Kategorie gastroslovníku

Jinak také anýzový pepř, čínský pepř nebo japonský pepř. Používáme plody, sušené, mleté i celé. Chuť sečuánského pepře je čerstvá, peprná, lehce citronová. Je klasickým kořením asijské kuchyně, patří do rýžových i nudlových polévek, hodí se k vepřovému masu, drůbeži i k rybám. Sečuánský pepř je k dostání v obchodech s kořením nebo v obchodech s asijskými potravinami. Prodává se mletý nebo celý. Celé plodové tobolky si uchovají déle své aroma. Toto koření se do jídla přidává těsně před dovařením. Uchovává se v temnu a chladu, vzduchotěsně uzavřené. Fagara svými mnoha jmény jako sečuánský pepř, anýzový pepř, čínský pepř nebo kvetoucí pepř připomíná pepř. Není však v žádném případě příbuzná známému černému nebo bílému pepři. Koření fagara jsou červenohnědé sušené tobolky čínské odrůdy malého stromku podobného trnovníku. Strom nebo keř s kožovitými opadavými listy má silné, pichlavé ostny a jeho plody jsou malé červené tobolky. Tobolky se sklízejí na podzim a suší se na slunci, dokud se neotevřou. Vůně tobolek je výrazně kořenná, chuť je spíše otupující než ostrá nebo hořká. Fagara je koření vhodné na drůbež i jiné maso. Spolu se skořicí kasiovou a zázvorem patří k nejstarším čínským kořením. V Číně fagarou ochucují pokrmy, jako např. tradiční sečuánskou kachnu nebo kuře Pang-pang. Mleté plody fagary jsou základní složkou čínské směsi pěti koření. Tobolky získají výraznější chuť, pokud je opražíme na litinové pánvi – uvolní se tak jejich aromatické oleje. Je vhodnější používat roztlučené nebo mleté tobolky než celé plody. Když se fagara na pánvi dostatečně ohřeje a začne kouřit, snížíme teplotu a všechny zčernalé tobolky odstraníme. Celé tobolky – jsou červenohnědé, dlouhé 4-5mm. Mají drsný pichlavý povrch, jsou duté a otevírají se puknutím. Někdy také mají zbytek stopky. Semena – z tobolky vždy odstraníme všechna uvolněná semena i semena uprostřed tobolky. Jsou totiž velice hořká. Drť – bobule se roztlučou v hmoždíři nebo umelou na mlýnku na kávu. Prosátím umletého koření se odstraní slupky a zůstane jen jemný prášek. Zanthoxylum piperatum – je blízce příbuzný fagaře, někdy bývá nevhodně nazýván japonský pepř. Tobolky této japonské odrůdy se suší a potom melou na aromatický, ostrý hrubý prášek, tzv. sansho. Používá se běžně v japonské kuchyni při přípravě tučných pokrmů. Fagara roste divoce po celé Číně, nejčastěji na svazích pahorků.

AČOKČA též korila – latinsky Cyclanthera pedata je známý také pod lidovým názvem paprikookurka. Ani paprika, ani okurka Ačokča pochází z Jižní a Střední Ameriky. Malé plody je možné konzumovat v čerstvém stavu, větší se nakládají jako okurky. Z plodů zbavených semen se připravuje odvar na snížení hladiny cholesterolu, listy se přikládají na zánětlivou pokožku. Původ, historie, současnost Pochází ze střední a jižní Ameriky. Z Bolívie se postupně rozšířila do Mexika, kde se těší velké oblibě. V Evropě není ačokča moc známá, ale jejímu pěstování se můžete věnovat i ve skleníku na zahradě. Vzhled, chuť a vůně… Ačokča svým vzhledem připomíná lusk ve velikosti 3 cm. Vnitřek je po dozrání dutý s hráškovou chutí. Plody jsou jedlé, ale pouze v případě, že jsou nedozrálé. Před dozráním jsou plody velmi křehké a chutné, naopak po dozrání bývají tuhé a k přímé konzumaci nevhodné. Plody mají zelenou barvu a uvnitř se nacházejí semena. Zdraví a vitamíny Ačokča obsahuje beta karoten, který má antioxidační účinky a napomáhá ochraně pokožky před slunečním zářením. V ačokče nalezneme i vitamíny C, B1 a B2. Je tedy vhodná pro zlepšení imunity. Listy mají protizánětlivé účinky. Použití ačokčy v gastronomii Mladé