Kůzlečí maso je světlejší, křehčí a má jemnější chuť než maso jehněčí. Má ale podobné aroma a připravuje se podobně jako jehněčí. Sezona kůzlečího masa začíná okolo Velikonoc.
Koza patří k podčeledi koz a ovcí, za předka kozy domácí je pokládána divoce žijící koza bezoárová. Dnes se divoké kozy téměř nevyskytují. Domestikace koz proběhla asi už v 8. tisíciletí před naším letopočtem. Zhruba o 1000 let později se domácí kozy dostaly do Evropy.
Koza je běžné označení samice, samec je nazýván kozel. Vykastrovaným samcům se říká hňup, mláďata jsou kůzlata.
Kozy jsou nenáročné, živí se trávou, listím, výhonky stromů a keřů, bylinkami. Chovají se zejména v neúrodných a horských regionech, jsou rozšířené téměř po celém světě. Rozlišujeme asi 180 plemen koz, ve střední Evropě má však význam jen několik z nich. Dříve kozy sloužily jako dodavatelé mléka, rouna a kůže především v Asii a Africe. U nás kozy s modernizací zemědělské výroby ztrácely svůj význam. V roce 1920 bylo na našem území evidováno asi 650000 koz, v roce 1945 více než 1,6 milionu. V 50. a 60. letech se počet koz v Československu dále snižoval. Až později nastala změna – kozí sýr, mléko a kůzlečí maso jsou u našich spotřebitelů velmi oblíbené. V zemích Středomoří, Ve Francii, Španělsku, v Indii a na Blízkém východě je kůzlečí velmi oblíbeným masem.
Jako mléčná kůzlata označujeme mláďata ve věku od šesti týdnů do šesti měsíců, mají světlé, křehké maso. Porážková hmotnost je 5-8 kg. Maso starších kůzlat je světlé, velmi lahodné a křehké, svým aroma se podobá masu mladých jehňat. Maso koz je o něco tmavší a tužší, pokud pochází ze samic ve věku 1-2 roků, je velmi chutné. Maso kozlů se téměř nekonzumuje.
Ve srovnání s jehněčím masem je kůzlečí maso libovější, při pečení se proto musí zabránit vysušení masa, např....
