramu, v průměru mívá 10 až 30 cm. Obvykle jsou oranžové, ale můžeme najít i žluté, či dokonce bělavě stříbrné nebo tmavě zelené kusy. Dužina je však vždy oranžová, měkká a velmi hutná. Její sladká chuť ji předurčuje k využití do sladkých koláčů, džemů a dalších dobrot. Odrůdy UchikiKuri (červené Hokkaidó) – sladká dužina ideální na vaření. Má ořechovou vůni a široké využití v kuchyni. Její váha se pohybuje 1 do 2,5 kg. Potimarron – patří mezi červené dýně, ale je větší než UchikiKuri. Její tvar připomíná hrušku a její váha se pohybuje mezi 2 a 3 kily. Oranžová dužina má kaštanovou chuť. Delica F1 – má ploše kulovité, tmavozelené plody se světlým žíháním. Váha se pohybuje okolo 2 kg, dužina je jasně oranžová, chutná. Slupka je tužší než u klasického Hokkaida, plody jsou ale díky ní lépe skladovatelné. Blue Kuri – šedomodré plody s hmotností 1,5 kg jsou plošší než plody oranžového Hokkaida. Je velmi chutná a dobře skladovatelná. Zdraví a vitamíny Dýně Hokkaidó obsahuje ve sto gramech 37 kcal, 8,8 g sacharidů, 0,23 g tuku, 8,8 g proteinů a 1,6 g vlákniny. Dýně Hokkaidó je velmi bohatá na vitamíny (A, B, C) a minerály (vápník, hořčík, fosfor, draslík, vápník a betakaroten). Hokkaidó je vhodná při redukční dietě, má nízký energetický obsah, obsahuje hodně vlákniny a má skvělé detoxikační účinky. Pomáhá při poruchách ledvin, při srdečních potížích, má močopudné účinky a je účinná proti hlístům, roupům a škrkavkám. Její konzumace je vhodná pro diabetiky a její opražená semínka účinně pomáhají s problémy s prostatou. Jak a podle čeho vybírat Při výběru dýně v obchodě dbejte na to, aby byla na povrchu sytě barevná a hladká. Slupka musí být pevná, tvrdá a hladká, bez otlačenin a poruch. Použití dýně Hokkaidó v gastronomii Před úpravou je třeba odstranit semínka a vlákna. Nemusíte odstraňovat slupku, ta při vaření změkne. Je možné z ní připravovat polévky, omáčky, marmelády, buchty či nádivky. Používat ji můžete jako přílohu nebo jako samostatný grilovaný pokrm. Příprava a konzumace záleží na vaší chuti i fantazii. Spotřeba a skladování Dýni Hokkaidó je možné skladovat po dlouhou dobu. Je nutné ji skladovat v chladu a v suchu. Před skladováním neodtrhávejte stopku, nechte ji zaschnout. Je možné ji skladovat nakrájenou na plátky a usušenou. Uchovávat ji můžete i jako semena, která můžete upravovat jako pokrm nebo je uchovat na následující rok. Pěstování Dýně se pěstuje na lávových polích v Japonsku. Je to velmi odolná rostlina, které se daří i v chudších půdách. Zemina má být středně těžká. Je nutné zajistit dostatečnou vlhkost půdy. Stanoviště musí být slunné a teplé. Dýně velmi špatně snáší mrazy a obvykle je nepřežije. Semínka sázejte 1 metr od sebe. Dýně se sklízejí na podzim. Léčivé účinky - pomáhá při poruchách ledvin - pozitivně ovlivňuje srdce a cévy - má močopudné účinky - semínky pomáhají při problémech s prostatou - podporuje imunitní systém a funkce žaludku, sleziny a slinivky - podporuje růst nehtů a vlasů - podporuje opálení

CHŘEST – chřest obecný i lékařský - latinsky Asparágus officinalis, anglicky asparagus, francouzsky asperge , německy Spargel nebo Gemüsespargel  a italsky  asparago - je také nazýván špargl. Chřest patří mezi druhy zeleniny, které mají poměrně krátkou sezonu, je považovaný za jedinečnou delikatesu. Velmi oblíbená zelenina Chřest je velmi lahodná a zároveň zdravá zelenina. V gastronomii se využívá na přípravu mnoha jídel, oblíbené jsou chřestové polévky. Kvalitní chřest má vynikající a lahodnou chuť, i když je jen uvařený. Původ a historie Chřest má s největší pravděpodobností původ v Přední a Střední Asii a ve východních oblastech Evropy. První zmínka o chřestu je z Egypta, kde se objevuje na fresce z doby 3000 let před naším letopočtem. V dávných dobách znali chřest i ve Španělsku a Sýrii, a samozřejmě i ve starém Řecku a Římě. V těchto zemích ho v sezoně konzumovali čerstvý a na zimu si ho sušili. Nejstarší dochovaný recept na přípravu chřestu pochází z třetího století našeho letopočtu v knize Apicius De re coquinaria a proslavený lékař Galén ve druhém století našeho letopočtu označil chřest za velmi zdraví prospěšnou rostlinu. Po pádu Římské říše se ale chřest přestal využívat a znovu se začal pěstovat a konzumovat až v roce 1469 ve Francii v době Ludvíka XIV, který dokonce nechal postavit i speciální skleníky na jeho pěstování. Milenka dalšího francouzského krále Ludvíka XV Madame de Pompadoure dokonce pořádala hostiny, na kterých se servíroval chřest pod názvem points d´amour – špičky lásky. Přibližně kolem roku 1538 se chřest dostal do Anglie a kolem roku 1542 do Německa. Do Ameriky byl chřest dovezený až v r. 1850. V našich zemích je první písemný záznam o chřestu z doby Karla IV.V té době se chřest považoval za rostlinu, která chránila před hromem a říkalo se mu hromový chřest. Hovorový název špargl vychází z německého slova Spargel, které je odvozeno od řeckého výrazu spargan, který znamená rašit. Současnost V současnosti se pěstování chřestu věnují v mnoha zemích celého světa a jeho roční spotřeba se neustále zvyšuje. Nejvíce se chřest pěstuje v zemích mírného a teplého pásma, především v Evropě, Asii a Africe, v menším množství i v Severní Americe. K největším producentům patří Německo, Francie, Španělsko, Řecko, Nizozemsko a Belgie. V České republice je největší pěstitelskou oblastí jihovýchodní Morava, pěstuje se také na Mělnicku. Ještě před několika lety byl chřest zapomenutou zeleninou. V poslední době se z něj ale stala velmi žádaná lahůdka, která nechybí v menu mnoha restaurací, dokonce se pořádají i chřestové festivaly. Ten největší v České republice se koná pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Vzhled, chuť, vůně… Chřest je vytrvalá, 40 až 150 centimetrů vysoká bylina s krátkým dřevnatým oddenkem. Části stonku, které se prodávají jako jedlý chřest, vyrůstají ve svazcích po 4 až 15 a jsou 0,1 až 1 centimetr široké. Výhonky jsou pokryté jemnými šupinatými lístky. Chřest má bílou, zelenou nebo fialovou barvu, ve Francii a v kalifornii pěstují ještě speciální růžově zbarvené odrůdy. Barva výhonků ale nezáleží na odrůdě, vzniká způsobem pěstování. Bílý chřest roste v navršených násypech zeminy a je chráněný před slunečními paprsky. Zelený roste na rovných