Kategorie gastroslovníku

MRKEV OBECNÁ SETÁ - latinsky Daucus carota spp. sativus, anglicky carott, francouzsky carotte, německy Möhre a také Karotte nebo Gelbe Rübe, italsky carrots – je kořenová zelenina s mnoha pozitivními účinky na lidský organismus, která se v současné době pěstuje na celém světě. Velmi zdravá zelenina Mrkev patří k nejvíce pěstovaným druhům zeleniny na celém světě. Má významné pozitivní účinky na lidské zdraví. Může se konzumovat syrová, v kuchyni se z ní připravují mnoha způsoby různá jídla.Mrkev  je kořenová zelenina s mnoha pozitivními účinky na lidský organismus, která se v současné době pěstuje na celém světě. Původ a historie Mrkev má velmi dlouhou historii, mrkvi podobné fialové rostliny jsou vyobrazeny v egyptských chrámech z období 2000 let před Kristem. Bílou mrkev znali i Řekové a Římané, ale využívali ji více jako léčivou rostlinu než jako zeleninu. Mrkev pochází z jižní Asie, kde v oblastech Afganistánu, severního Iránu a Pakistánu dodnes rostou původní druhy, které se v současnosti odborně nazývají mrkev obecná pravá a mají tenké bílé kořeny. V 10. století se mrkev rozšířila do oblastí od Indie až po východní Středomoří, ve 12. století pak až do západní Evropy a Číny. V té době měla mrkev kořeny bílé, fialové, později i žluté a červené barvy. Až v 17. století byla poprvé v Holandsku vyšlechtěna mrkev s kořeny oranžové barvy na oslavu Viliama I. Oranžského, která je nejvíce pěstovaná dodnes. Oranžová mrkev byla pro Holanďany i symbolem v úsilí o nezávislost na Španělsku. Současnost Mrkev je jedním z nejvíce důležitých druhů zeleniny a v současnosti se pěstuje v podstatě na celém světě jak na plantážích, tak i v soukromých zahradách. Nejdůležitější pěstitelské oblasti jsou v Evropě, Asii a Severní Americe. Původní mrkev obecnou divokou ale nahradila šlechtěná forma mrkev obecná setá. Ta se od takzvaných divokých odrůd liší především barvou kořene, která u původní mrkve byla bílá. Šlechtěná mrkev je žlutá, červená, fialová i vícebarevná – například na povrchu fialová a uvnitř bílá nebo oranžová. Nejvíce pěstovaná je oranžová mrkev, vyšlechtěná v 17. století v Holandsku, ve volné přírodě – a dokonce i v České republice – rostou její takzvané divoké formy. Vzhled, chuť, vůně… Mrkev je zelenina, která se pěstuje pro jedlý kořen. Kořen má v závislosti na odrůdě i způsobu pěstování různý tvar, který může být protáhlý i kulatější. Barva kořenu je nejčastěji oranžová, ale pěstují se odrůdy s kořenem žluté, červené i fialové barvy, a také vícebarevné – například na povrchu fialová a uvnitř bílá nebo oranžová. Kvalita mrkve záleží na poměru šťavnaté a na živiny bohaté dužiny a její světlejší střední částí, která bývá více dřevnatá. Kvalitní kořen mrkve je příjemně nasládlý a má také typické aroma. Rostlina je dvouletá s rozeklanými listy. V prvním roce vytváří listy jen přízemní růžici a roste především hlavní kořen, v druhém roce rostlina vytváří květní stvol, který může být vysoký až 1,5 metru. Druhy a odrůdy mrkve Mrkev se rozlišuje podle druhu, období výsevu, barvy a také podle tvaru kořene - vždy se ale konzumuje kořenová část. Dělení podle druhu Mrkev obecná se rozděluje na dva základní druhy Mrkev obecná pravá – původní nešlechtěná divoká mrkev s tenkým bílým kořenem. Mrkev obecná setá – všechny v současnosti pěstované šlechtěné odrůdy s mohutnějším kořenem různého tvaru a žlutou, červenou, fialovou, vícebarevnou a především oranžovou barvou. Dělení podle výsevu a sklizně Mrkev se může sklízet v různém období svého růstu a podle toho se rozděluje na Karotka – raná jemnější mrkev s kratším, oblejším až kulovitým kořenem je nejvíce oblíbený druh mrkve. Baby karotka – je raná karotka s křehkou a má velmi jemnou chutí. Prodává se mražená nebo sterilovaná, nejvíce se používá jako příloha. Mrkev – má kořen většinou podlouhlého tvaru se špičatým koncem a nasládlou chutí. Jedná se o pozdní odrůdu. Dělení podle tvaru kořene Šlechtěné odrůdy mrkve se rozdělují i podle tvaru i velikosti kořene na Berlikum má větší a mohutnější kořeny s válcovitým až mírně kónickým tvarem a tupým koncem. Jsou vhodné pro přímou konzumaci i tepelnou úpravu, mohou se dlouhodobě skladovat i sušit. Nejvíce pěstované jsou odrůdy Rubina, Jitka F1 a Koloseum F1. Flakee je druh mrkve s dlouhými kónicky zúženými kořeny a širokým plochým koncem. Mohou se konzumovat syrové i vařit, dlouhodobě skladovat a sušit. Nejvýznamnější je odrůda Kardila. Chantenay patří mezi mrkve s kratším kónickým kořenem, který je vhodná pro přímou konzumaci i tepelnou úpravu, může se i sušit. Nejznámější je odrůda Chamare. Nantes je nejčastěji pěstovaný typ mrkve, který je vhodný pro přímou konzumaci a tepelnou úpravu. Nejvíce se pěstují odrůdy Nantes 3, Nates 5, Karotina, Karola a Jarana F1. Parisian jsou mrkve s krátkým kulatým kořenem tvaru ředkvičky, vhodné pro přímou konzumaci i k vaření.Do této skupina patří například odrůdy Rondo nebo Pariser Markt. Dělení podle barvy kořene Mrkve se často rozlišují i podle barvy kořene na červené, obsahující lykopen, který je například i v rajčatech. Nejvíce známá je odrůda Vanda. bílé vzniklé šlechtěním z původní plané mrkve, patří mezi ně například Küttigenská mrkev fialové s obsahem anthokyanů. Typická je odrůda Purple Haze F1 s horní sytě fialovou a středovou jasně oranžovou barvou. žluté, které obsahují xantofyly – barviva, podobná karetonoidům. Nejvíce pěstovaná je odrůda Táborská žlutá Odrůdy nejvíce pěstované v České republice Rondo je velmi raná odrůda s velkým obsahem cukru a sušiny, určená pro přímou spotřebu. Sklízí se za 73 až 78 dní od výsevu. Amo F1 patří mezi rané odrůdy s hladkým větším kořenem pro přímou spotřebu. Sklízet se začíná za 90 až 95 dní od výsevu. Stupická k rychlení je raná mrkev s jemnou sladkou dužinou, vhodná pro přímou spotřebu i krátkodobé uskladnění. Sklizeň probíhá za 105 až 110 dní od výsevu. Karotela má až 20 centimetrů dlouhý křehký kořen. Odrůda je poloraná, sklízí se za 105 až 110 dnů od vysetí, může se krátkodobě uskladnit. Korina je pozdní odrůda s ž 20 centimetrů dlouhým kořenem, která se dá dlouhodobě uskladnit. Doba sklizně je za 127 až 132 dní od výsevu. Favorit patří mezi pozdní dobře skladovatelné odrůdy. Sklízí se za 140 až 150 dní od výsevu, má hladký až 15 centimetrů dlouhý kořen. Cidera má chutný až 20 centimetrů dlouhý kořen, který je velmi vhodný pro přípravu mrkvové šťávy a konzervaci, Odrůda je pozdí, sklizeň začíná 145 až 155 dnů od výsevu. Tinga je pozdní odrůda, která se velmi dobře dlouhodobě skladuje. Má až 20 centimetrů dlouhý kořen s velmi příjemnou chutí. Sklízí se za 157 až 162 dnů od vysetí. Darina patří mezi pozdní odrůdy. Kořen dorůstá až do délky 20 centimetrů, má velmi vysoký obsah betakarotenu a může se dlouhodobě uskladnit. Sklízí se za 137 až 142 dnů od výsevu. Olympus má silnější kónický kořen, který dorůstá až do délky 25 centimetrů. Odrůda je velmi pozdní, sklízí se za 160 až 170 dnů od vysetí a může se dlouhodobě uskladnit. Purple Haze F1 je vyšlechtěná barevná odrůda mrkve, která má vrchní část sladkého kořene fialové a vnitřní jasně oranžové barvy. Fialová barva po uvařené bledne. Zdraví a vitamíny Mrkev je kořenová zelenina s mnoha vitamíny a dalšími zdraví prospěšnými látkami. Obsahuje především provitamin A, vitamíny B,C, D, E a K, minerální látky – vápník, hořčík, sodík, jód, draslík, železo, fosfor, mangan a další, dále různé antioxidanty, pektin a vlákninu. Nejvíce důležitý a také známý je beta-karoten, který mimo jiné barví kořen mrkve do oranžova. Beta-karoten jako antioxidant významně pomáhá odbourávání zdraví škodlivých látek a zároveň má protistresové účinky. Podporuje také regeneraci pokožky, růst vlasů a nehtů, pomáhá zlepšení zraku a působí i proti nádorovým onemocněním. Zdravé jsou ale i barevně odlišné odrůdy mrkví, protože barviva obsahují zdraví prospěšné antioxidanty. Žlutá mrkev obsahuje barviva xantofyly, která