plody jsou výborné syrové, ale je možné je v kuchyni zpracovávat na mnoho způsobů. Lze je použít do leča, zeleninových salátů a jiných směsí, kde mohou doplňovat nebo nahradit papriku. Výborné jsou také plněné masem, sýrem nebo třeba rybami. Ačokča je skvělá i po naložení do nálevu, chutná podobně jako okurky. Listy lze upravit jako špenát, a to i přes to, že samy o sobě jsou bez chuti. V případě, že původně smetanová semena hodně ztmavnou, rostlinu už nekonzumujte. Semena si můžete uchovat na zasetí pro příští rok. Léčivé účinky - snížení krevního tlaku - pomáhá při nemocech dýchacího ústrojí - pomáhá proti kornatění tepen - močopudné účinky - protizánětlivé účinky  

ARROWROOT – připomíná bramborový škrob a je možné ho používat do sladkých i slaných pokrmů. Bez chuti a bez zápachu, přesto užitečný... Arrowroot je velmi dobře stravitelný, a je tedy vhodný pro děti a osoby s poruchami trávicího systému. Původ Arrowroot se získává z kořene rostliny maranta třtinová, jejímž domovem je západní Indie a Amerika. Můžeme se setkat s tzv. nepravým aroowrootem, který se získává z oddenků zázvorovitých rostlin. Vzhled, chuť a vůně… Bílý prášek, který připomíná klasický bramborový škrob. Získává se z kořene divoce rostoucí rostliny. Je bez chuti a bez zápachu, můžeme jej používat při přípravě slaných i sladkých pokrmů. Použití v gastronomii Používá se především jako zahušťovadlo, je mnohem lépe stravitelný než mouka. Je vhodný do teplých omáček, do vývarů nebo do koláčů. Přidat ho můžete i do sušenek či pudinků. Arrowroot je pro své želírovací vlastnosti vhodný pro výrobu želé.

ARTYČOK - latinsky Cynara scolymus, anglicky globe artichoke, francouzsky artichaut, německy Artichocke, italsky crciofo - je zelenina, z která se využívají neotevřené květní pupeny a ne jako u ostatních druhů plody, hlízy nebo kořeny. Zdravá a velmi chutná zelenina Artyčok je zelenina, která vzhledem připomíná větší bodlák nebo sukulent. Z původního planého artyčoku byly postupně vyšlechtěny dva typy – artyčok pěstovaný pro jedlé květy a španělský artyčok, kterému se také říká kardus, z kterého se konzumují stonky a listy. Původ a historie Artyčok má původ v severní Africe a na Středním Východě. Už kolem roku 500 před naším letopočtem byl považován za delikatesu ve starém Egyptě i v Římě. V 16. století se začal pěstovat i v jižních státech USA a ve Střední Americe. V 18. století byl gastronomickou lahůdkou francouzské šlechty. Současnost V současné době se artyčok pěstuje v jižně situovaných oblastech Středomoří, velmi často v místech, kde roste vinná réva. Nejvýznamnějšími producenty jsou Francie, Itálie, Španělsko a Egypt, pěstuje se také v Izraeli, Alžírsku a Turecku. Sklízí se dvakrát ročně – většinou na začátku jara v březnu a dubnu, a pak ještě jednou na podzim. Doba sklizně je ale v některých oblastech v i jiných měsících, a tak je artyčok k dostání v podstatě celý rok. Vzhled, chuť, vůně… Květní pupeny artyčoku mají podle odrůdy kulatý nebo válcovitý tvar, dorůstají do velikosti 5 až 15 centimetrů a váží od 150 gramů do půl kilogramu. Artyčoky se sklízí vždy před kvetením, aby jim zůstala jejich jemná hořkosladká chuť. Otevřené pupeny jsou vláknité a chuť mají ostřejší. Z pupenů se konzumují jen lůžka květních úborů – takzvaná srdíčka, a dužnaté zákrovní lístky, které připomínají šišky borovice. Aroma artyčoků je zvláštně jemně trpké, vytváří ho hořčiny cynarin. Lodyha artyčoku dosahuje podle odrůdy a podmínek výšky 1 až 2 metry. Listy rostou střídavě a jsou poměrně velké. Odrůdy  V oblastech kolem Středozemního moře se pěstují různé odrůdy artyčoku, které se od sebe odlišují