Kategorie gastroslovníku

OKURKA SETÁ POLNÍ - latinsky Cucumerario, anglicky gherkin, francouzsky cornichon, německy Einlegegurke neboitalsky cetriolino - se pěstuje především ve venkovním prostředí jako okurka nakládačka. Osvěžující křupavá zelenina Okurka polní se konzumuje neloupaná a syrová, některé odrůdy se mohou upravovat tepelně například dušením. Menší odrůdy – tzv. nakládačky – se nakládají do různých nálevů a zavařují. Původ a historie Okurka má původ pravděpodobně ve vlhkých a teplých oblastech severní Indie a Číny, kde ji pěstují již minimálně 3000 let. V Evropě ji jako první pěstovali a využívali ve starověkém Římě, ve střední a severní Evropě se objevuje až ve středověku. První skleníkové odrůdy se začaly pěstovat až koncem 19. století v Anglii. Současnost V současnosti se různé druhy a odrůdy okurek pěstují na celém světě a v celosvětové produkci zeleniny jsou na čtvrtém místě za rajčaty, zelím a cibulí. Okurky se nejvíce pěstují v Číně, která je i největším světovým vývozcem. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se okurky pěstují v několika oblastech, nejvíce tradiční je Znojemsko. Okurky jsou ale i ve většině soukromých zahrad a skleníků. Vzhled, chuť, vůně… Okurka setá má dva základní typy – okurku salátovou a okurku polní. Plody okurky polní mají větší průměr a jsou kratší než plody okurky salátové. Slupka okurky polní je silnější, některé odrůdy jsou hladké, ale většina je pokrytá malými hrbolky. Podle povrchu slupky se okurka polní rozděluje na dva základní druhy – hruboostné a jemnoostné, známé i jako hustoostné. Odrůdy s menšími plody, které dorůstají do délky okolo 10 centimetrů, jsou známé jako nakládačky. Větší plody s délkou kolem 15 centimetrů se používají k tepelným úpravám nebo k mléčnému kvašení na tzv. rychlokvašky. Chuť okurek je poměrně nevýrazná, aroma je typické, barva slupky v různých odstínech zelené. Uvnitř dužiny, která je u většiny odrůd velmi šťavnatá a vodnatá, má okurka velké množství semínek. Starší typy odrůd v průběhu vegetace ukládají do plodů látku alkaloid bryonin, která způsobuje nahořklost plodů. Novější vyšlechtěné odrůdy mají tvorbu této látky geneticky potlačenou. Rostlina je popínavá, dorůstá do výšky až 2 metry. Střídavě rostoucí listy jsou hluboce vykrojené. Na lodyze vždy z jednoho pupene vyroste jeden list, úponek, květ a další pupen. Druhy a odrůdy okurky seté salátové Okurka setá polní a nakládačka se pěstuje především ve venkovním prostředí. Rozdělují se na dva základní druhy – hruboostné a jemnoostné, kterýé se také nazývají hustoostné. Pro domácí pěstování jsou nejvýhodnější odrůdy, které nevyžadují řez nebo speciální opory. Hruboostné odrůdy jsou více odolné a mohou se pěstovat i v horších klimatických podmínkách, snáší i přechodný nedostatek vláhy. Dobře snáší poklesy teploty v období sklizně a změny teploty se neprojevují ani na sklizni. Nejčastěji pěstované hruboostné odrůdy jsou Regina F1, Viola F1 a nehořké nakládačky Lada F1 a Jitka F1. Jemnoostné – hustoostné - odrůdy jsou méně odolné, změny počasí špatně snáší a při poklesu teplot nebo nedostatku vláhy mohou přestat plodit.Nejčastěji se pěstují nehořké odrůdy Fatima F1, Bohdana F1 a Milena F1, poměrně značně odolná je Karolina F1. Nejznámější odrůdy okurky seté – polní a nakládačky Okurky polní a nakládačky se nejčastěji pěstují ve venkovním prostředí. Výběr odrůdy musí odpovídat především klimatickým podmínkám. Admira F1 je poměrně značně odolná odrůda jak proti výkyvům počasí, tak proti plísním i houbovým chorobám. Plody jsou pravidelné a nedeformované. Bára F1 má přibližně stejně velké plody. Odrůda je raná a odolná proti houbovým chorobám. Blanka F1 snáší i horší klimatické podmínky. Je velmi výnosná a odolná proti plísním a dalších chorobám i škůdcům. Bohemia F1 je raná odrůda nakládačky velmi odolná proti plísním. . Plody nehořknou a dorůstají do přibližně stejné velikosti. Charlote F1 patří mezi hustoostné odrůdy. Je odolná proti výkyvům počasí, má velkou výnosnost a rostliny se mohou sázet poměrně blízko sebe. Harriet F1 je nenáročná odrůda s přibližně stejně velkými plody, které nehořknou. Ornello F1 patří mezi velmi výnosné polorané odrůdy. Plody nepřerůstají a nedeformují se. White Wonder je vyšlechtěná odrůda s bílými plody. Rostliny jsou málo odolné jak proti nepřízni počasí, tak i proti škůdcům, plísním a chorobám Iwonna F1 má plody větší velikosti, které jsou velmi vhodné pro mléčné kvašení a výrobu tzv. rychlokvašek Okurka polní k dušení je speciální odrůda, určená především k tepelné úpravě. Dužina je pevná, obsahuje mnohem méně vody než většina odrůd a je vhodná k dušení a vaření. Zdraví a vitamíny Okurky obsahují pro lidské zdraví prospěšné látky i vitamíny. Okurky jsou nízkokalorické, dužina obsahuje minimálně 95 % vody, 2,5 % zdravých cukrů a minerálů, vitamíny C, B1 a B2 i bílkoviny. Ze 100 gramů okurky lidské tělo získá až 8 miligramů vitamínu C. Z minerálních látek je důležitý především obsah draslíku. Podle odborníků na výživu by člověk měl zkonzumovat ročně minimálně 5,5 kilogramu okurek. Dužina a především slupka okurky vzhledem k obsahu vitamínů a dalších látek posiluje obranyschopnost organismu, přirozeným způsobem odvodňuje tělo a pozitivně ovlivňuje krevní oběh. Okurky jsou vhodné pro osoby s revmatickým onemocněním, dnou nebo vysokým krevním tlakem, využívají se i při léčbě zánětů močového ústrojí, při léčbě obezity a hubnoucích dietách. Šťáva z okurek má vzhledem k obsahu bílkovin vynikající účinky na pokožku, posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání, pročišťuje pleť a zklidňuje záněty i otoky. Plátky okurek se proto velmi často přikládají na oči a pokožku. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin. Použití okurky polní a nakládačky Plody okurky polní jsou vhodné k přímé konzumaci za syrova i k tepelným úpravám, menší nakládačky se sterilují v různých nálevech, větší se využívají k mléčnému kvašení a výrobě tzv. rychlokvašek. Pro tepelnou úpravu se používají odrůdy okurky polní s většími plody. Při tepelné úpravě se okurky nejvíce dusí nebo vaří a připravují se z nich omáčky a polévek. Okurka se může podobně jako cuketa vydlabat, naplnit například mletým masem a zapékat. Menší odrůdy – nakládačky – se nakládají do různých, nejvíce sladkokyselých, nálevů a zavařují ve sklenicích. Středně velké okurky polní se využívají pro mléčné kvašení a výrobu rychlokvašek. Velmi chutnou úpravou jsou hořčičné okurky – plody se oloupou, nakrájí a naloží s hořčičnými semínky. Okurky se často využívají i v kosmetickém průmyslu především do pleťových masek. Příprava okurky v kuchyni K loupání, krájení i strouhání se používají ostré škrabky, nože a struhadla z nerezu. Nerezový materiál zabraňuje styku okurky s těžkými kovy a jejímu okysličení. Oloupané a nakrájené nebo nastrouhané plody se okysličují velmi rychle a ztrácí tím vitamín C. Měly by se připravovat velmi krátce před konečnou úpravou a servírováním. Na přípravu a servírování je vhodné používat pomůcky a příbory ze dřeva, nerezu, plastu nebo silikonu. Nádobí je nejvhodnější skleněné, keramické nebo nerezové. Voda se z okurky uvolní osolením a pak se může snadno slít. Nakládání a zavařování okurek nakládaček by mělo být co nejdříve po jejich sklizni. Jak a podle čeho vybírat Hlavní sezona okurek polních a nakládaček je od poloviny srpna do poloviny září. Kupovat bychom měli vždy jen plody, které jsou stejnoměrně zbarvené a tvrdé, neměly by mít žádné povrchové poškození nebo známky plísní. Okurka se vždy začíná kazit od špičky, proto ji při nákupu kontrolujeme především v této části. Okurky pro nakládání by měly být přibližně stejně velké. Spotřeba a skladování Kvalitní domácí pěstované okurky vydrží po sklizni v chladném prostředí přibližně týden. V případě, že chceme urychlit dozrání předčasně sklizených plodů, uskladní se společně s rajčaty. Některé odrůdy mohou při delším uskladnění zhořknout. Nakládačky by se měly naložit a zavařit co nejdříve po sklizni. Pěstování Polní a salátové okurky se pěstují převážně ve venkovním prostředí. Půda by měla být důkladně prohnojená, středně těžká. Kořeny okurek potřebují vzduch a tak se nesmí sázet příliš hluboko. Velmi důležitá je opora, po které se rostliny mohou horizontálně nebo vertikálně pnout. Opora podporuje růst, listy rychle oschnou a nevzniká na nich plíseň, plody mají dostatek místa a také se dobře sklízí. Při venkovním pěstování se často používá černá netkaná textilie, která brání chladu a také růstu plevelů. Okurky nakládačky je možné vysévat přímo na záhon od konce dubna a v průběhu května. Semena se vysévají do hloubky 2 až 4 centimetry, spon musí odpovídat zvolené odrůdě. Po výsevu by se zemina měla lehce uválet. Klíčení semen probíhá při teplotě 10° Celsia. Pokud nakládačky předpěstováváme, stačí většinou vysévání 14 dní před výsadbou na záhon. Předpěstované rostliny se vysazují v květnu. Když má rostlina dostatečný vzrůst, zaštípne se hlavní výhon za 3 až 4 listem a tím se podpoří růst postraních výhonků. Salátové okurky se sklízí, když jsou plody dlouhé přibližně 25 centimetrů a váží okolo 400 gramů. U vyšlechtěných odrůd se plody mohou sklízet i později a větší, vzhledem k šlechtění zůstávají chutné. Během vegetačního období je nutné záhony udržovat bez plevelů a pravidelně je okopávat. Okurky potřebují chemickou ochranu, postřiky se ale neměl aplikovat víc než 3 x za sezonu. Na stejném místě by se okurky měly pěstovat nejdříve opět až za dva roky. Nepřetržité nebo dřívější pěstování na jednom záhoně podporuje vznik a šíření chorob i škůdců. Zajímavosti Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. Okurky mají vynikající pozitivní účinky na pleť, otoky a záněty. Na unavené oči stačí přiložit plátky čerstvé okurky, stejně působí i na různé menší kožní problémy. Pleťová maska z okurky – čerstvá nastrouhaní okurka smíchaná s kysanou smetanou Okurková dieta na jeden den je vynikající na celkové rychlé pročištění těla. Princip je jednoduchý – po celý den se nekonzumuje nic jiného, než různě upravená okurka a pije se pouze okurková šťáva. Léčivé účinky Dužina a hlavně slupka okurky má na lidské tělo mnoho pozitivních účinků. Okurka především - posiluje obranyschopnost organismu - podporuje vylučování vody a činnost vylučovacího ústrojí - posiluje krevní oběh a činnost srdce - zklidňuje unavené oči - zmírňuje otoky a záněty pokožky - je vynikající při léčbě obezity a hubnoucích dietách - podporuje léčbu revmatismu, dny a vysokého krevního tlaku Dužina a především slupka okurky vzhledem k obsahu vitamínů a dalších látek posiluje obranyschopnost organismu, přirozeným způsobem odvodňují tělo a pozitivně ovlivňují krevní oběh. Okurky jsou vhodné pro osoby s revmatickým onemocněním, dnou nebo vysokým krevním tlakem, využívají se i při léčbě zánětů močového ústrojí, při léčbě obezity a hubnoucích dietách. Šťáva z okurek má vzhledem k obsahu bílkovin vynikající účinky na pokožku, posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání, pročišťuje pleť a zklidňuje záněty i otoky. Plátky okurek se proto velmi často přikládají na oči a pokožku. Konzumace okurky nemá na lidský organismus zdravého člověka žádné nežádoucí účinky. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin.