záhonech na světle. Chřest s fialovými nebo zelenými špičkami výhonků je z kopečkových záhonů, ale byl krátce vystavený slunci. Jednotlivé druhy se od sebe liší velikostí a průměrem výhonku, kvalitou i chutí. Znalci dokonce tvrdí, že stejná odrůda chřestu, vypěstovaná v jiné oblasti má zcela odlišnou chuť. Všeobecně má bílý chřest silnější výhonky a jemnější chuť, fialový chřest má chuť kořeněnou a lehce nahořklou, zelený obsahuje nejvíce vitamínu C a je nejvíce nahořklý. Bílé a fialové odrůdy chřestu se používají především v teplé kuchyni na polévky a omáčky, zelený v kuchyni studené například na saláty. Druhy a odrůdy chřestu V současné době se pěstuje přibližně 300 odrůd chřestu, které se od sebe odlišují délkou a průměrem výhonku a chutí. U každé odrůdy je možné způsobem pěstování změnit základní zelenou barvu na bílou, bílo fialovou, fialovou, fialově zelenou nebo růžovou. Některé odrůdy mají nejlepší chuť jen v určité barvě. Druhy a odrůdy podle barvy výhonků Zelený chřest Zelený chřest se v Evropě pěstuje nejvíce v Itálii, Francii, Španělsku a Řecku. Zelená barva vzniká přímým působením světla. Divoký chřest ze Sardinie je odrůda s tenkými zelenými výhonky, které jsou velmi aromatické a mají příjemnou nahořklou chuť. Pěstuje se také na Sicílii. Tenký zelený italský chřest má slabé, ale velmi chutné a křehké výhonky. Servíruje se samostatně pokapaný olivovým olejem a citronovou šťávou, jako frittata nebo uvařený v rizotu. Zelený minichřest je ve Francii pěstovaná speciální odrůda s trpkou pikantní chutí. Prodává se i pod názvem divoký francouzský chřest. Bílý chřest Bílý chřestje křehký, má velmi jemnou a lahodnou chuť a patří k nejvíce oceňovaným. Největší pěstitelé jsou Francie, Itálie a Kalifornie. Nejkvalitnější a také samozřejmě nejdražší jsou rovné silnější výhonky s pevně uzavřenými hlavičkami, bez povadlých míst, skvrn a důlků. Bílo-fialový chřest z Ligurie v Itálii je oblíbený pro svoji specifickou velmi jemnou chuť. Roste částečně pod zemí, ale krátkodobě i nad ní a to je důvod, proč je část výhonků tmavě fialová. Fialový chřest Fialový chřest roste podobně jako zelený na světle. Sklízí se jednou za den, rašící výhonky se odříznou nebo ulomí těsně nad úrovní země. Pěstuje se nejvíce v Německu, ve Francii a v Kalifornii, chutí ani vůní se od bílého chřestu příliš neodlišuje. Fialovo-zelený chřest má středně dlouhé výhonky a výrazné aroma. Výhonky se nemusí loupat celé, většinou stačí oloupat jen spodní část. Nejvíce pěstované odrůdy chřestu v České republice Ivančický – česká odrůda s vynikající chutí, která je velmi odolná a nenáročná. Je vhodná pro domácí pěstování Ruhm von Braunschweig – německá odrůda, náročná na výběr místa i kvalitu zeminy d´Argenteuil Hativ – odrůda z Francie, která má velmi dobrou chuť a je poměrně odolná Spagavia Lucullus a Marry green – odrůdy zeleného chřestu, vhodné pro domácí pěstování Zdraví a vitamíny Chřest je od dávných dob považován za chutnou a také velmi zdravou zeleninu. Nejvíce zdraví prospěšných látek je v zeleném chřestu, který mimo jiné obsahuje mnoho chlorofylu a pomáhá vytvářet a udržovat kolagen, který je velmi důležitou složkou tkání. V chřestu je ve velkém množství i vitamín C, E, skupiny vitamínů B a kyselina listová. Z minerálních látek jsou to mimo jiné především draslík a zinek, dále bílkoviny a sacharidy, má i vysoký obsah vlákniny. Šest výhonků obsahuje 135 mikrogramů folátů – polovinu doporučené denní dávky a 20 miligramů draslíku. Foláty jsou vynikající prevencí proti vzniku Alzheimerovy choroby, draslík pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku a působí pozitivně na nervový systém. Chřest významně podporuje imunitní systém člověka a má silné antioxidační účinky. Zlepšuje zásobování organismu kyslíkem, pomáhá cévám, zlepšuje soustředění i paměť a posiluje nervy. Podporuje pročišťování lidského těla, odvodňuje a odkyseluje. Používá se i proti bolestem zubů nebo při léčbě některých forem rakovinových nádorů. Kalorická hodnota chřestu je 17 kilokalorií na 100 gramů, neobsahuje žádné tuky, je lehce stravitelný a tak se využívá při mnoha dietách, včetně diety redukční. Voda po vaření chřestu se může použít na čistění pleti. Využití chřestu v kuchyni Mladé výhonky chřestu se v kuchyni využívají jako zelenina, rostlina se ale pěstuje i jako okrasná. Nejčastějším způsobem přípravy chřestu je vaření, ale může se i zapékat a péct, vynikající je i v salátech nebo rizotu. Příprava, vaření a ani další kuchyňské úpravy chřestu nejsou nic složitého. Jak připravit chřest Příprava chřestu pro další kuchyňské zpracování není nic složitého, ale vyžaduje trochu opatrnosti, protože čerstvý chřest je velmi křehký. Výhonky se u obou druhů chřestu nejprve důkladně omyjí a pak se odlomí nebo odříznou spodní dřevnaté části podle velikosti stonku od 2 do 4 centimetrů a zbytek se oloupe. Zelený chřest se loupe jen ve spodní třetině výhonku, mladý zelený chřest se nemusí loupat vůbec. Bílý chřest je nutné oloupat celý až od hlavičky. Chřest vždy loupeme rovnoměrně od hlavičky směrem dolů, snadněji se loupou silnější výhonky. Pokud se chřest při loupání v ruce láme, položíme výhonky na pracovní desku, přidržujeme je za hlavičku, postupně je otáčíme a loupeme. Loupání chřestu je možné s obyčejnou kuchyňskou škrabkou na zeleninu, ale škrabka na chřest loupání velmi zjednoduší a urychlí. Jak uvařit chřest Větší množství chřestu by se mělo vařit po jednotlivých porcích. Chřest je možné vařit i v neochucené vodě. V tom případě chřest před vařením osolíme, ochutíme cukrem a bílý nebo fialový mírně pokapeme citronovou šťávou. Na zelený chřest se citronová šťáva nepoužívá! Doba vaření je stejná. - Připravený očištěný a oloupaný chřest svážeme kuchyňskou nití do svazků po 5 až 8 kusech, váha svazku by měla být přibližně půl kilogramu. - Pokud mají výhonky různou délku, pak na opačné straně od hlaviček přečnívající konce ostrým nožem odřízneme. - Svazky vložíme do vařící osolené vody - přibližně 1 lžička soli na 2 litry vody. Do stejného množství vody se přidává také 1 až 2 lžičky cukru a 1 lžíce másla. Může se přidat i 1 bobkový list nebo 2 stroužky česneku. - Lžičku citronové šťávy na 2 litry vody je možné přidat pouze při vaření bílého nebo fialového chřestu. Větší