zlepšují zrak a snižují riziko onemocnění některými typy nádorů. Červené mrkve obsahují barvivo lykopen, které je také v rajčatech nebo ve vodním melounu. Má preventivní účinky proti srdečním chorobám a některým typům nádorů. Fialové mrkve obsahuje antokyany, které patří mezi velmi silné antioxidanty. Ničí škodlivé volné radikály v krvi, zlepšuje průchodnost cév a má preventivní účinky proti infarktu. Mrkev je ale pravděpodobně nejdůležitějším zdrojem provitaminu A-betakaroten – ve 100 gramech mrkve je ho až 10 miligramů, který je pro organismus nejlépe využitelný v mrkvi, která se tepelně upraví s tukem. V této podobě ho lidské tělo využije až 60%, ze syrové nastrouhané mrkve už jen polovinu, tj.30% a z mrkver, která se jen rozkouše pouze 5% množství. Syrová mrkev obsahuje i látku inomitol, důležitou pro prevenci aterosklerózy, a také sacharid falkarinol, který také působí proti nádorům -vařením se zcela ztrácí. Konzumací mrkve se významně zvyšuje celková odolnost organismu, posilují se cévy a srdce, tělo se brání škodlivým volným radikálů a vzniku rakovinových nádorů. Mrkev je zásadotvorná a pomáhá tedy i proti překyselení. Mrkevje vynikající prostředek proti zácpě, doporučuje se při onemocnění ledvin, jater i cévního systému, konzumovat by ji měli lidé po prodělaném infarktu. Má pozitivní vliv na kvalitu zraku. Vláknina v mrkvi podporuje vylučování cholesterolu. Ve větším množství není vhodná pro lidi, kteří mají žaludeční vředy nebo cukrovku, protože obsahuje sacharózu. Mrkev může obsahovat menší množství některých jedovatých látek. Pokud se ale omyje, oškrábe a odkrojí se z ní horní část, pak ji všech těchto potencionálně nebezpečných látek zbavíme. Pro doporučenou denní dávku vitamínu A je v zimním a předjarním obdobím potřeba zkonzumovat alespoň 50 gramů syrové mrkve denně. Od mnoha jiných druhů zeleniny se mrkev odlišuje tím, že vařená je zdravější než syrová. Syrová mrkev má silné buněčné stěny, ze kterých lidské tělo dokáže na vitamín A přeměnit jenn 25 procent beta-karotenu. Při vaření se tyto buněčné stěny naruší a pokud se vařená mrkev servíruje jako součást jídla, které obsahuje tuk, dokáže lidský organismus vstřebat víc než polovinu obsaženého množství beta-karotenu. V čínské kuchyni, kde se většina zeleniny mírně restuje na tuku, se její vstřebávání významně zvyšuje. Velkým zdrojem beta-karotenu je i mrkvový džus. Šetrnou tepelnou úpravou se neničí ani další antioxidanty. Použití mrkve v kuchyni V kuchyni se používá pouze kořen mrkve, nať se nevyužívá. Mrkev se může konzumovat syrová vcelku, ale i nasekaná, nakrájená nebo nastrouhaná například v salátech. Chutná je v kombinaci s jablky, případně i s cibulí, může se posypat jemně nasekanou petrželkou, pažitkou nebo ořechy. Tepelně upravená se často používá v polévkách a omáčkách, ale také jako příloha k masům. V polévkách se kombinuje s ostatními druhy zeleniny, především ale s celerem a cibulí. Mrkev je téměř v každé zmražené zeleninové směsi. V Anglii a Irsku je velmi oblíbený mrkvový pudink, ve Francii krém s kousky kandované mrkve, v Americe z mrkve dokonce pečou cukroví. V Číně a Japonsku je mrkev – především červená a žlutá - v různém množství součástí většiny jídel, na středním Východě se používá mrkev fialová. Příprava a vaření mrkve Příprava mrkve k použití v kuchyni je snadná. Od kořene se odkrojí nať, kořen se oškrábe a odkrojí se z něj horní část. Mrkev je možné vařit vcelku nebo nakrájenou na kolečka i kostičky, případně nastrouhanou. Jak a podle čeho vybírat Mrkev bychom měli kupovat co nejvíce čerstvou, nať by měla být minimálně ovadlá. Pokud jsou na kořenu viditelně odkrojené části, byl s největší pravděpodobností již napaden plísní nebo hnilobou a takovou mrkev zásadně nekupujeme a nepoužíváme. V současné době je nejlepší kupovat mrkev například na farmářských trzích, kde je především v sezoně záruka její čerstvosti téměř 100 procentní. Spotřeba a skladování Mrkev je možné bez ztráty vitamínů a dalších hodnotných látek skladovat zmraženou. V celku se zamrazuje pouze neoškrábaný kořen bez natě, který pečlivě očistíme a umyjeme. Může se ale také zamrazit mrkev oškrábaná a nakrájená nebo nastrouhaná. Především na venkově se mrkev uskladňuje také ve sklepě do písku. Kořen s natí i bez ní se pouze zapíchne do písku tak, aby nebyl vidět, písek je možné občas mírně pokropit. Pěstování Pěstování mrkve není nic složitého. Mrkev je chladnomilná rostlina, které se nejvíce daří v teplotách kolem 16° Celsia v lehkých půdách. Před výsadbou by se půda měla důkladně prohnojit. Rané karotky se sází na jaře, ideálně v dubnu, s výsadbou je ale možné začít už v době, kdy nehrozí mrazíky a teplota půdy se pohybuje kolem 7° Celsia. Pozdní odrůdy se vysévají na konci jara a začátkem léta. Semena mrkve by měla být vyseta do hloubky 1 až 2 centimetry, vzdálenost řádků od sebe se doporučuje alespoň 15 centimetrů. Mrkev se musí protrhat, aby jednotlivé rostliny měly dostatek místa a živin a mohl vyrůst silný kořen. Velmi důležité je důkladné zalévání, záhon se také musí průběžně zbavovat plevele. Rané odrůdy se sklízí už od 8. týdne od vysazení, pozdní odrůdy po 11. týdnech. Mrkve se vytrhávají ručně, případně se může půda nadzvednout vidlemi. Mrkev je potřeba sklidit do prvních mrazů. Základní zásady pro pěstování mrkve: - rané odrůdy k rychlení a pro brzkou sklizeň se vysévají co nejdříve na jaře - nejranější odrůdy se pěstují v lehkých půdách - od dubna do poloviny června se vysévají pozdější odrůdy, dobu je potřeba zvolit podle délky vegetačního období a požadovaného termínu sklizně - pozdní odrůdy s dlouhým kořenem, pěstované v těžších půdách se vysévají do navýšených a nakypřených záhonů - výsev by neměl být hustý, vzešlé rostlinky je potřeba protrhat tak, aby si vzájemně nepřekážely v růstu - pokud kořeny vyčnívají nad půdu, musí se přihrnout nebo se mrkev sklidí, protože odkrytá horní část ztratí barvu a zdřevnatí - záhon by měl být na místě s dostatečným prouděním vzduchu, který je nejlepší ochranou proti mouše mrkvové Sytější barvu mrkev získá, pokud se pěstuje v lehkých písčitých půdách nebo v půdách s vyšším obsahem humusu. Těžké a vápenité půdy barevnou intenzitu naopak snižují. Intenzitu barvy mrkve také negativně ovlivňuje nadměrné zalévání. Pro výsadbu je nejlepší používat semena ze zahrádkářských prodejen. V prodeji je dokonce i sada, ve které jsou mrkve všech barev – oranžová, červená, žlutá, bílá a fialová. Zajímavosti V únoru 2005 bylo vědecky prokázáno, že látka falkarinol – falcarinol, kterou mrkev obsahuje, může mít významné účinky proti rakovinovým onemocněním. Pro doporučenou denní dávku vitamínu A je v zimním a předjarním obdobím potřeba zkonzumovat alespoň 50 gramů syrové mrkve denně.  Od mnoha jiných druhů zeleniny se mrkev odlišuje tím, že vařená je zdravější než syrová. Léčivé účinky Množství a kombinace vitamínů a dalších látek v mrkvi má velmi pozitivní preventivní zdravotní účinky na lidský organismus. Mrkev především - významně posiluje imunitní systém - odstraňuje z organismu škodlivé volné radikály - má preventivní účinky před vznikem rakoviny - posiluje činnost srdce a krevního oběhu - zlepšuje zrak a vzhled pokožky - podporuje správné trávení - zlepšuje vyprazdňování - urychluje metabolismus - podporuje vylučování cholesterolu z těla - pročišťuje ledviny a močové cesty - pozitivně působí na pohybový aparát - podporuje léčbu při astmatických a nervových onemocněních Ve větším množství není vhodná pro lidi, kteří mají žaludeční vředy nebo cukrovku, protože obsahuje sacharózu. Konzumace mrkve nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucíúčinky.  Konzumaci mrkve ve větším množství by se ale měli vyhnout lidé s žaludečními vředy a cukrovkou, protože mrkev obsahuje sacharózu. Ani zdravým lidem se nedoporučuje konzumace většího množství syrové mrkve, protože je poměrně tvrdá a trávicí systém ji těžko zpracovává.