MALEDIVSKÉ OŘECHY – nebo také šalamounovy ořechy, případně mořské kokosy, plody palmy seychelské (Lodoicea seychellarum) jsou velmi vzácná a největší semena v rostlinné říši. Cenné a léčivé V minulosti lidé velmi věřili v léčebné účinky maledivských ořechů, a tak byly používány při léčbě epilepsie, paralýzy, mrtvice nebo koliky, doporučovaly se i jako prostředek proti křečím, bolestem hlavy a srdečním chorobám. Vědecky ani lékařsky ale žádné zvláštní účinky potvrzeny dosud nebyly. V době, kdy maledivské ořechy téměř nikdo neznal a zároveň jim byly přisuzovány až zázračné zdravotní účinky, měly velmi vysokou cenu. V historických záznamech jsou uvedeny případy, kdy byla loď s nákladem vyměněna i jen za jediný ořech. Vzhled Maledivské ořechy mají neobvyklý tvar a patří k největším plodům na světě - váží 15 až 20 kilogramů. Historie a původ První písemné záznamy o maledivském ořechu jsou z roku 1525, kdy je v inventáři dominikánského kláštera ve Speiru zaznamenána vnitřní skořápka mořského ořechu Iodoicey jako schránka pro přechovávání starých relikvií. Další zmínka pochází z roku 1579 od francouzského cestovatele Pettera Sonnerata, který palmu objevil na ostrově Praslin. Do Evropy první maledivský ořech přivezl s největší pravděpodobností holandský námořní admirál Hermanses v roce 1602. Ořech tehdy dostal jako vzácný dar od domorodého indického vládce. Další maledivské ořechy byly v roce 1770 přivezeny francouzským obchodníkem do Kalkaty, kde vzbudily velký rozruch. Záznamy o maledivském ořechu a palmě jsou ještě z roku 1755 v Herbáři Ambbinském od Eberharta Rumfa. V Českých zemích se maledivské ořechy poprvé objevily za vlády císaře Rudolfa II, který údajně za Iodoiceu zaplatil čtyři tisíce zlaťáků. Prvním Čechem, který maledivské ořechy vyfotografoval, byl doktor Karel Domin až v roce 1910 v botanické zahradě v Paradeniyi a s doktorem Danešem je poměrně přesně popsal v cestopise s názvem Dvojím rájem. Výskyt Maledivské ořechy rostou na palmách na pobřeží Seychelských ostrovů v Indickém oceánu, severovýchodním směrem od Madagaskaru. Palmy Lodoica seychellarum – mořský kokosovník, na kterých maledivské ořechy rostou, potřebuje k svému dozrání deset let a k dokončení celého svého vývoje až 130 roků. Seychelská palma rostla na začátku minulého století jen na ostrůvcích Praslin, Curieuse a Round Island. Každý rok na palmě vyroste jen jeden velmi velký list, stáří stromů v podstatě není možné určit a odhaduje se podle kruhovitých jizev po opadaných listech. Plody z palmy padají do moře, kde pak plavou proti mořským proudům a vlnám a zároveň dozravají. Na břeh jsou často vymrštěny takovou silou, že zapadnou do pralesa poměrně daleko od pobřeží. Použití maledivského ořechu Maledivský ořech se s oblibou využívá v ájurvédské a tradiční čínské medicíně. V potravinářství se maledivský ořech využívá k přípravě a výrobě dochucovadel do polévek zejména v kuchyni jižní Číny a také k přípravě tradičních pokrmů na Seychelských ostrovech.

ČUFA – správně španělsky chufa jsou podzemní hlízy známé i jako zemní mandle (Cyperus esculentus), které připomínají seschlý lískový oříšek. Zdravý hit ze středomoří Ačkoliv zní název prapodivně, čufa není nic jiného než pochutina typická pro středomoří, která připomíná seschlé oříšky a v současné době získává na popularitě i v České republice. Jedná se o svačinku určenou ke zdravému mlsání a vhodnou třeba i do ranního müsli. Původ, historie a výskyt Čufa pochází z Egypta a Sudánu. První zmínky o ní pochází z doby přibližně před 4 tisíci let, kdy se pěstovala ve starém Egyptě v deltě Nilu. Podle dochovaných záznamů už v 5. století před naším letopočtem lidé žijící kolem Nilu pili bílý nápoj vyrobený z čufy, která rostla na březích řeky. Největším světovým pěstitelem a exportérem čufy se ale postupem doby stalo Španělsko, kde se nejvíce pěstuje především v okolí Valencie. Ve Španělsku se čufa začala s největší pravděpodobností pěstovat už ve středověku s příchodem muslimů. V záznamu z roku 1795 je uvedeno, že se v oblastech Almàssera a Alboraia čufa pěstovala přibližně na 15 hektarech. Velký rozmach pěstování a konzumace čufy nastal na začátku 20. století, kdy se ve Španělsku začaly otevírat první horchaterías – podniky, v kterých se servíroval především nápoj orčata (horchata). Vzhled, chuť, vůně… Chuť čufy je velmi příjemná, lehce sladká, vzhledem čufa připomíná seschlý oříšek. Zdraví a vitamíny Čufa jsou hlízy rostliny s mnoha prokázanými léčivými účinky, které se samozřejmě projevují i v hlízách. Čufa obsahuje velmi mnoho vlákniny, vitamínů, minerálů, proteinů a přírodních cukrů, potravinový škrob a zdravé oleje. Z vitamínů čufa obsahuje především vitamín B1, kyselinu listovou, antioxidační vitamín E s také vitamín C, ovlivňující obranyschopnost lidského těla.Velmi velký je i obsah minerálních solí. Vyvážený poměr vápníku a draslíku zabraňuje vzniku osteoporózy, v čufě je i pro lidský organismus důležitý fosfor, hořčík, železo, zinek, měď a mangan, hladina sodíku je velmi nízká. Čufa obsahuje proteiny v podobě aminokyselin, nejvíce esenciální aminokyselinu Arginin. Ta vytváří rolaktin, který je velmi důležitý během růstu pro těhotné ženy a kojence, brání vzniku ischiasu a onemocnění prostatu a podporuje imunitní systém. Arginin je také přirozeným generátorem inzulínu, což je důvod, proč je především nápoj horchata bez přidaného cukru velmi doporučován diabetikům. Vláknina, které je v čufě poměrně významné množství, pozitivně ovlivňuje vstřebávání cholesterolu, upravuje absorbování glukózy a podporuje činnost střev. Obsah zdravých mastných kyselin snižuje hladinu cholesterolu, triglyceridů, arteriosklerózy a činnost střevního systému. Z mononenasycených mastných kyselin je v čufě nejvíce kyselina olejová – až 76 procent, která společně s kyselinou listovou zabraňuje vzniku rakoviny tlustého střeva. Použití čufy v gastronomii Čufa se konzumuje čerstvá jako zdravý sladký pamlsek, vynikající je