množství by mohlo výrazně narušit jeho delikátní chuť. Citronová šťáva se nepřidává při vaření chřestu zeleného, protože ten pak ztratí svoji přirozenou barvu a je šedý. Vaření chřestu tzv. ve stoje Vaření chřestu na stojato je snadné ve speciálním hrnci, který má síto. Je samozřejmě možné použít i běžný vyšší hrnec s dostatečným objemem. Chřest vaříme tak, aby špičky byly zcela nad vodou a vařily se jen v páře. Pokud by se vařily ve vodě, změknou a ztratí svoji výjimečnou křehkost. Dušení chřestu v páře Nejvíce šetrným způsobem přípravy chřestu je vaření v páře. Připravené výhonky se rozloží do síta nebo napařovací vložky, do hrnce se nalije potřebné množství mírně slané vody, která se ještě dochutí citronovou šťávou a cukrem a chřest se v páře dusí přibližně 15 minut. Doba vaření chřestu Doba vaření chřestu se liší podle odrůdy, barvy a velikosti – tloušťky - výhonků. Bílý a fialový chřest se vaří v průměru 7 až 9 minut, silnější výhonky 10 až 20 minut. Zelený chřest je uvařený za 3 až 5 minut, silnější výhonky 5 až 15 minut. Správně uvařený chřest by měl podobně jako ostatní zelenina - např. květák nebo brokolice - změknout, nesmí ale být rozvařený do měkka. Vodu, ve které se chřest vařil, je možné použít na přípravu chřestové polévky nebo rizota s chřestem. Pokud uvařený chřest ihned neservírujeme nebo dál tepelně neupravujeme, ponoříme ho do studené vody, aby si zachoval konzistenci i barvu. V případě servírování nebo další úpravy ihned po uvaření ho necháváme pouze přirozeně zchladnout. Vaření chřestu v mikrovlnné troubě Málo využívanou a také ne příliš doporučovanou možností je vaření chřestu v mikrovlnné troubě, které má velmi jednoduchý postup. Půl kilogramu chřestu vložíme do varné misky, přilijeme decilitr vody, přidáme 25 gramů másla a špetku soli a cukru. Misku zakryjeme mikroténovou fólií a vložíme do mikrovlnné trouby. Bílý chřest vaříme při výkonu 750 W přibližně 10 až 11 minut, zelený chřest o 2 až 3 minuty kratší dobu. Chřest -  recepty Chřestová polévka Chřestové polévky se připravují různými způsoby a existuje mnoho receptů. Liší se od sebe především přidávanými surovinami, základem všech je ale samozřejmě chřest. Příprava polévky z chřestu je jednoduchá a rychlá. Zapékaný chřest Chřest zapečený například se smetanou je také velmi oblíbený způsob jeho přípravy. Zapékání chřestu je podobně jako všechny recepty z chřestu velmi snadné a časově nenáročné. Pečený chřest Pečení chřestu patří k méně využívaným možnostem přípravy. V mnoha světových kuchyních se ale využívá stále častěji a jídla s pečeným chřestem se objevují i v nabídce mnoha restaurací. Jak, kdy a podle čeho vybírat Chřestová sezona Chřest je nejlepší kupovat v době, kdy je jeho sezona. V některých supermarketech je sice k dostání celý rok, bývá však z dovozu a mimo vzhledu není ani tak chutný, jako chřest čestný. Chřestová sezóna není dlouhá - začíná většinou v druhé polovině nebo koncem dubna a končí v červnu. V Německu končí sezona chřestu tradičně 24. června, ve Francii, Španělsku a Itálii trvá vzhledem k teplejšímu klimatu až do konce června. Chřest kupovaný v tomto období by tedy měl být čerstvý. V zimním období se do Evropy chřest dováží z Jihoafrické republiky a také z Jižní a Střední Ameriky. Jak vybírat chřest Prodávají se celé nebo lámané výhonky s hlavičkou i bez ní, případně i samotné hlavičky. Čím rovnoměrnější výhonky jsou, tím lepší je jejich a také mají vyšší cenu. Čerstvý chřest nemá ovadlé nebo oschlé výhonky a nejsou na nich žádné skvrny nebo i jen náznaky plísní. Zaručeně čerstvý chřest se rozlomí a jasně zřetelně křupne. Bílý chřest má také uzavřené špičky. Kvalitní výhonky chřestu jsou rovné a mají průměr přibližně 12 milimetrů. Tloušťka chřestu je při nákupu také důležitá – z tenkého chřestu je mnoho odpadu a s největší pravděpodobností rostl ve vyčerpané půdě nebo měl nedostatek vláhy. Na kvalitě chřestu se negativně projevuje hlavně velká vzdálenost přepravy, vyšší teploty a také doba, po kterou je vystavený v obchodě. Důsledkem všech těchto okolností chřest dřevnatí a pro kuchyňské zpracování se pak stává nepoužitelný. Chřest by se měl do prodeje dostávat co nejrychleji, ideálně ještě v den sklizně. Čerstvý chřest má - nepoškozené výhonky - svěží vzhled - charakteristickou jemnou vůni - typické zabarvení a při ohnutí praskne Mírně do růžova nebo fialova zbarvená hlavička u bílého chřestu nevadí, protože vzniká krátkým působením slunce při růstu chřestu. Chuťové, aromatické i výživné hodnoty se u takto zbarvených výhonků chřestu nemění. Nekvalitní starší chřest je - nažloutlý až nahnědlý - zvadlý nebo i nahnilý - nepříjemně zapáchající  - v místě řezu plesnivý - vyschlý až dřevnatý Ve většině případů se jedná o chřest starší než jeden týden od sklizně a takový chřest zásadně nekupujeme, ani kdyby jeho cena byla téměř nulová. Skladování Období chřestu je možné prodloužit jeho správným uskladněním nebo i zamražením. Čerstvý chřest je velmi křehký, a tak je potřeba s ním i při skladování zacházet velmi opatrně. Uskladnění chřestu Zabalený do vlhké utěrky vydrží v ledničce při teplotě 2 až 4° Celsia přibližně 4 dny. Může se také dobře uzavřít do mikrotenového sáčku a v tomto případě se doba skladování v ledničce při stejné teplotě 2 až 4°Celsia prodlouží na 5 až 7 dní. Zamrazení chřestu Chřest se dá zamrazit dvěma způsoby. První je zamrazení neoloupaných a neuvařených výhonků. Při vyjmutí z mrazničky se výhonky opláchnou vodou, slupka povolí a poměrně snadno oloupe. Častěji se ale zamrazuje chřest oloupaný, spařený horkou vodou a ihned prudce ochlazený. Při dalším zpracování se zmrzlé výhonky vkládají ihned do vařící vody. Zavařování chřestu Další možností dlouhodobého uskladnění chřestu je zavaření. V tomto případě je velmi důležitý výběr výhonků a při zavařování chřestu se musí také dodržet správná teplota a doba sterilizace. Pěstování chřestu Pěstování chřestu je možné i v našich klimatických podmínkách. Vypěstování vlastního chřestu stojí sice určitý čas a námahu, ale vzhledem k cenám chřestu na trhu je ekonomicky výhodné. Pro vypěstování kvalitního chřestu je potřeba především skutečně dobře připravená půda, první sklizeň je ale možná až za tři roky. Chřest je trvalka a tak se nemusí každý rok