OKURKA SETÁ - latinsky Cucumis sativus, anglicky cucumber, francouzsky concombre, německy Gurke nebo Salatgurke, italsky cetriolo - se pěstuje jako okurka salátová především ve sklenících nebo fóliových krytech,v některých oblastech i ve venkovním prostředí Osvěžující chutná zelenina Okurka salátová je oblíbená osvěžující zelenina, která se konzumuje především syrová. Salátové okurky se konzumují výhradně syrové samostatně nebo v různých zeleninových salátech. Původ a historie Okurka pochází s největší pravděpodobností z vlhkých a teplých oblastí severní Indie a Číny, kde se pěstuje již minimálně 3000 let. V Evropě ji jako první pěstovali ve starověkém Římě, ve střední a severní Evropě se objevila až ve středověku. První skleníkové odrůdy se začaly pěstovat až koncem 19. století v Anglii. Současnost V současné době se okurky pěstují na celém světě a v celosvětové produkci zeleniny jsou před nimi jen rajčata, zelí a cibule. Největší množství okurek se pěstuje v Číně a Čína je zároveň i největším světovým vývozcem. Na našem území se okurky pěstují v několika oblastech, z nich nejvíce tradiční je Znojemsko. Okurky jsou ale i ve většině českých zahrad a skleníků. Vzhled, chuť, vůně… Okurka setá má dva základní typy – okurku salátovou a okurku polní. Plody okurky salátové jsou dlouhé a poměrně štíhlé, mají většinou hladkou slupku. Chuť okurek je poměrně nevýrazná, aroma je typické. Uvnitř dužiny, která je u většiny odrůd velmi šťavnatá a vodnatá, má okurka velké množství semínek. Starší typy odrůd v průběhu vegetace ukládají do plodů látku alkaloid bryonin, která způsobuje nahořklost plodů. Novější vyšlechtěné odrůdy mají tvorbu této látky geneticky potlačenou. Barva je zelená, s přibývající zralostí se mění na bílou, světle žlutou nebo žlutohnědou. Plody salátové okurky mají válcovitý tvar, mohou vážit až 1,5 kilogramu a dorůstat až do délky 40 centimetrů a průměru 12 centimetrů. Sklízet by se ale měly plody dlouhé přibližně 20 centimetrů. Rostlina je popínavá, dorůstá do výšky až 2 metry. Střídavě rostoucí listy jsou hluboce vykrojené. Na lodyze vždy z jednoho pupene vyroste jeden list, úponek, květ a další pupen. Druhy a odrůdy okurky seté salátové Plody okurky seté – salátové – mají převážně zelenou barvu v různých odstínech. Pěstuje se ale i okurka bílá nebo žlutá. Obě tyto odrůdy se na trhu objevují poměrně málo, chuťově připomínají základní zelenou odrůdu a odlišují se v podstatě jen dekorativním barevným vzhledem. V poslední době se stále více pěstují takzvané miniokurky, které váží od 100 do 250 gramů a dorůstají do délky maximálně 15 centimetrů. Odrůdy mají výraznější aroma a jsou velmi oblíbené i pro jednodušší skladování a přepravu. Japonská salátová okurka Kuri patří mezi speciální odrůdy. Vzhledem připomíná klasickou salátovou okurku – má tmavě zelenou barvu, je štíhlá, přibližně 25 centimetrů dlouhá a má mírně zvrásněnou slupku. Hlavní rozdíl je v rybí příchuti. Nejznámější odrůdy okurky seté - salátové Salátové okurky – tzv. hadovky – se nejčastěji pěstují ve sklenících. Nejvíce se pěstují odrůdy amerického typu – například Linda F1 s kratším plodem nebo Natalie F1. Mezi poslední vyšlechtěné odrůdy patří proti plísni velmi odolná Viktorie F1 s velkým množství plodů. U nových vyšlechtěných odrůd je potlačená možnost zhořknutí plodů. Stela F1 je středně raná salátová okurka, která se pěstuje volně na poli, záhoně i pod foliovým krytem. Plody jsou středně zelené, pravidelně oválné, poměrně hladké, dosahují váhy 400 až 600 gramů. Linda F1 je velmi kvalitní středně pozdní odrůda určená pro venkovní pěstování. Plody jsou menší, štíhlé, mají sytě tmavě zelenou barvu. Odrůda je velmi odolná proti chladu, má vynikající chuť. Perseus F1 se pěstuje volně ve venkovním prostředí i pod fóliovým krytem. Plody jsou středně velké, středně zelené, válcovité. Při suchu nebo chladu okurky mírně zhořknou. Cheer F1 je raná okurka vhodná pro pěstování na poli. Plody jsou středně dlouhé, pravidelně oválné, mají tmavě zelenou lesklou barvu. Okurky se velmi dobře skladují. - Livie F1 se pěstuje pod fóliovými kryty. Odrůda je raná, má velké válcovité plody středně zelené barvy, které dorůstají do váhy 450 až 550 gramů. Mají pevnou slupku a mohou se krátkodobě skladovat. Paladinka F1 má plody, které dorůstají do délky 15 centimetrů a průměru 5 centimetrů. Jejich barva je středně až tmavě zelená. Odrůda se pěstuje především ve fóliových krytech. Minisprint F1 je odrůda určená pro pěstování pod fóliovým krytem nebo ve skleníku. Plody mají středně zelenou barvu, jsou lesklé a dorůstají do délky 17 centimetrů. Superstar F1 se pěstuje ve sklenících a foliových krytech. Má 25 až 30 centimetrů dlouhé štíhlé plody tmavě zelené barvy, které nehořknou. Vista F1 má plody dlouhé 30 až 35 centimetrů, které nehořknou a jsou velmi štíhlé. Odrůda je určená pro pěstování ve skleníku a vhodná především pro profesionální pěstování. Saladin F1 se středně velkými válcovitými plody středně zelené barvy je vhodná pro pěstování pod foliovým krytem. Plody nehořknou. Formule F1 má pravidelně oválné tmavě zelené plody, které dorůstají až do délky 25 centimetrů. Odrůda je raná, může se pěstovat pod fóliovým krytem i ve skleníku. Baby F1 je salátová okurka s krátkými, maximálně 15 centimetrů dlouhými plody. Je ideální pro celoroční pěstování ve skleníku i pod fóliovým krytem. Lili F1 se pěstuje pod foliovým krytem i ve skleníku. Plody dorůstají do délky až 22 centimetrů, jsou tmavě zelené a velmi dobře se skladují. Zdraví a vitamíny Okurka obsahuje zdraví prospěšné látky a vitamíny. Okurka je nízkokalorická, dužina obsahuje minimálně 95 % vody a 2,5 % zdravých cukrů a minerálů, dále vitamíny C, B1 a B2 i bílkoviny. Ze 100 gramů okurky lidské tělo získá až 8 miligramů vitamínu C. Z minerálních látek je důležitý především obsah draslíku. Podle odborníků na výživu by člověk měl zkonzumovat ročně minimálně 5,5 kilogramu okurek. Dužina a především slupka okurky vzhledem k obsahu vitamínů a dalších látek posiluje obranyschopnost organismu, přirozeným způsobem odvodňují tělo a pozitivně ovlivňují krevní oběh. Okurky jsou vhodné pro osoby s revmatickým onemocněním, dnou nebo vysokým krevním tlakem, využívají se i při léčbě zánětů močového ústrojí, při léčbě obezity a hubnoucích dietách. Šťáva z okurek má vzhledem k obsahu bílkovin vynikající účinky na pokožku, posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání, pročišťuje pleť a zklidňuje záněty i otoky. Plátky okurek se proto velmi často přikládají na oči a pokožku. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin. Použití salátové okurky Plody salátové okurky jsou vhodné především k přímé konzumaci za syrova. K tepelným úpravám se hodí více plody okurky polní. Salátová okurka se strouhá nebo krájí do zeleninových salátů a přidává k obloženým sendvičům a houskám. Používá se i do studených polévek, nastrouhaná do jogurtů a tvarohů. Okurky se často využívají i v kosmetickém průmyslu do pleťových masek. Příprava okurky v kuchyni Oloupané a nakrájené nebo nastrouhané plody se velmi rychle okysličují a ztrácí tak vitamín C – proto by se měly připravovat velmi krátce před konečnou úpravou a servírováním. Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. K loupání, krájení i strouhání se používají ostré škrabky, nože a struhadla z nerezu. Nerezový materiál zabraňuje styku okurky s těžkými kovy a jejímu okysličení. Na přípravu a servírování je vhodné používat pomůcky a příbory ze dřeva, nerezu, plastu nebo silikonu. Nádobí je nejvhodnější skleněné, keramické nebo nerezové. Jak a podle čeho vybírat Okurky se pěstují ve sklenících a tak jsou na trhu k dostání po celý rok. Velmi často se prodávají zabalené ve fólii, tím se zaručuje zachování obsahu vody a křupavost. Odrůdy, které se pěstují ve venkovním prostředí, dozrávají v období od července do října. Kupovat bychom měli vždy jen plody, které jsou stejnoměrně zbarvené a tvrdé, neměly by mít žádné povrchové poškození nebo známky plísní. Okurka se vždy začíná kazit od špičky, proto ji při nákupu kontrolujeme především v této části. Spotřeba a skladování Kvalitní kupované okurky zabalené ve fólii vydrží v chladničce i několik, týdnů. Protože jsou ale k dostání v podstatě neustále, je takové skladování zbytečné a vyplatí se koupit čerstvé plody. Doma pěstované okurky vydrží po sklizni v chladném prostředí přibližně týden. V případě, že chceme urychlit dozrání předčasně sklizených plodů, uskladní se společně s rajčaty. Delší dobu uskladněné plody mohou zhořknout. Pěstování Salátové okurky se pěstují převážně pod fóliovými kryty nebo ve sklenících – a to jak v průmyslové produkci, tak při domácím pěstování. Půda by měla být důkladně prohnojená, středně těžká. Kořeny okurek potřebují vzduch a tak se nesmí sázet příliš hluboko. Velmi důležitá je opora, po které se rostliny mohou horizontálně nebo vertikálně pnout. Opora podporuje růst, listy rychle oschnou a nevzniká na nich plíseň, plody mají dostatek místa a také se dobře sklízí. Okurky se předpěstovávají ze semínek. Výsev se provádí od poloviny února do konce dubna, k předpěstování stačí tři až čtyři týdny před výsadbou. Semínka se vysévají nejlépe do truhlíků a po vytvoření 2 až 3 lístků se rostlinky přesazují. Pro větší odolnost rostlin je vhodné přesazení do malých květináčů, naplněných hlínou jen do tří čtvrtin. Zemina se pak postupně dosypává podle toho, jak rostliny rostou. Předpěstované rostliny se ve skleníku nebo pod fólií vysazují na záhony do sponu 120 x 60 centimetrů a mírně se pravidelně zalévají vodou, teplou přibližně 20° Celsia, ideálně ráno. Voda by se měla dostat ke kořenům, listy by měly zůstat suché. V chladnějším počasí se nezavlažují. Odrůdy, určené k pěstování ve venkovním prostředí se vysazují nejdříve v květnu do sponu 120 x 20 centimetrů. Když má rostlina dostatečný vzrůst, zaštípne se hlavní výhon za 3 až 4 listem a tím se podpoří růst postraních výhonků. Salátové okurky se sklízí, když jsou plody dlouhé přibližně 25 centimetrů a váží okolo 400 gramů. U vyšlechtěných odrůd se plody mohou sklízet i později a větší, vzhledem k šlechtění zůstávají chutné. Během vegetačního období je nutné záhony udržovat bez plevelů a pravidelně je okopávat. Okurky potřebují chemickou ochranu, postřiky se ale neměl aplikovat víc než 3 x za sezonu. Na stejném místě by se okurky měly pěstovat nejdříve opět až za dva roky. Nepřetržité nebo dřívější pěstování na jednom záhoně podporuje vznik a šíření chorob i škůdců. Zajímavosti Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. Okurky mají vynikající pozitivní účinky na pleť, otoky a záněty. Na unavené oči stačí přiložit plátky čerstvé okurky, stejně působí i na různé menší kožní problémy. Pleťová maska z okurky – čerstvá nastrouhaní okurka smíchaná s kysanou smetanou Okurková dieta na jeden den je vynikající na celkové rychlé pročištění těla. Princip je jednoduchý – po celý den se nekonzumuje nic jiného, než různě upravená okurka a pije se pouze okurková šťáva. Léčivé účinky Dužina a hlavně slupka okurky má na lidské tělo mnoho pozitivních účinků. Okurka především - posiluje obranyschopnost organismu - podporuje vylučování vody a činnost vylučovacího ústrojí - posiluje krevní oběh a činnost srdce - zklidňuje unavené oči - zmírňuje otoky a záněty pokožky - je vynikající při léčbě obezity a hubnoucích dietách - podporuje léčbu revmatismu, dny a vysokého krevního tlaku Konzumace okurky nemá na lidský organismus zdravého člověka žádné nežádoucí účinky. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin.