i po namočení do vody. Používá se také jako základ pro přípravu müsli a chutného, osvěžujícího i výživného nápoje horchata – orčata. Müsli z čufy jsou v současné době velmi oblíbené především v Německu a ve Švédsku, nápoj horchata je velmi populární ve Španělsku, kde se čufa nejvíce pěstuje, ale vzhledem k úspěšnému exportu i ve Francii, Německu a také v USA. Čufa se používá i jako základ pro výrobu speciální BIO mouky, výrobu panenského oleje, který je známý jako BIO olej z čufy a originálních kosmetických přípravků. Pěstování a sklizeň Čufa se pěstuje výhradně bez použití chemie, sklízí se tradičními způsoby a skladuje se v přirozených podmínkách tak, aby v ní zůstaly zachovány všechny látky a vitamíny. Čufa se vysévá v průběhu dubna a května do speciálně upravené půdy a v zemi se pak pěstuje po dobu 8 měsíců bez chemických prostředků. Pro úspěšnou sklizeň je důležité, aby půda byla zcela suchá. Sklizeň probíhá od listopadu do ledna. Nejprve se zapálí a nechá shořet nať a plantáž se pak důkladně od popela a neshořelých zbytků natě vyčistí. Hlízy se následně opatrně i se zeminou vyorají, půda se pak od hlíz na speciálních strojích oddělí. Čufa se důkladně omyje a pak suší v přirozeném klimatu v teplotě od 5 do 20° Celsia po dobu 3 až 4 měsíců. Tím je zaručené, že v hlízách zůstanou zachovány všechny nutriční hodnoty, vitamíny a důležité látky a vzniká tak i jedinečná chuť. Před plněním do obalů nebo výrobou orčaty se čufa znovu důkladně třídí tak, aby se k spotřebitelům a konzumentům dostala čufa jen v té nejvyšší kvalitě. Léčivé účinky Čufa má velmi pozitivní vliv na lidské zdraví. Vzhledem k obsahu všech látek zejména- posiluje činnost srdce a cévního systému- snižuje a podporuje krevní tlak- odstraňuje škodlivý cholesterol- má silné antioxidační vlastnosti- reguluje činnost střevního systému- zmírňuje bolesti a křeče - má preventivní účinky proti trombóze- má léčivé účinky při zánětech dýchacích cest- pomáhá při léčbě žaludečních potíží- má preventivní účinky proti vzniku rakoviny Čufa neobsahuje lepek, laktózu ani fruktózu. Má vynikající příznivé nutriční hodnoty, je vhodná i pro těhotné a kojící ženy nebo pro osoby s vysokým krevním tlakem. 100 gramů čufy má 1635 kJ, tedy 386 kcal., vzhledem k způsobu pěstování, sklizně a skladování je čufa výhradně bio produktem.  

PEKANOVÝ OŘECH – plod ořechovce pekanového patří mezi méně známé druhy ořechů, ale v poslední době se využívá stále častěji. Podle botaniků není ovšem ořech správné druhové označení, protože se jedná o peckovité ovoce, jako je například meruňka. Původ, historie a současnost Pekanové ořechy pochází z jihovýchodních oblastí Severní Ameriky, kde ořechy už v dávných dobách konzumovali původní obyvatelé. Stromy v původních oblastech výskytu dorůstají do výšky 25 až 40 metrů a mají až 70 centimetrů dlouhé listy. Dřevo z těchto stromů je velmi kvalitní a používá se k výrobě nábytku, podlahových krytin i k uzení masa. Největším světovým pěstitelem a vývozcem jsou USA. Jejich roční produkce přibližně 200 tisíc tun pokrývá celosvětovou roční spotřebu přibližně z 90 procent.Strom ořechovec pekanový je mimo jiné národním stromem amerického státu Texas. Vzhled, chuť, vůně… Jádra pekanových ořechů jsou podobná jádrům ořechů vlašských. Jsou v kožovité slupce, která je přibližně 1 milimetr silná. Slupka je velmi pevná, o tom svědčí i indiánské slovo pekan, které ve volném  překladu znamená „k rozbití je potřeba kámen". Jádra mají oválný tvar a délku od 3 do 6 centimetrů. Jsou jedlá, poměrně jemná a sladká, mají příjemnou máslovou příchuť a vůni. Zdraví a vitamíny Pekanové ořechy obsahují až 70 procent tuku, více než 10 procent bílkovin a 10 procent vlákniny. V jádrech je také značné množství provitamínu A, vitamínů skupiny B a z ostatních látek, především poměrně hodně fosforu, vápníku a železa. Pekanové ořechy jsou značně kalorické, 100 gramů má hodnotu přibližně 2890 kJ.Pravidelná konzumace v přiměřeném množství chrání před vznikem žlučových kamenů a snižuje i zdraví škodlivý LDL cholesterol. Použití pekanového ořechu v gastronomii Pekanové ořechy se konzumují čerstvé vyloupané, přidávají se ale i do různých jídel – především sladkého pečiva. Vynikající jsou v ořechových dezertech, müsli nebo jogurtu. Vzhledem k značnému obsahu tuků se z pekanových ořechů připravuje i chutná ořechová pomazánka nebo speciální ořechový sýr. Tepelně se pekanové ořechy upravují i naříznutím špičky do kříže a krátkým opečením na rozpálené plotýnce nebo pánvi bez oleje. Jádra se mohou i rozemlít a ze vzniklé mouky se pečou chutné zákusky. Výjimečnou pochoutkou je sladké pečivo s pekanovými ořechy a javorovým sirupem. Peče se z listového těsta a příprava je velmi snadná. Rozválené těsto se nařeže na čtverečky, ty se potřou javorovým sirupem, posypou nasekanými jádry ořechů a přeloží. Trojúhelníky se pak ještě potřou vaječným žloutkem a upečou do zlatova. Jak vybírat a skladovat Sklizeň pekanových ořechů začíná každý rok na začátku října a od poloviny měsíce vrcholí. Krátce po tomto období se tedy na trh dostávají čerstvé ořechy. Celé ořechy je možné uskladnit v chladném a suchém místě bez poškození a ztráty kvality až 1 rok. Vyloupaná jádra, pokud se uskladní ve vhodném obalu v mrazničce v teplotě mínus 15 °C, neztrácí nic ze své kvality až po dobu 2 let. Pěstování a sklizeń Strom ořechovec pekanový má podobné nároky jako ostatní ořechy ze subtropických oblastí. Postupně se ale podařilo vyšlechtit odolnější tzv. severské odrůdy, které je možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách a jsou již poměrně odolné i mrazům. Zatím se ale mimo původní oblasti svého výskytu pekanové ořechy pěstují minimálně. V původních oblastech, kde se pekanové ořechy pěstují dosud, začíná sklizeň pekanových ořechů vždy na začátku října a od poloviny měsíce vrcholí. Na trh se dostává ale jen část čerstvých ořechů, poměrně značná část produkce se uskladňuje a distribuuje až v průběhu roku.