znovu vysévat, předpěstovávat, protrhávat… Na dobře připraveném záhonu roste až dvacet let a z každé rostliny se během chřestové sezony sklidí přibližně půl kilogramu výhonků. Chřestová sezona většinou začíná v polovině dubna a končí v půlce června, může ji ale samozřejmě ovlivnit počasí. Od poloviny června se výhonky už nesklízejí, ale nechávají se vyrůst, aby rostliny nabraly sílu pro další období. Záhon pro pěstování chřestu Výběru místa i přípravě záhonu je potřeba věnovat velkou pozornost, protože chřest se pěstuje 15 až 20 let na jednom místě. Záhon by měl ideálně být na slunci a chráněný před studeným větrem a chladem. Nejlepší půda je lehká, propustná, hlinitopísčitá, důkladně promíchaná s kompostem. Ve směru sever – jih se vyhloubí přibližně 40 centimetrů hluboké a 50 centimetrů široké příkopy, do nich rozloží vrstva kompostu nebo hnoje a ta se částí zeminy. Na ní se přidá další vrstva kompostu a zakryje se další vrstvou zeminy maximálně 10 centimetrů pod okraj. Chřest se vysazuje na jaře. V průběhu podzimu před výsadbou je záhon nutné důkladně přerýt do hloubky alespoň 50 centimetrů. Vápněním se upraví půdní reakce na 6 až 6,5 pH. Výběr chřestu a sadby Před výsadbou je nutné zvolit, jestli má vypěstovaný chřest být bílý nebo zelený. Bílý chřest má jemnější chuť, zelený je mírně nahořklý a chuťově výraznější, jednodušší je příprava před konzumací i pěstování. Bílý chřest je při pěstování potřeba na záhonu přikrýt černou netkanou fólií, pod kterou rostliny ztrácejí chlorofyl a získají bílou barvu. Zelený chřest se pěstuje stejně, rostliny se ale přihrnují půdou. Výhonky se nechávají růst nad zem a světlezelené se postupně odřezávají. Svěže zelený chřest je možné získat i z bílého – po odstranění fólie před sklizní se nechá několik hodin na světle zezelenat. Chřest je pak jemnější a bohatší o chlorofyl. Pro výsadbu je v současnosti možné koupit kvalitní sazenice za poměrně rozumné ceny. Vzhledem k času a námaze s přípravou sadby ze semínek a s ohledem na dlouhou dobu, po kterou chřest poroste, je koupě sazenic jednoznačně výhodnější. Příprava sadby ze semínek je poměrně náročná. Semena se vysévají do truhlíků nebo do pařeniště. Před výsevem se na 1 až 2 dny dávají do vody, pak vzejdou při ideální teplotě 22° Celsia a po 6 týdnech se rostlinky přepichují do vzdálenosti přibližně 10 centimetrů od sebe. Rostliny se pěstují celé léto, aby měly důkladný kořenový systém. V průběhu růstu se musí důkladně hnojit a pečlivě zalévat. Pečlivě vybrané silné tzv. samčí sazenice s pěti až šesti očky se na připravený záhon vysazují až další rok. Výsadba a pěstování chřestu První sklizeň probíhá až v třetím roce pěstování. První rok je věnován výsadbě a zesílení rostlin. Chřest se vysazuje v březnu až dubnu. Jednoleté samčí sazenice se vysadí alespoň 30 centimetrů od sebe, kořeny musí být rozložené do stran a krčky sazenic se zahrnou 5 centimetry kompostní zeminy, která se mírně přitlačí. Sazenice pak musí průběžně zalévat a okopávat, ze záhonu se také musí důkladně odstraňovat plevel. Při okopávání se hlínu postupně přihrnuje ke krčkům. Během vegetační sezóny je nutné provést 1 x za 3 týdny přihnojení tekutým hnojivem s dusíkem, hořčíkem a sírou. Na rostlinách vyraší zelené výhonky, které se nechají růst až do podzimu. Když v říjnu rostliny na dobu vegetačního klidu uschnou, výhonky se u země odříznou a rostliny zahrnou zeminou s kompostem. Druhý rok pěstování chřestu se na jaře přidá prosetý kompost a k rostlinám se společně se zeminou přihrne do výšky až 30 centimetrů a šířky přibližně 40 centimetrů. Chřest je nutné okopávat, pečlivě zalévat a odstraňovat plevel. Během vegetačního období se chřest stejně jako na začátku pěstování přihnojuje, zelené výhonky se nechávají růst, na podzim se z uschlých rostlin uříznou a chřest na záhonech zahrne na zimu zeminou s kompostem. Třetí rok se v polovině března nahrne na rostliny půda do šířky a výšky 50 centimetrů a na vrcholku se mírně přitlačí. Při pěstování bílého chřestu se záhon přikryjete černou netkanou fólií. Přibližně koncem dubna se povrch půdy nebo fólie začne nadzvedávat, fólii se odkryje, odhrne se zeminu a výhonky – tzv. fazochy - o délce 25 až 30 centimetrů nad sazenicí se odříznou. Na odřezávání se prodávají speciální dlouhé nože. Pak se půda opět přihrne, u bílého chřestu ještě opět přikryje fólií. Rostliny je nutné průběžně zalévat a záhon zbavovat plevele.   Chřest roste poměrně rychle - za den přibližně 15 centimetrů. První sklizeň se provádí v období duben až květen několikrát za sebou. Od června už se výhonky neodřezávají, protože rostlina musí zesílit, aby mohla plodit i v dalších letech. I v této době je ale nutné chřest zalévat, přihnojovat, okopávat a odstraňovat plevel… Na podzim budou kořeny dlouhé až dva metry. Když rostliny uschnou, výhonky se odříznou a chřest zahrne zeminou s přidaným kompostem. Zajímavosti Chřest a víno K chřestu patří i dobré víno - nejvhodnější je bílé - Sauvignon Blanc, Rulandské, Chardonay, polosuchý Ryzlink rýnský nebo Muškát. Slavnosti chřestu V mnoha zemích, kde se chřest pěstuje, se konají každý rok tzv. festivaly nebo slavnosti chřestu. V České republice je jich několik, největší probíhá pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Afrodiziakální účinky Chřestu jsou přisuzovány i afrodiziakální účinky. Látky, které obsahuje, ale významně afrodiziakální nejsou a tak má tato jeho „vlastnost“ spíše původ ve vzhledu výhonků. Léčivé účinky Kombinace a množství vitamínů a dalších látek, které chřest obsahuje, má poměrně velké preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Chřest především - významně podporuje imunitní systém - má silné antioxidační a protinádorové účinky - preventivně působí proti vzniku Alzheimerovy choroby - pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku - zlepšuje zásobování organismu kyslíkem - podporuje a aktivuje zažívání a trávicí aparát - významně posiluje cévní systém - působí velmi pozitivně na nervový systém. - zlepšuje soustředění i paměť - podporuje pročišťování, odvodňuje a odkyseluje - působí proti bolestem zubů Chřest nemá téměř žádné kalorie ani tuky a tak je vhodný při hubnoucích dietách. Konzumace chřestu nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky.