RAJČE - lilek rajče nebo rajče jedlé, latinsky Solanum lycopersicum – připomíná jablko a je velmi oblíbenou součástí salátů i omáček. Červené, žluté, sladké i pikantní… Rajské jablko se sice z botanického hlediska považuje za ovoce, ale v našich kuchyních s ním nakládáme jako se zeleninou. Proč také ne, oblíbili jsme si ho ve svěžích salátech, grilované, plněné pikantní náplní či jako základ pro nejrůznější omáčky. Rajčata jsou plná antioxidantů a jsou tedy vhodná i pro stravu při redukční dietě. Původ a historie Rajčata původně pěstovali Aztékové v Mexiku. Aztécké slovo pro rajče bylo „tomatl“, což znamená „kulaté ovoce“. Když do této oblasti připluli španělští dobyvatelé, nazývali je „tomate“. Rajčata se spolu s kukuřicí a s bramborami objevila ve Španělsku počátkem 16. století. Po starém kontinentu se začaly šířit ze Sevilly, původně se jim připisovala pověst afrodisiak, odtud pocházejí jejich názvy v italštině ("pomodoro") a ve francouzštině ("pomme d´amour"). Do kuchyní se dostávala od počátku 18. století. Nejstarší recept na “rajskou omáčku španělského stylu“ byl v Neapoli publikován v roce 1692. Současnost Dnes se rajčata pěstují téměř po celém světě. Největším producentem rajčat je Čína s 30 % celosvětové produkce. Celkem se na celém světě vyprodukuje přes 160 milionů tun rajčat ročně. Do tohoto množství nejsou samozřejmě zahrnuty produkce ze soukromých zahrádek. Vzhledem k tomu, že zvládá mírné klima, velmi často se pěstují i v českých zahrádkách a sklenících. Vzhled, chuť a vůně… Plod připomíná jablko, jen s tím rozdílem, že má daleko slabší slupku a zcela rozdílnou dužinu. Dužina je šťavnatá a uvnitř se nacházejí semínka. Rajčata mají na světě mnoho odrůd. Běžně se můžete potkat s různými tvary a velikostmi. Barva je nejčastěji červená, ale vyskytují se i žlutá, oranžová nebo skvrnitá rajčata. Zralé plody mají nasládlou chuť, ale velmi dobře chutnají osolená či pepřená. Odrůdy Postupným křížením a šlechtěním se postupně na světě objevilo mnoho odrůd rajčat. Ailsa Craig– středně velké plody mnohostranně využitelné. Jejich chuť je jemná. Alicante– velmi jemné a chutné plody střední velikosti. Black Plum– podlouhlé plody, asi 7,5 cm dlouhé, temně mahagonové až hnědé. Brandywine – velké plody, které mají růžovou barvu, někdy s červenofialovým nádechem. Cherry Belle– malé chutné „třešňové“ plody Delicious– velké masité plody, až 0,4 kg těžké. Jsou chutné, dužnaté a dobře se skladují. Dombito – výtečně chutné masité plody. Gardener´s Delight– výtečné, sladké, třešňovité plody. Green Zebra– je chutné rajče s neobvykle zbarvenými, zelenými žlutě proužkovanými plody. Minibel – je keříčkovité rajče s maličkými chutným plody Moneymaker – dužnaté šarlatové plody mají výraznou vůni. Oxacan Pink – má malé, zploštělé růžové plody. Red Alert – malé, sladké, podlouhlé plody. Siberia Tomato – shluky jasně červených bobulí i při velmi nízkých teplotách (až 5 °C). Super Beefsteak – masité plody, které váží minimálně 0,4 kg. Zdraví a vitamíny Plody rajčat obsahují karotenoidy a antioxidanty, které mají léčebné účinky – proti rakovině, ochraňují slinivku a zrychlují metabolismus. Plody jsou bohaté na beta karoteny a vitamín C, v menší míře obsahují také vitamín B, lykopeny (červené pigmenty). Slouží i jako zdroj chromu a draslíku. Z více než 90 % je tvoří voda, cca 5 % sacharidy a 2,5 % bílkoviny. Mají vysoký podíl vlákniny a neobsahují téměř žádný tuk. Použití rajčat v gastronomii Tato dietní plodina má v gastronomii naprosto všestranné užití. Konzumují se syrová, vařená, konzervovaná, grilovaná i pečená. Velmi často bývají rajčata součástí omáček a marinád. Velmi často se používají i sušená rajčata. Jsou základem kečupů, kterým dodávají nezaměnitelnou chuť i barvu. Oblíbené jsou také šťávy z rajčat. Představují jednu z nejvíce používaných složek pokrmů, tvoří vhodné kombinace se sýrem, vejci, masem a mnoha druhy bylin. Loupání rajčat Rajčata se velmi často používají loupaná, pokud je nechcete kupovat v konzervách, můžete si je připravit doma. Stačí je na vrchu naříznout a ponořit do horké vody. Poté je snadno oloupete. Jak a podle čeho vybírat Kupujte jen zcela zralá rajčata, nezralé (zelené) plody rajčete mohou způsobit otravu organismu. Zralá rajčata u stopky krásně voní. Jejich povrch je pružný a hladký. Přezrálé plody jsou příliš měkké a mohou na povrchu praskat. Spotřeba, zrání, skladování Zralé plody konzumuje, co nejrychleji. Nezralé můžete nechat dozrát na slunci, nejlépe za oknem. Můžete je uložit do lednice. Rajčata skladujte stranou od ostatní zeleniny, nejlépe v uzavřené bedničce nebo v igelitovém pytlíku. Mrkev vedle nich hořkne, cibule ztrácí pálivost, petržel, okurky nebo kapusta vedle rajčat rychleji žloutnou. Léčivé účinky Plody rajčat - pomáhají v prevenci proti některým druhům rakoviny, zejména prostaty - zmenšují dráždivé účinky česneku nebo velkých dávek vitamínu C na trávicí soustavu - mají močopudné účinky - podporují funkci ledvin - napomáhají při pročištění krve při dně - posilují imunitní systém - zvyšují schopnost těla bojovat s infekcemi

RUKOLA - latinsky  Rucola selvatica, v zahraničí známá a pěstovaná jako Wild Rucola - přezimující rukola - je v poslední době stále více oblíbená salátová rostlina. Roketa je rukole botanicky příbuzná a chuťově podobná, má ale jiný tvar listů. Velmi zdravá zelenina Rukola i roketa jsou jarní zelené salátové rostliny s ostřejší chutí, které mají zajímavé pozitivní účinky na lidský organismus. Mohou se konzumovat čerstvé, chutné jsou i tepelně upravené. Původ, historie a současnost Rukola i roketa pochází ze subtropických oblastí, odkud se v dávných dobách dostaly do z Itálie a z ní pak postupně do Evropy a na další kontinenty. V současnosti se rukola i roketa díky své přizpůsobivosti pěstují po celém světě. V Itálii, Řecku a jižní Francii jsou tyto jarní salátové rostliny, považované i za bylinky, velmi oblíbené už poměrně dlouho, u nás se začaly pěstovat a konzumovat teprve před několika lety. Vzhled, chuť, vůně… Rukola má hladké tmavě zelené lístky, které jsou ostře vykrajované a podobné lístkům pampelišky – jsou ale užší a delší. Roketa má listy barevně stejné jako rukola, jsou ale oválnější a nemají ostré vykrajování. Listy rukoly i rokety, které se konzumují, mohou dorůstat až do délky 50 centimetrů, sklízí se ale menší, které jsou šťavnaté. Mladé lístky mají neobvyklou ostřejší chuť, vzdáleně podobnou ředkvičce, lístky starší jsou štiplavé, ale štiplavost se po tepelné úpravě ztrácí.  Aroma je charakteristické a poměrně příjemné. Druhy a odrůdy Rukola i roketa rostou planě, pro konzumaci se ale pěstují vyšlechtěné odrůdy, které jsou chuťově jemnější a přitom pikantnější. Jednotlivé šlechtěné odrůdy se od sebe příliš barvou, vzhledem nebo chutí neodlišují, rozdíly jsou hlavně ve velikosti lístků. Zdraví a vitamíny Rukola i roketa mají jako všechny jarní zelené rostliny mnoho preventivních a ozdravných účinků na lidský organismus. Konzumací rukoly i rokety se především na konci zimy a začátkem jara dá významně snížit únava. Ve velkém množství obsahují vitamín C, beta karoten a další zdraví prospěšné látky. Velmi důležitý je vyšší obsah barviva chlorofyl, které má pročišťující účinky a pozitivně ovlivňuje činnost jater a trávicího ústrojí. Vzhledem k všem vitamínům a ostatním látkám obě rostliny posilují celkovou obranyschopnost a imunitu organismu, podporují trávení a čistí krev. Odvar z listů má mírně močopudné a projímavé účinky. Použití rukoly a rokety v kuchyni Listy rukoly i rokety se většinou konzumují syrové. Připravují se z nich různé saláty, které jsou aromatické a mají příjemně nahořklou chuť s příchutí hořčice. Přidávají se ale i do mnoha dalších zeleninových jídel, těstovin nebo rizota. Lístky jsou velmi chutné krátce dušené s česnekem na olivovém oleji, v této úpravě se servírují jako příloha k masu. Rukola i roketa jsou součástí mnoha tradičních jídel v Itálii, Řecku a ve Francii. V Itálii je nejvíce kombinují s rajčaty, bazalkou a česnekem, v Řecku se přidávají i do ovocných salátů a ve Francii jsou oblíbené s jogurtovou zálivkou a čerstvou zeleninou. Tepelnou úpravou rukola i roketa ztrácí štiplavost a ostrost. Velmi chutná je i ostrá hořčice, která se vyrábí ze semínek. Dětem by lístky rukoly i rokety měly být dávány pouze tepelně upravené, protože tepelnou úpravou ztrácí svoji ostrou nebo hořkou chuť.   Příprava před použitím v kuchyni Lístky se z rostlin otrhají, opláchnou pod studenou vodou a nechají okapat. Tipy pro využití v kuchyni - vzhledem k mírně štiplavé chuť jsou vynikající přísada do salátu ze sladších i kyselejších druhů ovoce – pomeranče, ananasu - příjemně okoření a zároveň ozdobí obložené chlebíčky - lístky výborně ochutí horké těstoviny a mletá masa - v polévkách svojí chutí nahradí kapustu a majoránku - zajímavou chuť dodají smetanovým omáčkám - smíchané s česnekem, piniovými oříšky, parmazánem a olivovým olejem jsou alternativou bazalkového pesta. Piniové oříšky se mohou nahradit vlašskými ořechy. Jak a podle čeho vybírat Při nákupu vybíráme čerstvé a neseschlé lístky. Často se prodávají zabalené v mikrotenu, v těchto případech je důležitý datum sklizně. Spotřeba a skladování Lístky je možné odtrhávat od jara do podzimu. Nejvhodnější je čerstvé lístky co nejrychleji konzumovat. Lístky je ale také možné jemně nasekat a v mikrotenovém sáčku zamrazit. Celé lístky se mohou naložit do olivového oleje. Chutnou alternativou je uchování na způsob pesta – lístky se smíchají s česnekem, piniovými oříšky, parmazánem a olivovým olejem a rozmixují. Piniové oříšky se mohou nahradit vlašskými ořechy. Pěstování Rukolu i roketu je možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách v substrátu na zahradě, v truhlíku i v květináči. Pěstování ve venkovním prostředí Rukola i roketa jsou rostliny, které rostou na záhonech velmi bujně. Na začátku jara se vysévají pro brzkou letní sklizeň, v polovině srpna pro sklizeň podzimní. Pokud se vysévají později na jaře nebo v létě, brzy vykvetou a nevyroste na nich tolik zelených lístků. Ve více teplém počasí mohou mít lístky přechodně až nepříjemně hořkou chuť. Pěstování ve vnitřním prostředí Obě rostliny je možné pěstovat celoročně i v bytě v květináčích se substrátem. Lístky se sklízí už za 6 až 8 týdnů po zasetí. Zajímavosti Rukola i roketa se využívají i v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu. Vyrábí se z nich především různé doplňky stravy. Hořká nebo štiplavá chuť se ztrácí tepelnou úpravou. Léčivé účinky Lístky rukoly i rokety mají vzhledem k obsahu vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek mnoho pozitivních účinků na lidský organismus - pročišťují trávicí ústrojí - kladně působí na činnost jater - pomáhají vylučování škodlivin - posilují imunitní systém - čistí krev Konzumace lístků nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Odvar z listů může působit mírně močopudně nebo projímavě.

