Zbožíznalství

Je blízkým příbuzným bodloků, vyskytuje se v pobřežních vodách Indopacifiku. Pod názvem cordonnier brisdant se dováží ze Seychel. Králíčkovec běloskvrnný má velmi chutné maso. Nejlépe chutná dušený, je třeba stáhnout kůži.

Králík divoký je nejmenším evropským zástupcem čeledi zajícovitých. U nás se objevil už ve 13. století. Králíci dávají přednost suchému, teplému podnebí a sypké písčité půdě s porosty trávy, bylin a křoví. Páření (honcování) králíků trvá od konce zimy do léta. U nás se králíci loví od začátku listopadu do konce prosince, v oplocených vinicích se loví po celý rok. Králík divoký může vážit až přes 2kg a dosahovat délky až 50cm. Slechy (ušní boltce) jsou kratší než hlava, také zadní běhy králíků jsou ve srovnání s celkovou délkou těla kratší než u zajíců.   Maso divokých králíků Králičí zvěř má světlé, dorůžova zbarvené maso s křehkou strukturou a dobrou chutí. Je méně aromatické než maso domácích králíků. Maso z divokého králíka se zpravidla peče nebo dusí vcelku. Králičí zvěřina nevyžaduje dlouhou tepelnou úpravu, při pečení stačí asi 40 minut, dušení trvá o chvíli déle.   Části masa divokého králíka Stehna a plecka Maso je světlé, dorůžova zbarvené a velmi křehké. Stehna a plecka jsou vhodná k pečení nebo k dušení. Pro zvýraznění chuti se při přípravě často používají čerstvé bylinky.   Králičí hřbet Hřbet králíka divokého je o hodně menší než hřbet zajíce polního. Nejčastější úpravou je pečení nebo dušení vcelku, chuť masa zvýrazníme použitím čerstvých bylinek. Hřbet můžeme také protknout proužky slaniny.

Vyskytuje se u pobřeží Indického oceánu a západního Tichomoří. Typickým znakem kranase černoploutvého je černá břišní ploutev. Hřbet je modrozelený, břicho je stříbřité. Ryby dorůstají do délky max. 35cm. Maso se hodí na přípravu polévek, jinak se kranas konzumuje také nasolený a sušený.

Vyskytuje se v mírném a tropickém pásmu Atlantiku, ve Středozemním moři, v Indickém oceánu a v západním Tichomoří. Tělo ryb je dlouhé, protáhlé a ze stran zploštělé. Zbarvení hřbetu je stříbřitě modré nebo šedé, boky jsou světlejší. Kranas Dumerilův dorůstá do délky 2m, většinou měří kolem 1m. Maso je bílé, pevné a má jen málo kostí. Hodí se na všechny způsoby tepelné úpravy, skvěle chutnají filety smažené na másle.

Jinak nazývaný také kranas koňský, vyskytuje se ve východním a západním Atlantiku. Loví se od dubna do listopadu, po vytažení z vody často vydává chrochtavé a skřípavé zvuky. Ryby dorůstají do délky max. 1,25m a dosahují hmotnosti 30kg. V prodeji jsou kranasi dvouskvrnní o hmotnosti kolem 3kg. Maso je vhodné především ke smažení a uzení.

Vyskytuje se v Indopacifiku, u Havajských ostrovů a v Rudém moři. Mladé ryby mají první paprsky hřbetní a řitní ploutve vláknovině prodloužené – odtud název vláknovitý. Maso větších ryb se snadno vysuší, při tepelné úpravě je třeba přidat tuk. Menší ryby jsou vhodné ke smažení nebo pečení.

Vyskytuje se v Atlantském oceánu, hojný je v Mexickém zálivu, u Floridy a Karibských ostrovů. Ryby dosahují hmotnosti 1-2kg, maso je vhodné především ke smažení.

Vyskytuje se od Islandu až po Kapverdské ostrovy, je velmi rozšířeným druhem. V oblastech kolem Černého a Středozemního moře je významnou užitkovou rybou, v severním Atlantiku se považuje za méněcennou. Kranas obecný má krátkou přední a dlouhou zadní hřbetní ploutev. Kromě velkých šupin podél postranní čáry se na těle jiné šupiny nevyskytují. Tělo je zbarvené dohněda nebo dozelena, boky jsou stříbřité, na zadním okraji střelí jsou tmavé skvrny. Ryby dorůstají do délky asi 60cm. Větší kranasi mají sušší maso, menší ryby o velikosti 10-15cm se připravují smažené.

Vyskytuje se u pobřeží východní a jižní Afriky a v Indopacifiku. Charakteristickým znakem je torpédovitý tvar těla. Ryby mají malé ploutve za druhou hřbetní a za řitní ploutví a tmavou skvrnu na skřelích. Maso je vhodné na všechny způsoby tepelné úpravy.

Vyskytuje se v západním a východním Atlantiku, v Indopacifiku až po Austrálii a Nový Zéland. Má zde velký hospodářský význam. Žije v početných hejnech, živí se planktonem. Tělo je vysoké, ryby dorůstají do délky 1,20m a dosahují hmotnosti až 20kg. Maso velkých kranasů trevally se rychle vysuší, při dušení je třeba vždy přidat tuk. Menší ryby se hodí ke smažení nebo pečení v troubě.