MANGOLD je chutná zelenina, která má dva základní druhy. ŘAPÍKATÝ MANGOLD - latinsky Beta vulgaris var. flavescens, anglicky chard nebo spinat beet, francouzsky poirée a také cote de bettes, německy Blattmangold, případně i Rippenmangold, italsky sedano bietola je více pěstovaný, oblíbený především ve střední Evropě. LISTOVÝ MANGOLD - latinsky Beta vulgaris var. vulgaris, anglicky chard leaf, francouzsky bette à feuilles, německy Mangoldblatt, italsky foglia di bietola se pěstuje v menším objemu než mangold řapíkatý. Velmi zdravá zelenina Mangold je listová zelenina s poměrně velkými možnostmi využití jeho listů i stonků v teplé i studené kuchyni. Je velmi podobný špenátu a jako špenát se také připravuje. Původ a historie Mangold pochází s největší pravděpodobností ze Středomoří, zmínky o jeho pěstování a dokonce i šlechtění pochází už z období starého Egypta. Před 300 lety byl mangold podle dochovaných údajů ve střední Evropě jedním z nejvíce oblíbených druhů zeleniny, ale pak ho v oblibě předstihl nově objevený špenát. V době největší oblíbenosti se jeho pěstování a šlechtění věnovali ve Francii, Španělsku, Nizozemsku, Švýcarsku a v mnoha zemích jižní Evropy. Podle knihy Staročeské umění kuchařské profesora Č. Zíbrta se o mangoldu jako o oblíbené zelenině v českých zemích zmiňuje v roce 1753 jezuita František Kropf Současnost V současné době se obliba mangoldu především díky italským předkrmům vrací a mangold se stává součástí mnoha evropských kuchyní. Velmi často se připravuje v balkánských státech, ve většině oblastí Středomoří, v západních zemích pak především ve Švýcarsku, Francii a ve Španělsku, nejvíce se ale pěstuje v Itálii, která je také jeho největším exportérem. Pěstuje se i v některých oblastech Severní Ameriky. Mangold se v současnosti pěstuje pro listy a řapíky – listy v kuchyni nahrazují špenát, řapíky chřest. Vzhled, chuť, vůně… Mangold má dvě základní odrůdy - řapíkatou a listovou.   Řapíkatý mangold má větší světle nebo tmavě zelené listy a až 5 centimetrů široké řapíky s bílou nebo červenou barvou, které se v kuchyni připravují podobně jako chřest. Řapíky i listy jsou mírně nasládlé a mají slabou příchuť řepy. Listový mangold má řapíky poměrně úzké a široké listy, které se v kuchyni používají jako špenát. Nejvíce chutné jsou mladé listy do délky 20 centimetrů. Chuť mangoldu je jemná, mírně nasládlá a ořechová, nikdy není palčivá nebo ostrá. Mangold je chutný a zdravý, ale i velmi dekorativní, některé odrůdy jsou velmi zajímavě zbarvené a vysazují se i do různých okrasných zahrad. Druhy a odrůdy Základní druhy mangoldu jsou dva – listový a řapíkatý. Všechny odrůdy obou druhů jsou jedlé a některé výrazněji zbarvené se využívají i jako okrasné rostliny. Nejvíce pěstované řapíkaté odrůdy Lucculus má bílé řapíky s velmi jemnou chutí, které jsou široké až 5 centimetrů Rhubarb Chard je odrůda s červenými až 6 centimetrů širokými řapíky příjemné chuti Yellow se žlutými jemně chutnajícími řapíky se pěstuje především v Nizozemsku Bright Lights má řapíky růžných barev - bílé, žluté, růžové i fialové, používá se i na okrasu Nejčastěji pěstované listové odrůdy Perpetual Spinach má velmi silné listy svěží zelené barvy   Rhubarb je atraktivní odrůda s jemnými zelenými listy a červenými řapíky Zdraví a vitamíny Mangold je zelenina, která má podobný obsah vitamínů a zdraví prospěšných látek jako špenát, ale je dokonce pro zdraví cennější. Na rozdíl od špenátu v mangoldu totiž není tolik kyseliny šťavelové, která brání vstřebávání vápníku i některých dalších minerálních látek. Mangold obsahuje ve velkém množství vitamín C i E, provitamín A a také skupinu vitamínů B. Z minerálních látek je v něm ve velmi velkém množství vápník – až 2 procenta, dále draslík, hořčík, železo, měď a fosfor. Obsahuje i kyselinu listovou a bioflavonoidy, přibližně 2,5 procenta bílkoviny a 90 procent vody, v přiměřeném množství i cukry.  Mangold podporuje imunitní systém, tvorbu a vylučování žaludečních šťáv, má příznivé účinky na látkovou výměnu. Aktivuje také činnost jater a brání jejich tukové degeneraci. Pozitivně ovlivňuje tvorbu krve a krev také pročišťuje, působí proti kornatění cév a doporučuje se například při chudokrevnosti. Posiluje činnost srdce, kladně ovlivňuje nervový systém a má účinky i jako prevence proti vzniku nádorových onemocnění. Jediným negativem je mírně projímavý účinek při jeho větší konzumaci. Použití mangoldu v kuchyni Listy i řapíky mangoldu mají příjemnou jemnou ořechovou a lehce nasládlou příchuť. mangold se nejčastěji tepelně upravuje vařením ve vodě nebo v páře, může se i dusit nebo zapékat. K smažení, pečení a dalším podobným tepelným úpravám se nehodí. Listy je možné konzumovat syrové například v salátech, ale i tepelně upravené podobně jako špenát nebo v různých dalších jídlech, mohou se použít třeba i na přípravu různých závitků s nádivkami. Nejlepší chuť mají mladé listy s délkou do 20 centimetrů. Řapíky se konzumují syrové i tepelně upravené. Nejčastěji se připravují jako chřest, jsou z nich vynikající polévky. Syrové se často servírují jako zeleninová příloha, konzumují se i samostatně s různými omáčkami. Listy i řapíky jsou velmi chutné zapečené například s různými druhy sýrů, často se přidávají do čínských nebo indických jídel. Vynikající jsou i nádivky s mangoldem do slaných závinů, závitků a palačinek nebo náplně do koláčů. Příprava mangoldu před použitím v kuchyni Listy mangoldu se sklízí odřezáváním, pak se jen opláchnou pod studenou vodou a okapané natrhají, případně nasekají podobně jako listy špenátu. Řapíky je po opláchnutí vodou před další tepelnou přípravou potřeba vždy oloupat. Jak a podle čeho vybírat Při sklizni ze zahrady se vybírají a odřezávají mladé listy s délkou 20 až 25 centimetrů, které mají nejlepší chuť. Listy se sklízí po celou sezonu, která začíná na jaře a končí na podzim. Kupovaný mangold musí být čerstvý a svěží, ovadlé nebo nějak poškozené listy nemá význam kupovat. Sklízení listů Listy se z rostliny odřezávají ostrým nožem vždy z vnější strany a sklízí se postupně po celou sezonu od začátku jara do konce podzimu. Pokud se