Pohankové těstoviny, známé také jako soba jsou bezvaječné a bezlepkové těstoviny. Vzhledem k svému složení jsou vynikající potravinou při bezlepkové dietě a také při zdravém stravování. Název soba vychází z japonského výrazu soba, který v překladu znamená „pohanka“.   Pohanka Pohanka je obilnina, pocházející z Číny, která se ale postupně stala mnohem více pěstovanou a oblíbenou v Japonsku. Neobsahuje lepek a je tedy vhodná pro bezlepkovou stravu. Je významným zdrojem rutinu, který pozitivně působí na cévy a krevní oběh, křečové žíly i hemoroidy. Pohanka obsahuje i všech osm důležitých esenciálních aminokyselin a také lehce stravitelný polysacharid. Pohanka vzhledem k obsahu vitamínů, vlákniny, minerálních a dalších zdraví prospěšných látek kladně působí na nervový systém, posiluje imunitu a detoxikuje a také prohřívá organismus.   Vzhled a použití těstovin z pohanky Těstoviny soba mají v převážné většině vzhled tenkých a dlouhých nudlí. V přirozené podobě jsou hnědé, občas se dochucují a přibarvují zeleným čajem nebo kůrou japonského citronu ičang papeda. Do některých druhů se přidává v malém množství ještě zdravá přírodní mouka z quinoi. Soba se prodávají sušené nebo instantní pro snadnou domácí přípravu. Pohankové těstoviny se konzumují studené i teplé. Velmi oblíbené jsou uvařené studené zaru soba, servírované na proutěném podnosu nebo prostírání z bambusu. Přidává se k nim speciální omáčka cuju, která se dochucuje jarní cibulkou, křenovou pastou nebo wasabi. Teplé nudle soba se servírují především s horkým vývarem, který obsahuje poměrně značné množství sójové omáčky. Přidává se k nim mnoho dalších typických surovin, které se označují kake soba. Mezi ně patří například různá tempura, smažené tofu, sušené sardinky ale třeba i syrový vaječný žloutek.   Druhy pohankových těstovin Pohanka se sklízí na jaře, v létě a na podzim. Těstoviny se z ní vyrábí pro okamžitou spotřebu, pro uskladnění a pozdější distribuci v ostatním období se suší a také připravují jako instantní pro snadnou domácí přípravu.   Shin soba - vyrábí se z čerstvě pohanky a jsou vláčnější a měkčí než běžně prodávané soba. - Shimano soba nebo také Shinshu soba - nejznámější japonské pohankové těstoviny, které se vyrábí v oblasti Nagano. Skládají se ze dvou dílů pšeničné a osmi dílů pohankové mouky. - Juwari -nejkvalitnější a také nejdražší soba těstoviny, které se skládají pouze z pohankové mouky. Soba těstoviny podle místa pěstování pohanky a výroby - Etanbetsu soba - pojmenované podle centrální oblasti Hokkaido - Izumo soba - pojmenované podle oblasti Izumo v Shimane - Izushi soba - pojmenované podle oblasti Izushi v Hjógo - Shinshu soba nebo také Shinano Soba - pojmenované podle starého jména prefektury Nagano. Pohankové těstoviny podle přísad - Cha soba - s příchutí zeleného čaje - Hegi soba - s příchutí mořských řas - Inaka soba - "country soba" – silnější nudle vyrobené s celých zrn - Jinenjo soba - ochucené přírodní yam moukou - Mugi soba - nudle s příchutí pelyňku - Ni-hachi soba - obsahují 20 až 25 % pšeničné a 75 až 80 % pohankové mouky - Sarashina soba - tenké lehké a barevné nudle s rafinovanou pohankou - Towari soba - Juwari soba - 100% pohankové nudle   Jídla připravovaná z pohankových těstovin – soby Podobně jako mnohé ostatní japonské těstoviny se soba v teplém období připravují studené a v chladných měsících teplé – nejvíce v sójovém dashi vývaru. Soba se servírují s různými teplými i studenými omáčkami, které se minimálně tepelně upravují. V Japonsku se soba nudle konzumují v provozovnách s rychlým občerstvením, na železničních stanicích ale i v dražších a luxusních restauracích. Pro jednoduchou domácí přípravu se prodávají soba sušené nebo instantní. Studená jídla soba  Studené pohankové těstoviny se servírují na proutěném podnosu nebo prostírání z bambusu v speciální míse. Nejčastěji se k nim přidávají sušené mořské řasy nori a omáčka tsuyu, která se v některých případech míchá ještě s wasabi. - Zaru soba - Mori soba - nudle sypané strouhanými mořskými řasami nori - Hadaka soba - Naked soba - studené nudle máčené v ochucené vodě, ve které se vařily - Hiyashi soba - nudle s různými ingrediencemi, které se na ně pokládají a přes které se nalívá vývar nebo omáčka - Oroshi - nudle se strouhanou ředkví daikon - Natto - soba s fermentovanými sojovými boby - Okura - nudle s čerstvou nakrájenou okrou - Soba maki - studené nudle zabalené do mořských řas nori a připravené jako makizushi - Soba salát - nudle obalené v sezamu se zeleninou a zálivkou, připravují se především mimo Japonsko   Teplá jídla ze soby Teplé rýžové těstoviny soba se připravují jako nudlová polévka s horkou omáčkou tsuyu, která je v tomto případě řidší než když se používá na těstoviny studené. Dochucuje se plátky dlouhé cibule a míchaným chilli práškem Šičimi togarashi. - Kake soba - teplé nudle ve vývaru s tenkými plátky pórku a případně i s rybím masem - Kitsune soba -Tanuki soba - nudle přelité přelité aburaage ze smaženého tofu - Soki soba - okinawská specialita - polévka z  dušeným vepřovým masem Soki a tenkými nudlemi - Tempura soba - nudle s kousky tempury, většinou se v těstíčku smaží