tvarem, velikostí a barvou. Francie má na světové produkci největší podíl a pěstují se zde tři různé větší skupiny odrůd Bretaňské - Mají velké zelené pupeny, jsou to především odrůdy Camus de Bretagne, Camerys a Caribou Středomořské – Midi – Jejich barva je většinou fialová, nejznámější jsou odrůdy Violet de Provense, Violet d´Hyeres a Violet de Gapeau. Ostatní – Méně významné odrůdy, například Blanc Hyerois. Itálie je další zemí, která patří k významným pěstitelům artyčoku, nejvíce ho pěstují v provincii Puglia, na Sicílii, Sardinii a v Toskánsku. Čtyři hlavní v Itálii pěstované odrůdy jsou Catanese, Romaneto, Spinoso Sardo a Violetto di Toscana . V Itálli pěstují i další odrůdy, které ale využívají pro vlastní potřeby a nejsou určené pro export. Španělsko se na produkci artyčoků také významně podílí, pěstují se zde především ve Valencii. Nejdůležitější pěstovanou odrůdou je Tudela – Blanca de Tudela. Nejvíce pěstované odrůdy Camus de Bretagne je nejvíce pěstovaná a komerčně nejdůležitější francouzská odrůda. Má velké kulaté pupeny s váhou až půl kilogramu se zelenými listy. Camerys mají velké pupeny fialové barvy. Je to poměrně nová odrůda z oblasti francouzské Bretaně. Violet de Provense se pěstuje v departmentu Provense. Pupeny jsou fialové a středně velké. Catanese je odrůda z Itálie. Pupeny jsou středně velké, mají válcovitý tvar s uzavřenými zelenými lístky s fialovým odstínem. Romanesco patří k důležitým italským odrůdám. Pupeny jsou velké a kulaté s typickým otvorem na konci, zelené listy mají fialový nádech. Spinoso Sardose pěstuje nejvíce na Sicílii. Odrůda má středně velké, kuželovité a zašpičatělé pupeny, které jsou zakončené trnem. Barva je zelenofialová. Violetto di Toscana má středně velké, uzavřené pupeny ve tvaru elipsy a listy tmavě zelené barvy s výrazným fialovým odstínem. Tudela – Blanca de Tudela - je nejdůležitější odrůdou pěstovanou ve Španělsku. Známé jsou velmi kvalitní pupeny z regionu Navarra. Pupeny mají zelenou barvu, jsou menší a velmi křehké. Nemusí se z nich odstraňovat vnější vlákna. Green Globe se používá jako zelenina – vaří se stejně jako chřest, ale i jako léčivá a dekorativní rostlina. Má středně velké pupeny zelené barvy. Grosse von Laonmá původ ve Středomoří a patří mezi tzv. zelené artyčoky. Pěstuje se především jako okrasná rostlina, konzumují se z něj jen lístky a okrajové listy květů. Gobbo di Nizza je poměrně choulostivá odrůda z Itálie, která má velmi malé pupeny. Využívají se z ní především stonky a řapíky. Artyčok kardový je méně známá odrůda, která má velmi efektní fialové květy a se pěstuje jako dekorační rostlina. Zdraví a vitamíny Artyčok je velmi chutná a zdravá zelenina, která je ale stále ještě nedoceněná. Na rozdíl od jiných druhů zeleniny, z kterých se konzumují plody, listy nebo kořeny se z artyčoku konzumují především nerozvinutá poupata, k léčebným účinkům se využívají i listy a kořeny. Artyčok obsahuje v poměrně značném množství vitamín C, kyselinu listovou a draslík. Z minerálních látek je v artyčoku ještě železo, hořčík, zinek a vápník. V pupenech jsou také pro člověka důležité flavonoidy, vláknina, karoteny, organické kyseliny, hořčiny, třísloviny, provitamín A, vitamíny skupiny B, cynarin, inulin, tanin, organické soli a další látky. Má nízký obsah sodíku a není v něm žádný tuk. Kalorická hodnota je velmi nízká - jeden artyčok má průměrně jen 25 kalorií. Preventivní i léčivé účinky artyčoku jsou velmi velké. Velmi pozitivně působí na játra, žlučník i ledviny, snižuje a reguluje hladinu tuků i cukrů v krvi, zabraňuje ukládání cholesterolu, má protialergické účinky, pomáhá při