Zbožíznalství

Je příbuzným kranase Dumerilova, patří k hojně rozšířeným velkým druhům. Vyskytuje se v tropických mořích, dosahuje délky max. 2,50m a hmotnosti až 100kg. Maso kranase žlutoploutvého se prodává čerstvé nebo nasolené či sušené.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Krásnopórka hřebenitá je podobná krásnopórce mlynářce, liší se však hnědozeleným nebo olivově zeleným, na okraji až žlutozeleným kloboukem. Póry jsou často hranaté, dužnina je křehká. Krásnopórka hřebenitá roste nepříliš hojně v listnatých a smíšených, zřídka i v jehličnatých lesích, zejména pod buky a duby, především v pahorkatině a v nižších horských polohách.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od srpna do října. Krásnopórka kozí noha se od jiných krásnopórek liší nepravidelným šedohnědým, hnědým až hnědoolivovým, šupinatě rozpraskaným kloboukem a velkými hranatými sbíhavými póry, které po otlačení mírně zelenají. Třeň je zbarvený žlutě nebo zelenavě. Krásnopórka kozí noha roste nehojně v podhorských, zejména borových lesích.

Klobouk měří 30-180mm, je vyklenutý, často nepravidelný, zpravidla dolíčkovitě rozpukaný. Zbarvený je bělavě až nažloutle. Rourky jsou sbíhavé, nízké, zbarvené bíle a stejně jako drobné póry po otlačení žloutnou. Třeň o rozměrech 30-80x10-40mm je k bázi ztenčený, bílý. Dužnina je tuhá, zbarvená bíle, potom citronově žlutě. Má okrouhlé neamyloidní výtrusy. Krásnopórka mlynářka roste poměrně hojně, zpravidla ve skupinách. Vyskytuje se v jehličnatých a smíšených lesích, zejména pod smrky, méně často pod borovicemi a jedlemi, především ve vyšších polohách. Plodnice krásnopórky mlynářky často navzájem srůstají. Na stejných místech se vyskytuje její odrůda s široce elipsovitými amyloidními výtrusy.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Krásnopórka žemlička je podobná krásnopórce mlynářce. Má ale okrově žlutý, žemlový až oranžovohnědý klobouk a póry nežloutnoucí po otlačení. Krásnopórka žemlička roste poměrně hojně, zpravidla ve skupinách. Vyskytuje se v jehličnatých, především smrkových lesích.

Tento termín označuje stupeň zralosti masa. Křehké maso je jemné při skusu a je dostatečně vyzrálé.

 Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od května do září. Klobouk křehutky Candolleovy měří 25-70mm, je polokulovitý, potom kuželovitě vyklenutý až téměř plochý, v mládí s pomíjivými zbytky bílého vela. Často je radiálně vrásčitý, zbarvený bělavě až světle okrově, za vlhka až žlutohnědě. Lupeny jsou úzce připojené, světlé, potom šedofialové až purpurově hnědé. Třeň o rozměrech 30-90x3-6mm je válcovitý, velice křehký, jemně vláknitý, zbarvený bíle. Křehutka Candolleova roste poměrně hojně, ve skupinách nebo v trsech, na zemi nebo na rozkládajícím se dřevě v listnatých lesích, v parcích a zahradách. Vyskytuje se od nížin do pahorkatin. Jedná se o velmi proměnlivou houbu.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Křehutka ohnivá je velmi podobná křehutce sametové. Liší se jen ohnivě až oranžově hnědě zbarveným kloboukem.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Klobouk křehutky sametové měří 30-100mm, je zvoncovitý, vyklenutý až plochý, zpravidla s nízkým hrbolem, v mládí na okraji s bělavými zbytky vela. Uprostřed je plstnatý, jinde radiálně vláknitě šupinatý, na okraji vláknitý. Zbarvený je rezavě hnědě až zlatohnědě. Lupeny jsou široce připojené, zbarvené krémově, brzy šedohnědě, purpurově hnědě až černě, s bělavě vločkatým ostřím, v mládí vylučující kapičky tekutiny. Kapičky ve stáří zanechávají černé skvrny. Třeň o rozměrech 50-100x5-10mm je válcovitý, na bázi mírně ztlustlý. Zbarvený je špinavě žlutě, rezavě hnědě vláknitě šupinatý až tygrovaný, s pomíjivou prstenovitou zónou. Křehutka sametová roste hojně, jednotlivě, ve skupinách nebo v trsech, v trávě na okrajích cest. Vyskytuje se na ruderálních místech, vzácně také na rozkládajícím se dřevě, v lese i mimo les.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do listopadu. Klobouk křehutky vodomilné měří 20-60mm, je polokulovitý, zvoncovitý, potom až nízce vyklenutý, na okraji s velem, někdy jemně vrásčitý. Za vlhka je zbarvený tmavě červenohnědě, hnědě až okrově hnědě, vysychá do žluté až světle okrově hnědé barvy. Lupeny jsou úzce připojené až přirostlé. Zbarvené jsou bělavě, nakonec tmavě až čokoládově hnědě, s bělavě vločkatým ostřím. Třeň o rozměrech 25-100x3-9mm je válcovitý, v mládí se zbytky vela. Později je pouze vláknitý, na vrcholu ojíněný, bělavý, na bázi okrově hnědý až hnědý. Křehutka vodomilná roste hojně, většinou v trsech, na trouchnivějícím dřevě listnatých stromů. Od podobné křehutky čokoládové se křehutka vodomilná liší tvarově odlišnými, menšími výtrusy a tenkostěnnými cystidami.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do listopadu. Křemenáč borový je velmi podobný křemenáči smrkovému a křemenáči osikovému. Klobouk je však rezavě purpurově hnědý až oranžově hnědý, někdy za sucha políčkovitě rozpraskaný. Póry jsou brzy šedohnědé až šedookrové. Dužnina je bílá, na řezu v klobouku se často nemění nebo jen zvolna růžoví, v třeni přechází do purpurově růžové a nakonec do šedofialové nebo šedomodré barvy. Křemenáč borový roste velice vzácně, jednotlivě nebo ve skupinách, pod borovicemi. Jedná se o houbu, která kvůli své vzácnosti nemá praktický význam.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk křemenáče březového je 50-200mm široký, žlutooranžový, červenooranžový. V dospělosti je jemně šupinkatý, ve stáří lysý. Rourky a póry jsou v mládí špinavě bělavé, potom šedé, hnědošedé až černohnědé. Třeň o rozměrech 80-200x20-60mm je kyjovitý, potom téměř válcovitý, bělavý, na otlačených místech purpurově šednoucí, v mládí s hustými, černými, později tmavohnědými šupinkami. Dužnina je bělavá, v bázi třeně modrozelená. Na řezu se zbarvuje do vínově červené až fialově šedé, v bázi třeně až do modročerné barvy. Křemenáč březový roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, zejména na vlhčích místech pod břízami.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk křemenáče dubového je 40-100mm široký, hnědooranžový, rezavě až cihlově červený, vzácněji hnědý. Rourky a póry jsou v mládí bělavé, potom krémově žluté. Po poranění lehce fialově až olivově hnědnou. Třeň o rozměrech 100-250x20-40mm je kyjovitý, někdy břichatý, ve stáří téměř válcovitý. Zbarvený je bělavě až světle šedočerveně, na bázi s rezavě hnědými skvrnami. V mládí je téměř hladký, brzy rozpraskává v bělavé, záhy hnědočervené až hnědočerné šupinky. Dužnina je bílá, na řezu červenající, potom s šedofialovým nádechem. Křemenáč dubový roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, v listnatých lesích pod duby, vzácněji také pod jinými listnatými stromy. Od podobného křemenáče borového a křemenáče smrkového se liší zejména růstem pod listnatými stromy.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do října. Klobouk křemenáče hnědého je 50-200mm široký, hladký. Zbarvený je okrově, kožově hnědě až tmavohnědě, bez červeného nádechu. Rourky a póry jsou bělavé až světle šedookrové. Třeň o rozměrech 80-250x10-60mm je břichatý, potom válcovitý. Je bílý až bělavý, na bázi intenzivně zelenomodrý, pokrytý světlehnědými, potom tmavohnědými až černohnědými šupinami. Dužnina je bílá až bělavá, na řezu nejdříve růžovějící, potom fialovějící a přecházející do šedofialova. V bázi třeně je žlutohnědá a nad třeněm zelenomodrá. Křemenáč hnědý roste vzácně, jednotlivě nebo ve skupinách, pod topolem bílým, vzácněji také pod osikou.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do října. Klobouk křemenáče kozákovitého je 50-200mm široký, jemně vrostle šupinkatý. Zbarvený je světle oranžově rezavě, rezavě červeně až rezavě hnědě. Rourky a póry jsou bělavé, potom olivově hnědavé až žlutohnědavé. Třeň o rozměrech 70-200x10-25mm je kyjovitý, bělavý, na bázi zelenomodrý, na otlačených místech rezavějící, od mládí s černými šupinkami. Dužnina je bílá, na řezu rychle přecházející do růžové a nakonec fialově červené barvy. Křemenáč kozákovitý roste vzácně, jednotlivě nebo v malých skupinách. Vyskytuje se především pod břízami, vzácněji i pod jinými listnatými stromy. Záměna je možná s křemenáčem březovým, křemenáč kozákovitý má však světlejší klobouk.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk křemenáče osikového je 40-200mm široký, ve stáří téměř plochý. Zbarvený je oranžově červeně až hnědooranžově, někdy i tmavě červeně. Rourky a póry jsou bělavé, potom našedlé, často s olivovým nebo okrovým nádechem. Po dotyku nemění barvu. Třeň o rozměrech 50-150x12-50mm je válcovitý až břichatý, zbarvený bíle až našedle, s drobnými šupinkami, které jsou dlouho bílé, později oranžově hnědé až rezavě hnědé. Dužnina je bílá, na řezu přechází do světle růžově fialové, potom do hnědofialové barvy. V bázi třeně bývá nazelenalá nebo namodralá. Křemenáč osikový roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, pod osikami a jinými druhy topolů.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do listopadu. Klobouk křemenáče smrkového je 30-90mm široký, zbarvený hnědorezavě nebo oranžově rezavě. Rourky a póry jsou v mládí bílé, potom našedlé, póry až šedohnědé. Třeň o rozměrech 80-130x15-25mm je téměř válcovitý, nahoře s bílými, v dolní části s hnědočervenými šupinkami. Na bázi třeň po otlačení zelená. Dužnina je bílá, na řezu modrošednoucí až lehce červenající, především ve vrcholu třeně. Křemenáč smrkový roste nepříliš hojně, ale v některých oblastech je častý. Vyskytuje se pod smrky.

