Radek Šubrt
Šéfkuchař Radek Šubrt je v současnosti jedním z našich nejuznávanějších profesionálů ve svém oboru. Zkušenosti sbíral ve vyhlášených restauracích po celém světě. Odborníci jeho způsob vaření popisují jako umělecký tanec, jeho stylem je krása v jednoduchosti. Široká veřejnost si na něj pamatuje zejména jako na porotce v kulinářské soutěži MasterChef. Přitom ho ale původně vůbec na kuchaře nechtěli přijmout a dostal se tam až s protekcí. Jak se tedy vypracoval až na samotný vrchol v gastronomii? Kdo velí jeho kuchyni doma? A kterou činnost v rámci vaření opravdu nemá rád? S tím vším se nám svěřil ve své restauraci Amade, kam nás pozval na zahrádku na grilování.
Dvojnásobný otec Radek Šubrt pochází z Prahy, narodil se v roce 1971 a vaření ho fascinovalo už od malička. Proto když se rozhodoval, co bude jednou v životě dělat, kuchařina „byla jasná volba“. I když ze začátku to bylo dost nejisté. „S rodiči jsme zvažovali několik oborů. A protože babička hodně vařila a já vždycky s ní, tak jsem se přihlásil na kuchaře. Jenže oni mě nechtěli vzít. Ne proto, že bych se špatně učil, ale ta doba byla napínavá, pracovních míst nebylo moc a kuchař byl velmi žádaný obor, stejně jako číšník nebo zelinář. Nakonec to zařídil můj soused, že mě tam vzali,“ zavzpomínal na své úplné začátky.
Krátce po škole odjel do Mnichova, kde se zaučoval dva roky. Zatímco u nás se tehdy praktikovalo - podle jeho slov - grunt vaření z obyčejných věcí, tam se setkal s novými surovinami. A také lidmi. Na zahraniční praxi nedá dodnes dopustit. „Bylo to velmi zajímavé. Určitě bych doporučil každému, kdo se na tento obor dá, aby šel do zahraničí a díval se, kde se co a jak dělá. Protože platí věta: do třiceti se uč a po třicítce už dávej,“ poznamenal. On sám pak sbíral další zkušenosti i ve Švýcarsku, Rakousku a dokonce i v New Yorku v jednom z podniků světoznámého šéfkuchaře Daniela Bouluda.
I díky tomu patří dnes Šubrt k české kuchařské špičce. Ve svých provozovnách dbá na kvalitu a dobrý servis, důležitá je pro něj ale i ekonomická stránka věci. Je mu jasné, že v dnešní době má řada lidí, jak se říká, hluboko do kapsy. Jít cestou nakupování nekvalitních surovin a levných jídel ale zásadně odmítá. „Když chceme hromadně bojovat proti vaření z pytlíků, tak tam, kde z nich vaří, už nebudeme chodit. Když jim nedáme peníze, tak jim znemožníme byznys. Přestaneme používat jejich služby, budeme mít menší výběr, ale budeme chodit po kvalitě. A kvalita neznamená vysoká cena.“ Proto také nabízí svým zákazníkům polední menu, vyrobené z kvalitních surovin, které i s polévkou stojí kolem sta korun.
Kromě toho se věnuje pořádání kuchařských kurzů pro veřejnost, včetně dětí. I tam se snaží lidem ukázat, jak z běžně dostupných surovin připravit chutné a kvalitní jídlo za rozumnou cenu. Stejnou filozofií se řídí také při výběru pomůcek do kuchyně. „Já třeba používám pánve za tři stovky a vydrží mi v hospodě tři roky. Což znamená, že pro vás je to na tři životy, protože co my na ní uvaříme za rok, neuvaříte vy ani za sto,“ dodává s úsměvem. K přípravě dobrého pokrmu přitom podle něj stačí jen nůž, prkénko, hrnec a pánev. I když připouští, že moderní přístroje mohou vaření velmi usnadnit a urychlit.
Standardně je vybavena i jeho kuchyň doma. Té prý ale jednoznačně vévodí jeho manželka Monika, se kterou je deset let a s níž má dva malé syny, Jakuba a Jana. „Můj názor doma je nulový. Já řeknu mé ženě něco, že by měla udělat, a ona mi vyjmenuje tisíc důvodů, proč to tak prostě nebude,“ směje se Šubrt.
V současnosti si s rodinou zařizuje nové bydlení. Tam si přestěhuje i svou knihovnu s kuchařkami za půl miliónu korun. Dobrý kuchař by totiž podle něj měl sbírat, číst a sledovat svou konkurenci. „Když jsem byl v New Yorku, tak Daniel odebíral všechny kuchařky velkých kuchařů. Měl dva lidi, kteří ty knihy sledovali, vařili podle nich a koukali se na techniku. A když byla zajímavá, učili se ji po svém.“
Radek Šubrt tráví v kuchyni v podstatě celý den. I přesto, že je jeho povolání časově náročné, rád by u něj zůstal. Jak sám tvrdí, má například mezery v přípravě dezertů, při práci se ale ničemu nevyhýbá. Nevadí mu loupat česnek ani cibuli, a klidně umyje i nádobí. I když - jedna činnost, kterou by už nikdy nechtěl dělat, přeci jen existuje. „Loupat hrášek. To už bych opravdu nechtěl. V New Yorku jsme ho loupali třeba dvě kila denně a byla to těžká práce. Loupat hrášek je fakt peklo.“