ŘEDKVIČKA – ředkev setá ředkvička - latinsky Raphanus sativus, var. sativus, anglicky small radish nebo radish, francouzsky radis de tous les mois a také petit radis, německy Radies-chen, případně i Radies nebo Monatsrettich, italsky ravanello – je kořenová zelenina, která se vzhledem k příjemné vůni a ostřejší chuti používá i jako koření. Chutná a zdravá malá zelenina Ředkvičky patří k velmi oblíbeným druhům zeleniny nejen pro jejich chuť, ale i jednoduchost přípravy a využití v studené i teplé kuchyni. Původ a historie Ředkvička s největší pravděpodobností pochází až z daleké Asie – Japonska nebo Číny, kde se podle různých záznamů a vyobrazení pěstovaly i jako okrasné rostliny v zahradách. Zcela jistě ji znali i ve starém Egyptě v období stavby pyramid, kde byla společně s česnekem a cibulí další ze základních druhů zeleniny pro dělníky. Ze semen v Egyptě také lisovali olej. Do Evropy se ředkvička dostala přibližně před 400 lety, do českých zemí zřejmě až v druhé polovině 18. století. Současnost Mezi současné největší světové pěstitele a exportéry ředkviček patří Čína a Japonsko, pěstují se ale na všech kontinentech. V Evropě patří k nejvýznamnějším producentům Nizozemsko. Vzhledem k nízkým nárokům ředkviček na klimatické i půdní podmínky se mohou ve venkovním prostředí a ve sklenících pěstovat a sklízet prakticky celý rok. V České republice je ředkvička velmi oblíbená a pěstuje se především v soukromých zahradách. Vzhled, chuť, vůně… Ředkvičky mají podle odrůdy různé tvary a barvy. Tvar je většinou kulatý, některé odrůdy jsou oválné, válcovité nebo i protáhlé a mírně zašpičatělé. Nejběžnější barva slupky je červená, pěstují se i ředkvičky s bílou, růžovou, fialovou nebo červenobílou slupkou. Dužina je vždy bílá, u některých červených odrůd má růžový nádech, u starších ředkviček bývá skelná. Chuť je příjemně pálivá a záleží na obsahu hořčičných olejů, zálivce a počasí v průběhu vegetace. Skleníkové ředkvičky jsou méně ostré, protože obsahují méně hořčičných olejů než ředkvičky pěstované ve venkovním prostředí. Méně pálivé a také menší jsou venkovní ředkvičky, pěstované během dlouhých letních dnů, kdy velmi brzy tzv. vyhání do květu. Aroma ředkviček je poměrně výrazné a příjemné. Listy ředkviček jsou také jedlé a mají zajímavou lehce kořenitou chuť. Druhy a odrůdy Ředkvičky se pěstují v několika základních druzích a velkém množství jejich odrůd. Základní druhy ředkviček Ředkvičky se rozlišují především podle barvy a také podle tvaru. Ředkvička červená je nejběžnější druh, v Evropě je nejvíce oblíbená a pěstovaná. Má klasický kulatý tvar. Bílá ředkvička kulatého tvaru je málo známá, pěstuje se a prodává jen výjimečně Červenobílá ředkvička je velmi oblíbeným druhem například ve Francii. Horní část je červená, spodní bílá, tvar je mírně protáhlý a zašpičatělý. V České republice se pěstují odrůdy Poloneza a Slovana. Bílé dlouhé ředkvičky svým protáhlým špičatým tvarem i chutí připomínají velkou bílou ředkev – jsou ale mnohem menší. Nejvíce se pěstuje odrůda Blanche Transparente, které se také říká „Rampouch“. Nejvíce pěstované odrůdy ředkviček v České republice   ČERVENÉ: Ria – kulaté ředkvičky světle červené barvy, velmi raná odrůda vhodná pro rychlení i venkovní pěstování Fortuna F1 – velmi raná zářivě červená kulatá odrůda pro rychlení i venkovní pěstování Teko – jasně červené kulaté ředkvičky, velmi rané pro rychlení i venkovní pěstování Kvarta – raná až poloraná odrůda, ředkvičky jsou kulaté a tmavě červené Lada – ředkvičky jsou temně červené a kulaté, poloraná odrůda pro celoroční pěstování venku i ve skleníku Lidka – poloraná odrůda pro jarní až podzimní sklizeň, ředkvičky jsou kulaté a mají karmínově červenou barvu Věra – odrůda s jasně červenými kulatými ředkvičkami, poloraná pro venkovní pěstování Vinara F1 – poloraná odrůda pro venkovní pěstování, tmavě červené ředkvičky kulovitého tvaru Stela – ředkvičky jsou jasně červené a kulaté, odrůda samá, určená pro brzké rychlení Cherry Belle – raná odrůda pro rychlení s kulatými ředkvičkami jasně červené barvy Granát a Prima – karmínově červené kulaté ředkvičky, rané odrůdy pro rychlení i venkovní pěstování Saxa 2 – raná odrůda pro rychlení i pěstování venku, ředkvičky jsou jasně červené a kulaté Sexta – ředkvičky mají mírně protáhlý tvar a šarlatově červenou barvu, odrůda je raná, vhodná pro rychlení i venkovní pěstování Faraon – kulaté šarlatově červené ředkvičky, raná odrůda vhodná i pro podzimní sklizeň Kvinta – raná odrůda pro celoroční pěstování ve skleníku i ve venkovním prostředí, ředkvičky jsou jasně červené a kulaté Tercia – kulaté a mírně zploštěné tmavě červené ředkvičky, odrůda je raná, určená pro celoroční pěstování ve skleníku i venku ČERVENOBÍLÉ: Slavia – červenobílé kulaté ředkvičky, velmi raná odrůda, která se vysévá už v únoru Duo – velmi raná odrůda pro rychlení i venkovní pěstování, červenobílé ředkvičky mají kulatý tvar Poloneza – v horní části červené a ve spodní bílé kulaté ředkvičky, raná odrůda určená pro rychlení i venkovní pěstování Slovana – odrůda je raná vhodná pro rychlení i venkovní pěstování, červené ředkvičky válcovitého špičatějšího tvaru s bílou špičkou BÍLÉ: Albena – raná odrůda vhodná pro rychlení, ředkvičky jsou bílé a kulaté Blanche Transparente – „Rampouch“ – bílé ředkvičky mají protáhlý zašpičatělý tvar, odrůda je určená pro jarní venkovní pěstování Ostatní barevné odrůdy Viola – ředkvičky jsou jasně fialové a kulovité, odrůda je pozdní, určená pro