sklidí všechny listy najednou, musí se odříznout nejméně 5 centimetrů nad zemí, aby z rostliny vyrostly nové. Pěstování Mangold je poměrně odolná a na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje umístit v závětří, pokud je půda písčitá a málo úrodná, stačí do ní přidat vyzrálý kompost. Nutností je poměrně pravidelná zálivka. Velmi vlhká nebo příliš slunná místa mangoldu nesvědčí. Přezimující rostliny se přikrývají bílou netkanou zahrádkářskou textilií. Vysévání Semena mangoldu velmi dobře klíčí v pařeništi i na záhonu. Pro letní sklizeň se semena se vysévají v dubnu a květnu, pro podzimní a jarní sklizeň v dalším roce se vysévají v druhé polovině léta. Řapíkaté odrůdy jsou náročnější na teplo a tak by se měly nechat klíčit v pařeništi, listové odrůdy se vysévají přímo na záhon. Semena se vysévají do vzdálenosti 5 centimetrů a řádků od sebe vzdálených 30 až 50 centimetrů. Vzešlé rostliny je nutné protrhat na vzdálenost 15 až 30 centimetrů. Z pařeniště na záhon se rostliny mohou přesazovat po přibližně 3 až 4 týdnech. Pěstování Sazenice mangoldu po přesazení a protrhání při dostatečné pravidelné zálivce rostou velmi rychle a vytváří dostatek listů i řapíků. Přibližně v srpnu se začnou objevovat stonky a poupaty, které je nutné trvale odstraňovat, protože rostlina se kvetením velmi vyčerpává a listy i řapíky přestávají růst. Sklizeň a přezimování Listy i řapíky se sklízí průběžně po celou vegetační dobu. Listy se z rostliny odřezávají ostrým nožem vždy z vnější strany. V případě, že se sklidí všechny listy najednou, musí se odříznout nejméně 5 centimetrů nad zemí, aby z rostliny vyrostly nové. Sklizeň končí přibližně v polovině října, kdy už listy rostou velmi pomalu. Rostliny se ponechávají na místě, protože v mnoha případech na jaře znovu obrůstají. Proti mrazům se rostliny chrání přihrnutím zeminy ke kořenům a zakrytím fólií nebo chvojím. Zajímavosti Mangold je především v oblastech Středomoří, ale také v Itálii, Francii nebo ve Španělsku velmi oblíbená a často v kuchyni připravovaná zelenina. Objevuje se i v nabídce mnoha předních restaurací. Mimo svoji zajímavou jemnou chuť je ceněný i jako zelenina s mnoha příznivými zdravotními účinky na lidský organismus. Mangold má velmi vysoký obsah vápníku, který se ale vařením v horké vodě výrazně snižuje. Mnohem vhodnější tepelnou úpravou je vaření v páře. Léčivé účinky Množství a kombinace vitamínů, minerálních a dalších látek v mangoldu má pozitivní preventivní i léčebné účinky na organismus člověka. Mangold především: - posiluje imunitní systém - podporuje tvorbu a vylučování žaludečních šťáv - má příznivé účinky na látkovou výměnu - aktivuje činnost jater a brání jejich tukové degeneraci - pozitivně ovlivňuje tvorbu krve a krev pročišťuje - působí proti kornatění cév - pomáhá při léčbě chudokrevnosti - posiluje činnost srdce - kladně ovlivňuje nervový systém - je účinný při prevenci proti nádorovým onemocněním Konzumace listů a řapíků mangoldu v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Konzumaci většího množství listů nebo nedostatečně tepelně upravených řapíků se ale může projevit mírně projímavými účinky.  

OKRA – Ibišek jedlý - latinsky Hibiscus esculentus, Abelmoschus esculentus,  anglicky gumbo nebo lady´s fingers, francouzsky gombo, německy Okra a také Eibisch nebo Gemüse Eibisch, italsky gombo, případně dito della signora je velmi chutná zelenina, která se v Evropě v posledních letech stává velmi oblíbenou. Zdravá a dekorativní zelenina Okra, které se také říká ibišek, je nejvíce známá především svými květy. Je to ale zároveň i velmi chutná a zdravá zelenina. Původ a historie Okra nemá zcela jasný původ - pochází pravděpodobně z Indie, Afriky nebo Asie – v Africe se vyskytuje velké množství různých druhů okry, v jižní Asii zase původní rostliny. Podle mnoha prokázaných údajů ale okru zcela jistě znali už v 2. tisíciletí před naším letopočtem v Egyptě, odkud se později rozšířila do dalších oblastí. Ze 17. století jsou dochované historické podklady o pěstování okry v Brazílii, v dalším období se pěstovala v celé Severní Americe.   Současnost V současné době se ibišek jedlý pěstuje především v tropických a subtropických oblastech na celém světě. Velmi dobře snáší sucho a vyšší teploty. V našich oblastech je okru možné pěstovat pod foliovými kryty nebo ve skleníku. Název okra pochází u nigerijského jazyka Igbo a používá se především v USA. V některých anglicky mluvících zemích se této zelenině vzhledem k jejímu tvaru říká Lady’s Fingers – dívčí prsty, má ale i mnoho dalších zajímavých názvů – například španělsky gumbo nebo portugalsky Quito. U nás je nejvíce známá pod pojmenováním ibišek jedlý. Na celém světě se pěstuje velmi mnoho odrůd, které se využívají v různých, pro nás ale převážně exotických, kuchyních. Je velmi oblíbenou zeleninou v Africe, Asii, Indii, Thajsku, ale i na Balkáně a ve Středomoří, na jihu USA, v karibské oblasti a v Jižní Americe. Vzhled, chuť, vůně… Ibišek jedlý je podle odrůdy jednoletá nebo vytrvalá rostlina, která dorůstá až do výšky 2,5 metrů. Jsou na ní střídavé velké ploché jedlé listy s pěti nepravidelnými cípy. V úžlabí listů vyrůstají výrazně žluté květy s červeným prostředkem. Plody jsou kuželovité tobolky s několika hranami, podobné luskům, dlouhé 6 až 20 centimetrů. Jsou velmi křehké, podle odrůdy mají žlutozelenou až tmavě zelenou barvu a jsou porostlé jemnými chloupky. Sklízí se krátce po odkvětu, kdy jsou ještě nezralé, zelené, šťavnaté a neobsahují semena. V některých balkánských zemích se suší nebo konzervují, v USA se zamrazují. Zralé tobolky velmi rychle ztrácí barvu, chuť i vitamíny. Chuť okry je poměrně jemná a mírně trpká. Odrůdy Okra má poměrně velké množství různých odrůd, které se od sebe liší především velikostí i barvou. Ibišek jedlý se pěstuje jako zelenina, v našich klimatických podmínkách ale také jako pokojová rostlina, která má velmi zajímavý vzhled a krásné květy. Fife Creed green patří mezi nejvhodnější odrůdy pro pěstování v našem klimatickém pásmu. Je vhodná pro pěstování v bytech i ve sklenících, v našich klimatických podmínkách může být v