velké krevety nebo zelenina - Tsukimi soba - nudle v horkém vývaru s přimíchanými syrovými vajíčky  - Tororo soba - Yamakake soba - nudle s Tororo - pyré z brambor a zeleniny - Wakame soba - teplé nudle přelité wakame z mořských řas - Soba-yu - nudle s teplou vodou, ve které se vařily. Voda se různě ochucuje - Nameko soba - teplé nudle s nameko houbami Sansai soba - nudle s divokou zeleninnou, jako je například  Warabi, zenmai a  bambusové výhonky Takenoko - Kamonanban - teplé nudle s kachním masem a negi - Currynanban - horké nudle ve vývaru ochuceným kari, přidává se kuřecí nebo vepřové maso a tenkéi plátky pórku - Nishin soba - nudle se sušenými rybami, mimo Japonsko s různými mořskými rybami   Těstoviny soba servírované při zvláštních příležitostech Soba je ve většině oblastí Japonska tradičním jídlem na Silvestra. Připravují se speciální Toshikoshi soba - ve volném překladu „z jednoho roku do druhého“. V Tokiu a okolí se stále ještě udržuje původní tradice rozdávání soba podle domácích receptur sousedům v domě - Hikkoshi soba.   Konzumace Rýžové těstoviny soba se správně jedí tradičními hůlkami, v Japonsku je považováno za přijatelné i hlučnější usrkávání nudlí z misky. To je běžné především při konzumaci horkých nudlí, které se pak ochlazují až v ústech.

KIWANO - latinsky Cucumis metuliferus, anglicky horned cucumber , francouszky concombre à cornes, německy gehörnte Gurke nebo italsky cetriolo cornuto - je známé i pod názvem africká rohatá okurka nebo meloun a z gastronomického hlediska je ovocem i zeleninou. Tropické ovoce zajímavého vzhledu s lahodnou chutí Kiwano je vzhledově zajímavý a chuťově vynikající exotické ovoce, které je možné konzumovat čerstvé, ale i jako přílohu například k masu, protože se může upravit jako zelenina. Pěstuje se podobně jako skleníkové okurky. Původ a historie Kiwano má původ v Africe v Kalaharské poušti a v Zimbabwe se mu říká „“gaka“ nebo „gakachika“. Před přibližně 100 lety se kiwano objevilo v Austrálii a pak i na Novém Zélandu, kde také získalo svůj název. Současnost V současné době se kiwano pěstuje nejvíc v Kalifornii, samozřejmě i v Austrálii a na Novém Zélandu, ale také v Chile a Izraeli. Do Evropy se dováží především plody ze Střední Ameriky a Izraele. V našich klimatických podmínkách je kiwano možné pěstovat podobně jako skleníkové okurky ve skleníku nebo fóliovníku, musí být v závětří a mít dostatek slunce. Vzhled, chuť, vůně… Plody kiwana mají žlutou až oranžovou slupku s mnoha konickými hrbolky. Jejich tvar je mírně protáhlý, velikost plodu bývá okolo 10 centimetrů a váží 200 až 300 gramů. Uvnitř je plod rozdělený na několik samostatných částí s dužinou a mnoha semeny. Dužina plodů s rosolovitou konzistencí je měkká a šťavnatá, má zelenou barvu. Semena jsou jedlá, křehká a křupavá, dlouhá až 6 milimetrů. Mají žlutou barvu. Chuť dužiny je sladkokyselá, podle stupně zralosti podobná chuti zralé okurky s citronovou šťávou, kiwi nebo melounu a proto se také tomuto ovoci říká africký rohatý meloun. Rostlina je velmi rychle rostoucí jednoletá liána, která dorůstá do délky až několika metrů. Je porostlá mírně pichlavými chloupky a svými listy i květy syté žluté barvy připomíná okurku. Na jedné rostlině je možné vypěstovat několik plodů. Zdraví a vitamíny Plody kiwana obsahují různé druhy vitamínů – především ale vitamíny C a A. Z minerálních látek je v kiwanu nejvíce draslíku a hořčíku, poměrně velké je i množství vlákniny. Sto gramů kiwana má energetickou hodnotu 100 kilojaulů. Účinky kiwana na zdraví člověka jsou spíše preventivní. Vzhledem k obsahu a složení vitamínů, minerálních la dalších látek především posiluje imunitu, má kladný vliv na pohybový i nervový systém a podporuje činnost trávicího ústrojí. Použití kiwana v gastronomii Dužina kiwana se používá v sladkých i slaných kombinacích, konzumuje se čerstvá. Na plátky nakrájené kiwano je velmi dekorativní a používá se jako ozdoba k obkládání různých jídel nebo do pohárů. V syrovém stavu je chuť nevýrazná, sladkokysele okurková, a tak se kiwano ochucuje cukrem, citronovou nebo limetkovou šťávou, případně chuťově výraznějšími druhy jiného ovoce Na sladko se velmi často konzumuje jako dezert se šlehačkou nebo jogurtem, podélně rozkrojený plod ale stačí i jen dosladit nebo pokapat citronovou šťávou. Přidává se i do marmelád a džemů. Kiwano je chutné i v zeleninových salátech nebo jen s rajčaty, servíruje se také jako příloha k masům. V některých oblastech – především tam, kde se kiwano pěstuje – konzumují i nezralé plody, které jsou výrazně kyselejší a mají více zeleninou chuť. Šťáva je chutným nápojem, používá se i do koktejlů. Slupka, která je velmi dekorativní, se po vydlabání dužiny používá jako miska a plní se zmrzlinou, pudinkem, různými krémy nebo saláty. Příprava kiwana před použitím Plod se podélně rozřízne a dužina i se semeny se vybere lžičkou. Dužinu je možné z plodu vybrat i po uříznutí horní části. V tomto případě se dužina většinou po dochucení vloží zpět, ozdobí například šlehačkou a celý takto připravený plod se servíruje. Šťáva se získává vymačkáním dužiny se semeny přes jemné sítko. Jak a podle čeho vybírat Zralé kiwano má