celoroční venkovní pěstování Zlata – polopozdní odrůda pro jarní a podzimní sklizeň, kulaté ředkvičky mají žlutou barvu Zdraví a vitamíny Ředkvičky obsahují mnoho zdraví prospěšných látek a také ve velkém množství hořčičné oleje a silice, které způsobují jejich poměrně ostrou chuť. Ředkvičky si tak vytváří přirozenou ochranu před škůdci, plísněmi a bakteriemi. Podle vědeckých a lékařských výzkumů mají hořčičné oleje a silice stejné účinky i v lidském organismu, kde především na sliznicích v zažívacím ústrojí brání množení škodlivých bakterií, které způsobují střevní a žaludeční problémy, nadýmání nebo průjmy. Hořčičné oleje a silice také desinfikují ústní dutinu a nosohltan. Mimo silic a olejů je v ředkvičkách ve vyšším množství vláknina, která pozitivně působí na funkci střev, a také bílkoviny, lipidy a zdravé sacharidy. Z vitamínů ředkvičky obsahují především vitamín C a B, dále kyselinu listovou, karoten a minerální látky – vápník, železo, draslík, fosfor a síru. Vitamíny posilují imunitu organismu, kyselina listová pozitivně působí na tvorbu krve a má i vliv na nervový systém, karoten ovlivňuje zrak a také barvu pokožky. Draslík podporuje činnost srdce, vápník je důležitý pro kosti a chrupavky. Ředkvičky také působí proti vzniku žlučových a ledvinových kamenů a odstraňují cholesterol. Ředkvičky jsou vynikající při redukční dietě a jsou vhodné i pro diabetiky – mají velmi nízkou energetickou hodnotu 84 kJ na 100 gramů, obsahují jen 3,7 gramu sacharidů a 0,1 gramu tuku na 100 gramů. Použití ředkviček v kuchyni Plody ředkviček se většinou konzumují syrové, neoloupané i oloupané. Přidávají se do zeleninových salátů, pomazánek i do polévek, jsou vynikající přílohou k masu. Ředkvičky se mohou také dusit. Zelené lístky se mohou konzumovat také, ze starších listů je vynikající špenát. Příprava a tepelná úprava ředkviček Stejně jako ostatní zelenina by se i ředkvičky měly krájet krátce před konzumací nebo nějakou kuchyňskou úpravou. Palčivá chuť ředkviček se dá omezit namočením do studené vody, u nakrájených mírným posolením. Při mytí ředkviček teplou vodou se jejich palčivá chuť zvýší. Případná tepelná úprava musí být velmi rychlá, protože jinak ztrácí barvu i hodnotné látky. Jak a podle čeho vybírat Ředkvičky jsou nejkvalitnější na jaře a na podzim, prodávají v obchodem i na tržištích. Kupujeme vždy čerstvé neoschlé a nevyschlé plody, lístky by neměly být seschlé. Bulvy také nesmí být poškozené od různých škůdců. Letní ředkvičky jsou malé a velmi pálivé. Ředkvičky, vypěstované ve venkovním prostředí, jsou chutnější než ředkvičky skleníkové. Spotřeba a skladování Ředkvičky se musí zkonzumovat co nejrychleji, protože velmi rychle vadnou a nedají se dlouho skladovat. V chladném prostředí vydrží jen několik dnů, pak sesychají a ztrácí svoji chuť i prospěšné látky. Pěstování Pěstování ředkviček není náročné. Po vysetí velmi rychle vyklíčí a už i za 14 dní se mohou sklízet. Nejkvalitnější ředkvičky jsou ze sklizně na jaře a na podzim, v létě rostliny vytváří květní stonky a semena a mají menší bulvy. Nejlépe se ředkvičky pěstují v písčitohlinité půdě s dostatkem živin na slunném místě. Aby byly chutné a šťavnaté, musí vyrůst co nejrychleji a tak potřebují pravidelnou dostatečnou zálivku. Možnosti pěstování ředkviček jsou dvě – rychlení a výsev na záhon. Rychlení ředkvičekve foliovém krytu, pařeništi nebo skleníku je velmi rychlé – vegetační doba trvá pouze tři týdny. K rychlení jsou vhodné téměř všechny odrůdy, které jsou na trhu. Výsev do pařeniště nebo skleníku je možný už od poloviny února, vzdálenost mezi řádky by měla být přibližně 10 centimetrů. Rostlinky se pak protrhají, měly by mít kolem sebe dost místa. I když ředkvičky potřebují hodně vláhy, nesmí se přelívat, protože při vysoké vlhkosti vznikají plísně a hniloby. Pěstování na záhonech s přímým výsevem vegetační dobu prodlužuje o týden až 10 dní. Přímo na záhony se ředkvičky mohou vysévat od poloviny dubna a některé odrůdy se sklízí až do prvních podzimních mrazíků. I na záhonech by ředkvičky měly mít dostatek místa. V suchém období se zalévají pravidelně menším množstvím vody. Při nepravidelné zálivce bulvy popraskají a nejsou tak chutné. Záhony, kde se ředkvičky pěstují, je nutné průběžně střídat. Zajímavosti Ve Francii jsou nejvíce oblíbené červené ředkvičky s bílou špičkou Radis gaudry. Šťavnatost ředkviček je závislá na způsobu zalévání – při menší zálivce je dužiny více pálivá. V minulosti se planě rostoucí ředkvičky konzumovaly čerstvé před snídaní. Podle pověr se tak člověk vyvaroval různým nepříjemnostem, které ho mohly během dne potkat. Léčivé účinky Ředkvičky mají vzhledem k obsahu a kombinaci vitamínů a dalších prospěšných látek mnoho preventivních i léčebných účinků na lidské zdraví a organismus. - posilují imunitu a obranyschopnost organismu - zabraňují vytváření infekcí v trávícím ústrojí - pozitivně ovlivňují funkci střev - odstraňují plynatost a zácpu - usnadňují odkašlávání při nachlazení - snižují hladinu cholesterolu v těle - podporují tvorbu krve - posilují činnost srdce - podporují růst i pevnost kostí a chrupavek - působí proti vzniku žlučníkových i ledvinových kamenů - pozitivně ovlivňují nervový systém - zlepšují zrak a vzhled pokožky Ředkvičky jsou vhodné i při redukčních dietách a pro diabetiky. Konzumace ředkviček v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky, pouze při konzumaci většího množství může dojít k nepříjemnému pálení v ústech, výjimečně i v žaludku.