KŘEN SELSKÝ – latinsky Armoracia rusticana nebo dříve Cochlearia armoracia, jinak také mořská ředkev, chřen nebo krémový kořen. Pochází z čeledi brukvovitých a pěstuje se pro silně aromatický kořen, který se používá jako koření, zelenina či léčivý prostředek. Nejštiplavější ze štiplavých Mezi štiplavým kořením je králem. Používáme ho jako dochucovadlo k masu a uzeninám obdobně jako hořčici. Kromě gastronomie ho využíváme i v lidovém léčitelství. Původ, historie a výskyt Pochází pravděpodobně z jihovýchodní Evropy a západní Asie. Do střední Evropy ho přinesli Slované v době stěhování národů. Nejstarší zmínka o křenu pochází z 12. století, od té doby se také pěstuje u nás. Dnes je rozšířen po celém světě a často zplaňuje na písčitých lokalitách podél rybníků a vodních toků. Vzhled, chuť a vůně… Křen je vytrvalá rostlina s mohutným kůlovým kořenem. Kořeny křenu mají být rovné a celé, dužina má mít bílou barvu bez šedých proužků. Silná přímá listnatá lodyha je dutá a hluboce rýhovaná. Jeho vůně je tak pronikavá, že po nastrouhání vhání slzy do očí. Zdraví a vitamíny Křen je velmi bohatým zdrojem vitaminu C, provitamínů A - karotenů, minerálů (železo, hořčík, draslík, vápník a fosfor) a antibakteriálních látek. Ze 100 g křenu získá naše tělo 50 mg vitamínu C. Obsahuje také hořčičné silice. Použití křenu v gastronomii Používáme čerstvý kořen, buď celý, nebo strouhaný, dále sušený, nakládaný, mletý či ve formě pasty. Křen má ostrou štiplavou chuť. V naší kuchyni je často používaným kořením. Nejlépe se hodí k uzeninám, hovězímu masu a do polévek. Používá se rovněž k přípravě křenové hořčice či omáčky. Nakrájený na příčná kolečka okoření nakládané okurky a červenou řepu. Nastrouhaný křen i hotové křenové omáčky můžeme uchovávat v uzavřených nádobách v lednici i 14 dní, zachovají si svou chuť a nekazí se. Sklízení a skladování Čerstvý křen je k dostání od října do března. Skladovat jej můžeme v chladničce nebo ve sklepě v bedničkách s pískem. Jako náhradu čerstvého křenu lze použít křen nakládaný. Léčivé účinky - povzbuzuje chuť k jídlu a činnost trávícího systému - usnadňuje odkašlávání - léčí záněty dýchacích cest - má mírný močopudný účinek - působí preventivně proti chorobám způsobeným bakteriemi, viry, houbami a prvoky - působí jako podpůrný prostředek při léčbě žloutenek, zánětů jater a vleklých infekcí močových cest i střev - listy pomáhají při omrzlinách, ztuhlých svalech, revmatizmu a zánětu sedacího nervu