Je příbuzným kranase Dumerilova, patří k hojně rozšířeným velkým druhům. Vyskytuje se v tropických mořích, dosahuje délky max. 2,50m a hmotnosti až 100kg. Maso kranase žlutoploutvého se prodává čerstvé nebo nasolené či sušené.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Krásnopórka hřebenitá je podobná krásnopórce mlynářce, liší se však hnědozeleným nebo olivově zeleným, na okraji až žlutozeleným kloboukem. Póry jsou často hranaté, dužnina je křehká. Krásnopórka hřebenitá roste nepříliš hojně v listnatých a smíšených, zřídka i v jehličnatých lesích, zejména pod buky a duby, především v pahorkatině a v nižších horských polohách.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od srpna do října. Krásnopórka kozí noha se od jiných krásnopórek liší nepravidelným šedohnědým, hnědým až hnědoolivovým, šupinatě rozpraskaným kloboukem a velkými hranatými sbíhavými póry, které po otlačení mírně zelenají. Třeň je zbarvený žlutě nebo zelenavě. Krásnopórka kozí noha roste nehojně v podhorských, zejména borových lesích.

Klobouk měří 30-180mm, je vyklenutý, často nepravidelný, zpravidla dolíčkovitě rozpukaný. Zbarvený je bělavě až nažloutle. Rourky jsou sbíhavé, nízké, zbarvené bíle a stejně jako drobné póry po otlačení žloutnou. Třeň o rozměrech 30-80x10-40mm je k bázi ztenčený, bílý. Dužnina je tuhá, zbarvená bíle, potom citronově žlutě. Má okrouhlé neamyloidní výtrusy. Krásnopórka mlynářka roste poměrně hojně, zpravidla ve skupinách. Vyskytuje se v jehličnatých a smíšených lesích, zejména pod smrky, méně často pod borovicemi a jedlemi, především ve vyšších polohách. Plodnice krásnopórky mlynářky často navzájem srůstají. Na stejných místech se vyskytuje její odrůda s široce elipsovitými amyloidními výtrusy.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Krásnopórka žemlička je podobná krásnopórce mlynářce. Má ale okrově žlutý, žemlový až oranžovohnědý klobouk a póry nežloutnoucí po otlačení. Krásnopórka žemlička roste poměrně hojně, zpravidla ve skupinách. Vyskytuje se v jehličnatých, především smrkových lesích.

Tento termín označuje stupeň zralosti masa. Křehké maso je jemné při skusu a je dostatečně vyzrálé.

 Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od května do září. Klobouk křehutky Candolleovy měří 25-70mm, je polokulovitý, potom kuželovitě vyklenutý až téměř plochý, v mládí s pomíjivými zbytky bílého vela. Často je radiálně vrásčitý, zbarvený bělavě až světle okrově, za vlhka až žlutohnědě. Lupeny jsou úzce připojené, světlé, potom šedofialové až purpurově hnědé. Třeň o rozměrech 30-90x3-6mm je válcovitý, velice křehký, jemně vláknitý, zbarvený bíle. Křehutka Candolleova roste poměrně hojně, ve skupinách nebo v trsech, na zemi nebo na rozkládajícím se dřevě v listnatých lesích, v parcích a zahradách. Vyskytuje se od nížin do pahorkatin. Jedná se o velmi proměnlivou houbu.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Křehutka ohnivá je velmi podobná křehutce sametové. Liší se jen ohnivě až oranžově hnědě zbarveným kloboukem.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Klobouk křehutky sametové měří 30-100mm, je zvoncovitý, vyklenutý až plochý, zpravidla s nízkým hrbolem, v mládí na okraji s bělavými zbytky vela. Uprostřed je plstnatý, jinde radiálně vláknitě šupinatý, na okraji vláknitý. Zbarvený je rezavě hnědě až zlatohnědě. Lupeny jsou široce připojené, zbarvené krémově, brzy šedohnědě, purpurově hnědě až černě, s bělavě vločkatým ostřím, v mládí vylučující kapičky tekutiny. Kapičky ve stáří zanechávají černé skvrny. Třeň o rozměrech 50-100x5-10mm je válcovitý, na bázi mírně ztlustlý. Zbarvený je špinavě žlutě, rezavě hnědě vláknitě šupinatý až tygrovaný, s pomíjivou prstenovitou zónou. Křehutka sametová roste hojně, jednotlivě, ve skupinách nebo v trsech, v trávě na okrajích cest. Vyskytuje se na ruderálních místech, vzácně také na rozkládajícím se dřevě, v lese i mimo les.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do listopadu. Klobouk křehutky vodomilné měří 20-60mm, je polokulovitý, zvoncovitý, potom až nízce vyklenutý, na okraji s velem, někdy jemně vrásčitý. Za vlhka je zbarvený tmavě červenohnědě, hnědě až okrově hnědě, vysychá do žluté až světle okrově hnědé barvy. Lupeny jsou úzce připojené až přirostlé. Zbarvené jsou bělavě, nakonec tmavě až čokoládově hnědě, s bělavě vločkatým ostřím. Třeň o rozměrech 25-100x3-9mm je válcovitý, v mládí se zbytky vela. Později je pouze vláknitý, na vrcholu ojíněný, bělavý, na bázi okrově hnědý až hnědý. Křehutka vodomilná roste hojně, většinou v trsech, na trouchnivějícím dřevě listnatých stromů. Od podobné křehutky čokoládové se křehutka vodomilná liší tvarově odlišnými, menšími výtrusy a tenkostěnnými cystidami.