ŠPENÁT SETÝ - latinsky Spinacia oleracea, anglicky spinach, francouzsky épinard, německy Spinat, italsky spinaci - je pro lidské zdraví a organismus velmi důležitá listová zelenina, která se v současnosti pěstuje po celém světě. Velmi zdravá zelenina Špenát je zelenina, obsahující mnoho lidskému zdraví prospěšných vitamínů a látek. V současné době se pěstuje na celém světě a je také součástí jídel mnoha kuchyní. Původ a historie Špenát má původ v jihozápadní Asii, s největší pravděpodobností v Persii – název špenát totiž vychází z perského slova Esfenaj. Do severní Afriky se pak dostal přes Sýrii a Arábii, kolem roku 1100 se objevil ve Španělsku a odsud se postupně rozšířil do celé Evropy. První recepty se špenátem jsou sepsány v kuchařské knize, která pochází z roku 1390. Současnost V současnosti se špenát pěstuje po celém světě, jedinou výjimkou jsou tropické oblasti, kde se mu příliš nedaří. V Evropě jsou největšími pěstiteli a producenty Itálie, Francie a Německo. Na trhu se také občas objevuje japonská odrůda Horenso, která je jemnější a sladší než špenát evropský. Špenát se pěstuje a dodává na trh jako jarní, letní, podzimní a zimní – a právě doba výsevu a sklizně je pro obchodníky i spotřebitele důležitější než odrůda nebo místo pěstování. Vzhled, chuť, vůně… Špenát setý je jednoletá rostlina, která vyrůstá do volných listových růžic. Ty se skládají z vejčitých nebo trojúhelníkových listů se sytě zelenou barvou. V letních měsících se mohou objevit květy zelenožluté barvy, které ale snižují kvalitu špenátu. Špenát má klasickou mírně nasládlou a specificky lehce kořeněnou chuť a příjemnou vůni. Druhy a odrůdy Špenát setý se podle doby výsevu rozděluje na jarní, letní, podzimní a zimní. Jarní – mladý špenát má velmi jemné svěže zelené křehké lístky. Může se po důkladném omytí konzumovat i syrový Letní špenát se může podobně jako jarní konzumovat po důkladném omytí syrový, ale listy jsou silnější a méně křehké než u mladého špenátu. Podzimní a zimní špenát se prodává v období od podzimu do jara. Listy jsou silnější a tužší, charakteristicky zvlněné. Podzimní a zimní odrůdy se konzumují tepelně upravené vařením nebo dušením. Základní druhy špenátu Listový špenát není jediný druh špenátu, který se pěstuje - v menším množství se v několika málo regionech pěstuje i špenát kořenový. Každý druh se sklízí jiným způsobem – listový ručně, kořenový pomocí speciálních strojů. Horenso je druh listového špenátu, který se pěstuje především v Japonsku. Listy jsou špičaté a oválné, mají příjemně nasládlou chuť a jemné aroma. Mohou se konzumovat syrové, případná tepelná úprava by měla být velmi krátká, aby se zachovala struktura, chuť i vůně. Anglický špenát je vytrvalá rostlina, která se může sklízet dva i více let. Vzhledem připomíná šťovík, chuť a aroma jsou ale typicky „špenátovéů. Novozélandský špenát – čtyřboč rozložitá – je poměrně malá rostlina, z které většinou do čtyř stran vyrůstají velmi dlouhé šlahouny s chuťově velmi lahodnými lístky, které se mohou sklízet od začátku léta až do prvních mrazíků. Baby špenát je velmi oblíbený druh. Rostliny jsou menší, mají křehké a chuťově velmi dobré lístky, které dorůstají do velikosti 5 až 10 centimetrů. Nejznámější odrůdy listového špenátu Emilia F1 – Velmi výnosná a proti plísním odolná odrůda, vhodná pro letní i podzimní pěstování. Vysévá se od března do července a sklízí od května do září. Má mírně zvlněné listy se středně zelenou barvou. Monores – Odrůda určená pro jarní a podzimní sklizeň. Rostliny na začátku rostou velmi rychle a mohou se poměrně brzy sklízet. Mají větší, mírně zvlněné oválné listy se zakulacenou špičku. Odrůda je velmi odolná proti plísním i mrazíkům, nevybíhá do květu. Misano F1 – Velmi oblíbená nenáročná odrůda pro jarní i pozdní podzimní výsev. Rostliny jsou velmi odolné jak proti plísním, tak proti mrazíkům. Previa F1 – Rostliny jsou velmi mohutné, mají tmavě zelenou barvu. Odrůda patří mezi nejvíce pěstované nejen vzhledem ke své výnosnosti, ale i kvůli značné odolnosti proti plísním. Zdraví a vitamíny Špenát není největším zdrojem železa, i když se to o něm říká. Tato informace vznikla v roce 1870, kdy se zkoumaly látky, které obsahuje a omylem byla u železa posunuta desetinná čárka – neobsahuje tedy 30 miligramů, ale pouze 3 miligramy železa na 100 gramů. Na omyl se přišlo ve 40. letech 20. století, ale špenát byl za významný zdroj železa považován ještě do 80. let. Špenát mimo železa obsahuje ještě jód, draslík a vápník, dále je v něm kyselina fosforečná a listová. Významný je obsah mnoha vitamínů – ve špenátu je betakaroten, provitam A, vitamín C, B1, B2, B6, PPE a K. Špenát je i zdrojem lecitinu, spinacinu – špenátové bílkoviny a saponinů, které příznivě působí především na činnost žaludeční sliznice. Ve špenátu jsou fytohormony, které mají vliv na vývoj svalů a antioxidační lutein a karetonoidy. Konzumace špenátu má pozitivní vliv na celkový imunitní systém člověka, posiluje činnost srdce a tvorbu krve, kosti a zuby. Vzhledem k vysokému obsahu draslíku špenát reguluje krevní tlak. Špenát také odvodňuje organismus a pomáhá mu zbavovat se zdraví škodlivých látek.   Špenát je vynikající pro každého, kdo má fyzicky i psychicky náročné zaměstnání, pro sportovce ale i pro starší a staré lidi.. Dokáže velmi rychle nahradit mnohé chybějící živiny a látky. Konzumace tepelně upraveného špenátu by ale měla být i u zdravého člověka v přiměřeném množství. Kyselina šťavelová, obsažená v syrovém špenátu, ve své přirozené formě stimuluje společně s ostatními látkami činnost střev. Vařením ale většina látek včetně kyseliny šťavelové mizí nebo se mění jejich účinky – například kyselina šťavelová se mění v anorganickou a může společně s vápníkem tvořit krystalky v ledvinách. Vzniku ledvinových kamenů a také hemeroidů ale poměrně významně brání hořčík, který špenát také obsahuje, ale pokud se špenát konzumuje ve velkém množství, jeho obsah nemusí být dostačující. Použití špenátu v kuchyni Mladý jarní a letní špenát je možné konzumovat v syrovém stavu například jako chutný čerstvý špenátový salát, nebo ho přidávat k jiným, především listovým salátům a zelenině. Podzimní a zimní špenát se tepelně upravuje krátkým vařením nebo dušením. Příprava a vaření špenátu Příprava špenátu je jednoduchá – otrhané lístky se důkladně opláchnou studenou vodou a natrhají. Tepelná úprava – vaření nebo dušení – by měla trvat velmi krátkou dobu. Jak a podle čeho vybírat Kupujeme jen čerstvý špenát, který není zvadlý a má přirozenou barvu. Na trhu jsou k dostání listy ve vakuovém balení – často i natrhané. V těchto případech je potřeba důkladně prostudovat, odkud špenát pochází, datum sklizně i datum spotřeby. Vakuový špenát nikdy nebude tak kvalitní, jako špenát čerstvý. Prodává se i špenát mražený, který je připravený pro rychlé a jednoduché tepelné zpracování. Mražený špenát ale také nebude tak kvalitní, jako čerstvý a měl by se používat skutečně jen výjimečně. Spotřeba a skladování Čerstvý špenát je v současnosti k dostání v podstatě celý rok. Krátkodobě se může uskladnit v chladničce, mel by se ale co nejdříve zkonzumovat. Zamražení čerstvého špenátu nemá v podstatě žádný význam, protože ho musíte omýt a natrhat a po rozmražení tepelně upravit – tím přijde o většinu svých zdraví prospěšných látek. Pěstování Pěstování špenátu není náročné. Špenát se vysévá brzy na jaře, v druhé polovině léta a na podzim. Odrůdy vyseté brzy na jaře mají vegetační dobu 52 dní, podzimní 65 dní, odrůdy pro přezimování a jarní sklizeň 240 dní. Lístky se musí otrhat ještě před rozkvětem. Půda musí být výživná a mírně zásaditá s pH 6 až 7,5, ideálně hlinitopísečná, která dokáže zadržovat vodu. Stanoviště by mělo být chráněné před větrem. Zálivka musí být dostatečná a přiměřená velikosti rostlin. Kvalita půdy a zálivka ovlivňuje velikost, chuť i jemnost listů. Špenát se nedaří pěstovat v suché, překyselené půdě na větrném stanovišti. Rostliny se nesmí přihnojovat dusíkatými nebo chlévskými hnojivy. Zajímavosti Informace o špenátu, jako druhu zeleniny s největším obsahem železa, není pravdivá a vznikla v roce 1870, kdy se zkoumaly látky, které obsahuje – u železa byla omylem posunuta desetinná čárka. Ve 100 gramech špenátu tedy není ještě v 80. letech minulého století uváděných 30 miligramů železa, ale pouze 3 miligramy. Chyba byla odhalena až ve 40. letech minulého století… Léčivé účinky Špenát dokáže velmi rychle nahradit mnohé chybějící živiny a látky, jeho konzumace je prospěšná pro všechny s fyzicky i psychicky náročným zaměstnáním, pro sportovce ale i pro starší a staré lidi. Vzhledem k množství a kombinace vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek špenát posiluje imunitní systém a má mnoho pozitivních účinků na lidský organismu – zejména - posiluje činnost srdce - reguluje krevní tlak - vylepšuje tvorbu krve - aktivuje žaludeční sliznici - stimuluje činnost střev - kladně ovlivňuje na vývoj svalů - pomáhá odvodňování organismu - má antioxidační účinky Konzumace špenátu nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky, ale u tepelně upraveného špenátu by měla být i u zdravého člověka v přiměřeném množství. Tepelnou úpravou totiž většina prospěšných látek mizí nebo se mění jejich účinky – například kyselina šťavelová v syrovém špenátu ve své přirozené formě stimuluje společně s ostatními látkami činnost střev, ale tepelnou úpravou se mění v anorganickou a může společně s vápníkem tvořit krystalky v ledvinách. Vzniku ledvinových kamenů a také hemeroidů sice poměrně významně brání hořčík, který špenát také obsahuje, pokud se ale špenát konzumuje ve velkém množství, jeho obsah nemusí být dostačující.