pevnou slupku světle oranžové barvy, neměly by na ní být žádné skvrny. Žádná část slupky – tedy ani výstupky – nesmí být otlačené. Pokud chceme použít kiwano v úpravě jako zeleninu, je vhodnější plod nezralý, protože je kyselejší a má zeleninovou chuť. Spotřeba a skladování Kiwano není vhodné k delší době skladování a zralé plody by se měly co nejrychleji zkonzumovat. Několik dní ale můžeme plody skladovat v pokojové teplotě. Pěstování Kiwano je v našich klimatických podmínkách možné pěstovat podobně jako skleníkové okurky ve skleníku nebo fóliovníku. Semena se dají získat z koupených plodů nebo v některých zahradnictvích, případně zahrádkářských prodejnách. Protože kiwano je cizosprašná rostlina, je nutné pěstovat kvůli vzájemnému opylení vždy několik rostlin najednou. Semena se brzy na jaře před výsevem namočí na 24 hodin do teplé vody a pak se z nich standardním způsobem předpěstují malé rostliny. Předpěstované rostliny se vysazují do skleníku koncem května. V případě venkovní výsadky musí být teplota stále již nad 15° Celsia a rostliny je nutné umístit na slunné místo v závětří. Výsadba by měla být v sponu širokém alespoň 80 centimetrů, protože rostliny se hodně rozrůstají a větví. Pro dobrý růst kiwano potřebuje lehkou a na živiny bohatou půdu a dostatek vláhy. U rostlin je potřeba opěrná konstrukce, na kterou se výhonky tzv. vyvazují. Když dorostou do délky 1,5 metru, mohou se zaštipovat nebo přistřihnout. Plody se sklízí postupně od začátku září většinou až do konce listopadu. Na jedné rostlině se může urodit 15 až 40 kusů. Sklízí se pouze vyzrálé plody, které začínají mít oranžovou barvu. Rostliny mohou je napadat plísňové choroby, ale protože se ošetřují stejně jako okurky, používají se fungicidní přípravky na skleníkové okurky. Zajímavosti Kiwano se nazývá díky svému vzhledu a chuti i konzistenci dužiny africkou rohatou okurkou nebo melounem. Pod těmito označeními se dokonce v některých zemích západní Evropy prodává. Kiwano se v zralé podobě používá jako ovoce, nezralé se upravuje jako zelenina.  Léčivé účinky Dužina kiwana -       posiluje imunitní systém člověka -       pozitivně působí na pohybový aparát -       má kladný vliv na nervový systém Při běžné konzumaci zralých plodů kiwana nebyly zaznamenány žádné nežádoucí účinky. Lehká žaludeční nevolnost v důsledku překyselení žaludku by mohla nastat pouze v případě konzumace většího množství dužiny nezralých plodů.      

MÁSLO - latinsky Butyrum, anglicky Butter - je živočišný tuk s mléčným základem. Vyrábí se ze smetany, mléka a mléčné sušiny. Musí obsahovat alespoň 80 procent tuku. Dnes se již vyrábí průmyslově, ale v podstatě pořád stejnou metodou jako v minulosti. Džbán vína, bochník chleba a máslo Máslo je vzácnou a váženou potravinou, jejíž počátky bychom našli již před 10 tisíci lety v dobách, kdy se začala domestikovat zvířata. Máslo se stalo tradičním pokrmem a podávalo se s chlebem a vínem, případně solí i při slavnostních příležitostech. Dnes je máslo na celém světě jeden z nejčastěji konzumovaných tuků.  Vzhled, chuť a aroma Máslo je velmi dobře roztíratelné, má specifickou chuť i aroma. Vůně je ovlivněna obsahem mastných kyselin, chuť mléčnými bílkovinami. Dělení Druhy másla podle obsahu tuku Kvalita másla záleží především na obsahu mléčného tuku. Máslo přepuštěné (Ghí) – obsah mléčného tuku je minimálně 99,9 %, odborně je nazýváno „mléčný bezvodý tuk“. Má jiné vlastnosti než klasické máslo, může se na něm i smažit. Má i delší trvanlivost a charakteristickou oříškovou chuť. Máslo – čerstvé, konzumní nebo stolní – vyrábí se pouze ze smetany a obsahuje minimálně 80 % mléčného tuku, většina druhů má jeho obsah 80 %. Máslo se smetanovým zákysem – obsahuje minimálně 75 % mléčného tuku. Máslo se sníženým obsahem tuku – obsah mléčného tuku je minimálně 61 %. Máslo s nízkým obsahem tuku – minimální obsah mléčného tuku je 41 %. Tři-čtvrtě-tučné máslo – máslo s obsahem mléčného tuku 60 % - nový produkt několika mlékárenských podniků. Polotučné máslo – obsah mléčného tuku je 40%, ale v některých případech i 39 % tuku, a správně by se označení „máslo“ u tohoto výrobku nemělo používat Druhy másla podle trvanlivosti Máslo je možné uskladnit podle jeho druhu a způsobu výroby od 20 dnů až na dobu delší než 1 rok. Čerstvé máslo – na obalu musí být uvedeno „čerstvé“. Jeho trvanlivost od data výroby je pouze 20 dnů a teplota skladování maximálně 8 °C. Má výraznou chuť a vůni. Stolní – konzumní – máslo – na obalu není označené jako „čerstvé“, může se skladovat přibližně 3 měsíce v chladírenských teplotách do 6 °C nebo v mrazírenských teplotách do 18 °C i dobu delší než 1 rok. Nemá tak dobrou chuť a vůni, jako máslo čerstvé. Máslo – bez označení „čerstvé“, „konzumní“ nebo „stolní“ - má dobu skladování od 35 do 55 dní od data výroby. Na obalu musí být uvedeno datum minimální trvanlivosti při dodržení vhodných skladovacích podmínek. Zdraví a vitamíny Čerstvé klasické máslo je vyrobeno ze smetany a obsahuje minimálně 80 % mléčného tuku, obsah vody nesmí být vyšší než 16 %. Zbylou část tvoří bílkoviny a sacharózy. Převážná většina vyráběných druhů klasického másla má obsah mléčného tuku 82 %. Na trhu jsou i másla se smetanovým zákysem, který obsahují maximálně 75 % mléčného tuku. V některých případech se jedná o směsi s rostlinnými tuky, ve kterých je základem smetana a v průběhu výroby je do směsi přidáván rostlinný tuk. Tyto výrobky se ale jako máslo neoznačují, nebo by se tak označovat neměly. Máslo obsahuje vitamíny A, D, E a K, v malém množství vitamín B6 a B12, v stopovém množství vitamín C. Máslo obsahuje karoten a riboflavin, v malém množství i tiamin a niacin. Z minerálních látek je v másle především sodík, draslík, fosfor, vápník, chlor a hořčík, v menším množství mangan, jód a měď, v stopovém množství selen, železo a zinek. Jsou v něm ale i nezdravé nenasycené a trans-nenasycené mastné kyseliny, velký je i obsah cholesterolu – přibližně 240 mg na 100 gramů. Kvalitní máslo má pozitivní vliv na nervový systém, zdravým lidem při konzumaci v přiměřeném množství neublíží a nemělo by chybět ve výživě dětí. Na druhou stranu by měli jeho konzumaci omezit lidé se srdečními a cévními potížemi a vyšší hladinou cholesterolu v krvi. Máslo neobsahuje žádnou vlákninu a jeho energetická hodnota je 3059 kJ na 100 g. Použití másla v gastronomii Máslo se nejčastěji používá k mazání pečiva nebo ve studené kuchyni například k přípravě různých pomazánek, krémů a náplní. Je ho možné dochutit česnekem, bylinkami nebo jiným kořením, kakaem či cukrem. Z hlediska zdravé výživy jsou ale pro konzumaci vhodnější rostlinné tuky. Máslo se využívá i k potírání kuřecího masa, ryb a vylepšení jejich vzhledu. Nemělo by se používat ke smažení. Pokud ale v případě tepelné úpravy ryb – například v receptech „candát na másle“ nebo „pstruh na másle“ – nedojde k přepálení másla, nejsou škodlivé účinky na organismus člověka v podstatě žádné, protože ryby obsahují zdraví prospěšné tuky. Důležitou roli má máslo také při pečení dortů a sladkých dezertů, dnes se tuk v zákuscích často nahrazuje rostlinným tukem. Jak a podle čeho kupovat Máslo je na trhu k dostání v cenách od přibližně 29 až do 50 korun za balení o váze 250 gramů. Někteří výrobci ale máslo dodávají i v balení s váhou 200 gramů, které je ovšem velmi podobné 250 gramovému, na který je převážná většina zákazníků zvyklá. Při nákupu je tedy potřeba sledovat nejen cenu a obsah mléčného tuku, ale i váhu. Máslový krém - Na trhu jsou i různé výrobky, které se vyrábí z mléčného tuku, do kterého se přidává tuk rostlinný. Vypadají na první pohled jako máslo, ale o máslo se nejedná – je to v podstatě jen máslový krém. Na obalu jsou názvy jako například Máslíčko nebo Masielko, do této kategorie patří i známé výrobky Jihočeské AB, Olé!, Rama Créme Boniour nebo Zlatá Haná. Léčivé účinky Máslo - má pozitivní vliv na nervový systém - má pozitivní vliv na vývoj dítěte            

Vepřové sádlo je tuk živočišného původu, škvaří se ze hřbetního a plstního sádla vepřů. Vyrábí se průmyslově i v domácnostech, patří k nejvíce oblíbeným a používaným tukům. Vlastnosti sádla se mohou lišit podle toho, z jaké části zvířete je tuk získán. Použití vepřového sádla Vepřové sádlo se používá v teplé kuchyni, nejčastěji k pečení a smažení, ale i k přímé konzumaci. Dobře se roztírá, má velmi příjemnou chuť. Používá se také k výrobě mýdla a mastí, velmi dobře pomáhá při hojení jizev a také při vytahování hnisu z pod kůže.   Složení sádla Vepřové sádlo je velmi kalorické, obsahuje 3 600 kJ na 100 gramů – 64 kcal na jednu polévkovou lžíci. Skládá se z 99 procent z tuků, především nasycených mastných kyselin, kterých je v něm až 40 %, dále 45 procent mononenasycených tuků a 10 procent tuků polynenasycených. Podle novým poznatků sádlo nezvyšuje hladinu cholesterolu a dříve mu přisuzované srdeční a cévní problémy způsobuje spíše vysoký obsah cukrů ve stravě.   Výroba a skladování sádla Při domácí výrobě sádla se syrový tuk nakrájí na malé kousky a na malé teplotě pak zahřívá. Teplota ohřevu musí být skutečně poměrně nízká, protože sádlo by se mohlo znehodnotit nežádoucím pachem spáleniny. Tekutý tuk se scedí od zbylých kousků – tzv. škvarků, a nechá se vychladnout. Do tekutého sádla se může přidat malé množství mléka pro lepší barvu a křupavost škvarků. Tekuté sádlo se slévá do uzavíratelných sklenic, ty se uzavřou, otočí dnem vzhůru a nechají vychladnout. Sádlo se ve sklenicích tímto způsobem samo sterilizuje. Po částečném vychladnutí se ještě za tekuté stavu sádla sklenice převrátí a sádlo se nechá zcela vychladnout do bílé tuhé podoby. Sklenice se sádlem by se měly skladovat v chladném a suchém prostředí. Průmyslová výroba sádla probíhá tzv. mokrou cestou, kdy se tuk získává varem ve vodě a následnou dekantací, umožněnou nerozpustností sádla ve vodě, nebo extrakcí vodní parou ve vysoké teplotě. Sádlo je pak chuťově i aromaticky neutrální a vhodné pro nejrůznější použití. Průmyslově vyrobené sádlo se ještě upravuje hydrogenací nebo se do něj přidávají antioxidanty.

Získává se škvařením sádla hus a je to tedy také tuk živočišného původu. Používá se při tepelné úpravě některých jídel, svojí typickou lahodnou příchutí například zjemní dušené červené zelí a další jídla. Dobře se roztírá a může se konzumovat přímo například namazané na chleba.