teplejším období i venku. Dorůstá do výšky až 160 centimetrů a šířky 50 centimetrů, květy dosahují velikosti 5 až 8 centimetrů. Rostliny kvetou 3 měsíce, většinou v období od července do října. Nejlepší pro jejich pěstování je slunečné místo nebo alespoň polostín, potřebují vlhkou, propustnou a humózní zeminu. Špatně snáší přelití, měly by se pravidelně rosit. Rozvětvení je možné vylepšit zaštípnutím hlavního stonku ve výšce okolo 60 centimetrů. Zdraví a vitamíny Okra obsahuje pro lidský organismus mnoho prospěšných látek a má malé množství kalorií. Téměř 50 % plodu tvoří vláknina, 3% bílkoviny, 7% zdravé tuky a 1 % minerální látky, především vápník, železo, magnesiu a draslík. Významný je i obsah vitamínu C a K, z dalších vitamínů je v plodech ještě vitamín A a B6. Vláknina má vliv na snižování cholesterolu a tím se snižuje riziko srdečních selhání a cévních onemocnění, podporuje také funkci trávicího traktu. Vitamíny posilují obranyschopnost organismu, železo a vápník pozitivně ovlivňuje pohybový systém. Draslík je velmi důležitý pro správnou činnost nervové soustavy. Ibišek jedlý je vzhledem k obsahu vitamínů a různých dalších látek v kombinaci s velmi malou energetickou hodnotou doporučován ke konzumaci při redukčních dietách Využití okry v kuchyni Konzumují se syrové, sušené nebo nakládané mladé tobolky bez semen. Velmi často se používají při přípravě polévek, omáček nebo salátů. Mohou se vařit, dusit, smažit nebo zapékat třeba se sýrem. Pokud se tobolky nechají dozrát, pak obsahují semena, která se konzervují a používají podobně jako hrášek, případně se z nich lisuje olej nebo se z nich po upražení připravuje náhražka kávy. Do salátů se používají i listy, upravují se podobně jako listy pampelišky. Ibišek jedlý je nejchutnější čerstvý, většinou je ale k dostání sušený nebo konzervovaný. Okra je součástí kuchyní na celém světě a charakteristickou surovinou především indických, tureckých a pákistánských jídel. V středomořských zemích, například v Řecku, Tunisku nebo Izraeli, se nejčastěji servíruje dušená, v Indii se přidává do omáček nebo smaží s cukrem. V Karibské oblasti je oblíbená polévka z okry, na Haity se k ní přidává především rýže a kukuřice, ve východní Asii se kombinuje s rybami. Jak připravit ibišek jedlý Okra je k dostání čerstvá, zamražená, sušená nebo konzervovaná. Konzervovanou – nakládanou – okru je před přípravou nutné důkladně propláchnout studenou vodou a nechat okapat. Sušený ibišek se před tepelnou přípravou musí na 24 hodin namočit do studené vody, pak se propláchne studenou vodou a nechá okapat. Zamražená okra se nechá pomalu rozmrazit, urychlování například v mikrovlnné troubě se nedoporučuje. Před kuchyňskou přípravou se u tobolky odřízne horní část se stonkem. Tepelná úprava okry Okra se může tepelně upravovat vcelku nebo nakrájená na menší, přibližně 1,5 centimetru velké kousky. Po uvaření je okra mazlavá, mazlavost je ale možné zmírnit, pokud se plody vaří celé a velmi krátce, do vody se také může přidat kapka citronové šťávy. Slizovitost zmírňují i rajčata nebo ocet. Pokud se plody vaří delší dobu, mazlavá hmota se postupně rozpustí. V těchto případech se okra používá v některých typických jídlech jako zahušťovadlo. Před smažením se z ibišku jedlého odříznou špičky i stonky a plody se nechají vařit 10 minut v mírně osolené vodě. Pak se nechají okapat a před smažením se osuší. Nejlepší recepty z ibišku Okra je nedílnou součástí tradičních jídel v mnoha zemních na celém světě. Zapékaná musaka s okrou Tradiční musaka z Ibišku se servíruje jako zeleninový předkrm nebo dezert. Suroviny: 500 gramů okry 2 lžíce másla 2 lžíce octa 1 cibule 2 vejce ½ šálku mléka olej sůl Postup: Tobolky okry se důkladně propláchnou pod studenou vodou a nechají okapat. Pak se z nich odříznou horní konce se stonkem a nechají se přibližně 10 minut vařit v mírně osolené a octem okyselené vodě. Uvařené tobolky se scedí a nechají okapat. Cibule se oloupe, nakrájí na jemno a krátce osmahne na rozpáleném oleji v pánvi. Polovina okapaných tobolek okry se vloží do máslem vymazané zapékací misky, na ně se rozloží osmahnutá cibule a přidá se druhá polovina okry. Mísa se vloží do trouby, rozehřáté na 180° Celsia, po 5 minutách zapékání se okra zalije mlékem s rozšlehanými vajíčky a nechá zapéct do zlatova. Ibišek po kreolsku Vynikající příloha k masu, ideálně kuřecímu. Suroviny: 500 gramů okry 250 gramů šunky 500 gramů rajčat 2 cibule 1 menší celer 1 zelená paprika lžíce rajčatového protlaku 1 chilli paprička 2 lžíce octa lžíce olivového oleje sůl a pepř Postup: Z tobolek okry se odříznou horní konce se stonkem a plody se namočí na 30 minut do octem okyselené vody. Uvařené tobolky se scedí a nechají okapat. Cibule se oloupe a najemno naseká, oškrábaný celer se najemno nakrájí. Paprika se podélně rozřízne, odstraní se z ní jádřinec a nakrájí se na malé kousky. Rajčata se nakrájí na tenké plátky, šunka se rozkrájí na jemno. Chilli paprička bez semínek se najemno naseká. Všechna připravená zelenina mimo rajčat a šunka se krátce osmaží na rozpáleném oleji ve větší pánvi, pak se do pánve přidá rajčatový protlak, rajčata a chilli paprička, směs se důkladně promíchá, dochutí pepřem a solí, přidají se tobolky okry a vše se dusí pod pokličkou do měkka. Jak vybírat a kupovat okru Ibišek je možné koupit čerstvý, zamražený, sušený nebo konzervovaný. V České republice je k dostání většinou ve speciálních obchodech s tureckými nebo arabskými potravinami a to pouze konzervovaná. Při výběru je důležitý především údaj o datu trvanlivosti a místě původu, je nutné počítat s poměrně vysokou cenou.   