kožních onemocněních a podporuje trávicí systém. Působí i jako afrodiziakum. Artyčok je vzhledem k obsahu inulinu vhodný pro lidi s diabetickým onemocněním, žlučníkovými chorobami a nemocemi jater. Konzumace artyčoku totiž podporuje detoxikační funkci jater a tvorbu i vylučování žlučí. Podporuje trávení i látkovou výměnu. Použití artyčoku v kuchyni Artyčok je již několik tisíciletí velmi oblíbenou zeleninou. Poupata se konzumovala už ve starém Egyptě i Římě, byla delikatesou francouzské šlechty. Artyčoky se konzumují syrové, vařené nebo dušené, grilované i smažené a také se nakládají. Příprava je poměrně zdlouhavá a tak se nehodí pro rychlé tzv. pro fast food kuchyně. Pro úpravu jako zelenina se používají v osolené vodě vařená květní lůžka, která mají hořkosladkou chuť. Nejčastěji se konzumují vařené a pokapané olivovým olejem. Jednotlivé lístky se odtrhávají a namáčejí do různých omáček, servírují se ale třeba jen polité máslem a posypané smaženou strouhankou, případně s omáčkami. Plní se i různými náplněmi, velmi často například mletým masem nebo kuskusem. Mohou se i zapékat nebo přidávat do omelet a těstovin, používají se i na předkrmy nebo jako ingredience na pizzu. Jsou vynikající příloha ke steakům. V Itálii z artyčoku vyrábí velmi chutný hořký likér Cynar, ve Francii je používají na přípravu ragú, které je velmi podobné ratatouille. Příprava artyčoku před použitím Příprava artyčoků trvá delší dobu. Po odstranění horních lístků se odlomí celý stonek a pak i horní čtvrtina pupenu. Ze středně velkých nebo větších pupenů je potřeba ještě odstranit vlákna. Artyčok se pak vloží do studené vody, ta se přivede k varu a pupeny se vaří podle velikosti 25 až 45 minut. Voda může a nemusí být osolená, vždy by ale měla být okyselená, aby si artyčok zachoval původní barvu. Na okyselení 1 litru vody se přidává 1 lžíce octa nebo citronové šťávy. Malé plody, které mají velmi kladné účinky na zdraví člověka a především trávicí systém, je možné konzumovat syrové i s okvětními lístky a stopkami. Důležité rady pro přípravu artyčoku Bodláky, které jsou na povrchu pupenu, mají silné barvící účinky a ruce se obarví do černa. Artyčok je tedy dobré připravovat v gumových rukavicích, nebo si alespoň ruce potřít citronovou šťávou. Stonek se neodkrajuje - měl by se ulomit. Tak je totiž možné zjistit, jak je artyčok čerstvý. Pokud stonek ulomit nejde nebo se odlamuje obtížně, je artyčok starší a méně kvalitní. Jak a podle čeho vybírat Artyčoky je možné koupit čerstvé i nakládané. Nakládané jsou v současnosti poměrně běžně k dostání po celý rok především v supermarketech a také v obchodech s italskými nebo francouzskými delikatesami. Artyčoky se sklízí na jaře a na podzim. Podzimní poupata s až nachově fialovou barvou mají silnější vrchní lístky, jsou tedy i po distribuci většinou velmi kvalitní. Čerstvý artyčok má pevné listy a není seschlý. Spotřeba a skladování Konzervované artyčoky se skladují v suchém a chladném místě. Čerstvé pupeny se uchovávají neumyté a v chladničce vydrží maximálně 3 týdny. Očištěné a pro úpravu připravené artyčoky je také možné omýt ve studené okyselené vodě, pak je osušit a zamrazit. I po rozmrazení jsou křehké a chutné. Uvařené pupeny je potřeba okamžitě zkonzumovat. Pěstování Artyčok pochází ze Středomoří, některé odolnější odrůdy je ale možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách, ale v zimě je nutné rostliny chránit před mrazem. Artyčoky vyžadují slunečné a chráněné místo, půda by měla být lehká, bohatá na živiny, vlhká a propustná. Artyčok je možné rozmnožovat vegetativně odnožemi, nebo poměrně snadno i semeny. Semena se