Křepelka polní je drobná, plachá. Vyskytuje se na vlhkých loukách a obilných polích. Živí se zejména semeny a hmyzem. Křepelky se páří koncem května, o mláďata pečuje jen slepice. Ve střední Evropě jsou křepelky celoročně hájené. Křepelka polní váží 120-250g, dosahuje délky až 20cm. Mezi oběma pohlavími nejsou žádné výraznější rozdíly.   Křepelčí maso Veškeré křepelčí maso prodávané v obchodech a nabízené v restauracích pochází jen z faremních chovů. Jedná se většinou o potomky většího poddruhu – křepelky japonské. Maso je jemně vláknité, křehké, aromatické a chutné, oblíbené ve zvěřinové kuchyni. Křepelky se většinou připravují vcelku, pečou se nebo grilují s nádivkou i neplněné. Maso je dobré obalit plátky slaniny nebo listy vinné révy, předejdeme tak vysušení.   Části křepelčího masa Křepelčí stehýnka Drobná křepelčí stehýnka s kůží jsou k dostání samostatně, váží 20-30g. Jsou vhodná ke smažení, pošírování nebo uzení. Ze stehýnek připravujeme také ragú.   Křepelčí prsíčka Prsíčka můžeme připravovat s kůží i křídelní kostí nebo bez kůže a kosti. Křepelčí prsíčka váží asi 60g. Stejně jako stehýnka jsou vhodná ke smažení, pošírování nebo uzení, lze z nich připravit i ragú.

Kreveta banánová je rozšířená v Indopacifiku, jedná se o hospodářsky nejvýznamnější druh krevet. Tělo je žlutě zbarvené s malými červenými tečkami. Samice dorůstají do velikosti asi 25cm. Do Evropy se kreveta banánová dováží jen mražená. Hodí se ke smažení a grilování.