Čerstvou okru je nejsnadnější koupit v zemích, kde se pěstuje a roste. Bez problémů je k dostání například v tureckých bistrech nebo v Sýrii na venkově, ale také v Tunisku, Egyptě, Řecku, Iránu, Iráku, Jordánsku, Libanonu nebo Jemenu, na Kypru a v Izraeli a mnoha oblastech východního Středomoří. Oblíbená je i v západní Asii, severní Indii, Pákistánu a v Karibské oblasti. Čerstvá okra má svěží barvu, tobolky jsou křehké a velké 3 až 6 centimetrů. Sklizeň, spotřeba a skladování Rostliny okry kvetou a plodí většinou v období od července do října. Tobolky se sklízí nejpozději pět dní po odkvětu, kdy ještě neobsahují semena. V době sklizně jsou velmi křehké, slizovité, dlouhé maximálně 6 centimetrů a porostlé jemnými chloupky. Okra se nesmí uchovávat v chladu a to ani ve spodní přihrádce na zeleninu v chladničce. Nejlepším způsobem dlouhodobého uchová plodů ibišku jedlého je zamrazení, případně sušení nebo naložení do oleje. Pěstování Ibišek se u nás pěstuje především jako dekorativní pokojová rostlina s nádhernými květy. V našich klimatických podmínkách se pro květy a také plody úspěšně pěstuje v podstatě jen odrůda Fife Creed green. Ibišek pro plody se ale dá úspěšně pěstovat pod foliovým krytem nebo ve skleníku. Semena se vysévají koncem února nebo v březnu do misek. Vypěstované sazeničky se vysazují pod foliové kryty do venkovního prostředí až v květnu, kdy už nehrozí mrazíky. Vzdálenost mezi jednotlivými rostlinami musí být minimálně 50 centimetrů. Rostliny postupně poměrně značně zmohutní a doporučuje se jejich vyvazování k opěrným tyčím. V průběhu vegetačního období se ibišek musí důkladně pravidelně zalévat a přihnojovat. Velmi dobře se mu daří mezi okurkami, jeho nároky na pěstování jsou v podstatě stejné. Zajímavosti Ibišek jedlý – okra - se velmi často pěstuje i jako okrasná rostlina v bytech, sklenících a zimních zahradách. Okra je zdraví velmi prospěšná a v kuchyni se z ní připravují mnoha způsoby různá chutná jídla. Ibišek je málo kalorický a tak se doporučuje jeho konzumace při redukčních dietách. Léčivé účinky Okrak má vzhledem k obsahu vitamínů a dalších prospěšných látek mnoho pozitivních účinků na organismus člověka. Plody okry zejména - posilují imunitní systém - pozitivně ovlivňují nervový systém - mají kladný vliv na pohybový aparát - posilují cévy a činnost srdce - regulují obsah cholesterolu v krvi - mají příznivý vliv na látkovou výměnu - pomáhají při žaludečních a střevních potížích - mají antioxidační účinky Konzumace syrových nebo tepelně upravených plodů ibišku jedlého nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky.    

BRAMBORY – latinsky Solanum tuberosum - jsou označovány jako lilek brambor nebo brambor obecný. Ve vlámštině jsou brambory označovány výrazem "Aardappel". Chutná příloha, která zdomácněla Brambory jsou tradičnější české jídlo, nejčastěji se servírují vařené nebo v podobě smažených hranolků, případně bramborové kaše jako příloha. Přidávají se také do polévek a různých salátů. Z brambor se připravují i hlavní jídla - například zapékané brambory s různými ingrediencemi. Původ a historie Brambory se začaly pěstovat na území dnešního Peru před 4 až 5 tisíci let. Za jejich domestikaci vděčíme Inkům, pro ně byly brambory stejně významné jako pro Aztéky kukuřice. Staří Inkové je konzumovali, uchovávali v podobě sušeného prášku nebo z nich připravovali alkoholický nápoj podobný pivu. Do Evropy se brambory dostaly v polovině 16. století. Španělští námořníci je začaly používat jako hlavní potravinu, čímž mimoděk předcházeli kurdějím. Současně se dostaly brambory i do Anglie, kde je začaly pěstovat na území Irska. Než se brambory zabydlely na jídelníčku Evropanů, trvalo to ještě dvě století, z počátku se potýkaly s nedůvěrou a strachem. To ukončil až pruský král Bedřich II. Veliký, který roku 1740 nařídil jejich pěstování. Do Čech přišly brambory po roce 1778 z Braniborska – odtud jejich dnešní název. Současnost Brambory se dnes pěstují na celém světě a po pšenici, rýži a kukuřici seté jsou nejvýznamnější výživovou plodinou na světě. Největším producentem brambor na světě je Čína s 66,8 %, druhé je Rusko s 36,7 % a třetí je Indie 23,1 %. Česká republika je na 46 místě s 0,84 %. Nejlépe se bramborám daří na Novém Zélandu, v Belgii, v Dánsku, v USA a v Nizozemsku, kde jejich výnosy z 1 hektaru tvoří přes 40 tun. Vzhled, chuť a vůně… Brambory mají rozmanité elipsoidní až nepravidelné tvary. Jejich barva je nejčastěji s okrově žlutá až světle hnědá, někdy může mít červenou až červenofialovou pokožkou. Dělení Varné typy brambor Varný typ A – hladká slupka a lojovitá dužina žluté či žlutobílé barvy, která má protáhlý tvar (ledvinky, rohlíčky) a menší obsah škrobu. Ideální pro vaření ve slupce, na bramborový salát, na loupačku. Varný typ B – brambory polopevné s univerzálním použitím. Vhodné do salátů, gulášů, polévek, jako přílohové a restované. Varný typ C – s drsnější slupkou a bílou dužinou jsou škrobovité, moučnaté, po uvaření se rozpadají. Tyto brambory jsou vhodné pro přípravu bramborového těsta, knedlíků, bramboráků, bramborových placek a kaší. Můžeme se setkat i s varnými typy AB nebo BC; jedná se o odrůdy, jejichž vlastnosti odpovídají rozmezí dvou varných typů. Typy brambor podle období sklizně Rané brambory - brambory sklizené do 30. června. Pozdní brambory - brambory sklizené po 30. červnu. Zdraví a vitamíny Běžně brambory obsahují 24 % sušiny, z toho zhruba 75 % tvoří škrob a okolo 2 % rozpustné cukry. Bílkoviny tvoří okolo 5–10 % sušiny a tuky okolo 0,4 % sušiny. Hlízy dále obsahují významná množství kyseliny citrónové, polyfenolů, minerálních látek (hořčík, železo, zinek, vápník, …) a vitamínů C, B1, B2. Obsah vitamínu C kolísá v závislosti na době a způsobu uskladnění brambor a pohybuje se nejčastěji v rozmezí 9–25 mg/g. Obsah vitamínu C a schopnost brambor uchovávat tento vitamín činí z brambor tzv. ochrannou potravinu proti kurdějím. Brambory jsou vhodné pro výživu, protože dostatečně zatěžují trávicí soustavu a poskytují dostatek energie ve formě sacharidů a jsou doporučovány jako dietní strava, protože obsahují mnohem méně sušiny než obiloviny, a tudíž i menší množství využitelné energie. Nejvýraznější složkou je voda a škrob, dále pak bílkoviny, polysacharidy a do značné míry i tuky. Syrová slupka obsahuje chakonin nebo solanin a může být ve velkém zkonzumovaném množství jedovatá. Skladování Brambory skladujte ve tmě, v suchu a v chladu, ideálně při teplotě 4 až 6 °C, místnost, kde brambory skladujete, by měla být dobře odvětrávaná, tím předejdete předběžnému klíčení, které zvyšuje obsah jedovatého solaninu v bramborách.