vysévají na začátku března do květináčů. V druhé polovině května se silnější rostliny přesazují do volné půdy na vhodné místo, vzdálenost mezi nimi by měla být alespoň 1 metr. V průběhu růstu je nutné rostliny často okopávat, zbavovat okolního plevele a dostatečně zalévat. Sklízí se nerozkvetlé květní úbory s pevným lůžkem a dužnatými zákrovními listy. Řezná místa se potírají citronovou šťávou, aby nezhnědla. Odkvetlé stonky se u země uřezávají Zajímavosti Obliba a konzumace artyčoku v posledních letech poměrně výrazně vzrostla a především v původních oblastech jeho výskytu a pěstování – zejména ve Francii a Itálii – již několik let každý rok zvyšují produkci a export. Léčivé účinky artyčoku jsou známé tisíciletí. V lidovém léčitelství se z artyčoků nejvíce využívají čaje, ale i různé odvary a také jídla. Léčivý artyčokový čaj se připravuje dvouminutovým vařením listů, které se sbírají v bodě květu. Pije se 4 krát za den jeden šálek, k případnému oslazení se doporučuje med. Odvar kořene artyčoku ve víně má také velmi pozitivní účinky na organismus. Odvar se připravuje z 80 gramů kořene, který se zalije 1 litrem červeného vína a nechá se krátce přejít varem. Po pomalém vychladnutí se uloží do chladna, ne ale do chladničky! Užívá se 15 dní 3 krát za den jedna polévková lžíce. Potom následuje 14 dní přestávka a po ní další užívání po dobu 15 dnů. Jídla z artyčoků jsou velmi vhodná pro diabetiky, protože rostliny obsahují látku inulin. Jsou vynikající i pro osoby s onemocněním jater nebo žlučníku. Léčivé účinky Artyčoky mají mnoho preventivních i léčivých účinků - podporují detoxikační činnost jater - obnovují a regenerují jaterní buňky - zvyšují tvorbu žluči a její vylučování - působí proti vzniku žlučových kamenů - podporují činnost slinivky břišní - snižují hladinu cukru a tuku v krvi - snižují hladinu cholesterolu v krvi - čistí cévní systém a odbourávají cholesterol - zabraňují ukládání cholesterolu v cévách - pomáhají při léčbě ekzémů a kožních nemocí - odvodňují a působí proti otokům - zlepšují trávení a látkovou výměnu - pomáhají při léčení revmatismu - jsou účinné při onemocnění ledvin - celkově omlazují onanismus - působí jako afrodiziakum Konzumace artyčoku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Pouze při neúměrně vysoké konzumaci nebo konzumaci nekvalitních, případně špatně upravených artyčoků, se mohou projevit mírné žaludeční potíže.

AVOKÁDO je plod Hruškovce přelahodného, latinsky Persea americana.Jméno dostalo podle původního aztéckého názvu „ahuacatl“- v překladu „máslo lesa“. Exotické ovoce místo másla… Avokádo je v obchodech k dostání celý rok. V kuchyni má poměrně velké a zajímavé využití, zároveň je zdrojem mnoha vitamínů a nenasycených mastných kyselin – a přesto je svým způsobem opomíjené. Původ a historie Podle odborníků jsou nejstarší nalezená semena divokých avokád stará přibližně 7 tisíc let. Plody avokád, podobné těm, které známe dnes, jsou staré asi 2,5 tisíce let a první používání avokáda je zaznamenáno v roce 291 před n. l. v Mexiku. Aztékové tehdy používali avokádo především jako afrodiziakum. Do světa avokádo rozšířili křesťanští kolonizátoři v 17.století. Avokádo má původ ve středu Jižní Ameriky, Španělé ho dovezli nejdříve do Západní Indie a na Kanárské ostrovy, pak i na některé ostrovy v Atlantiku a nakonec do Evropy. Současnost První velké plantáže na pěstování avokáda vznikly v Kalifornii začátkem 20. století. Mimo původní místo výskytu v Mexiku se dnes avokádo pěstuje především právě v americké Kalifornii, dále v Brazílii, Peru, Keni, Jihoafrické republice a Indonésii, ale také v Austrálii, Izraeli a ve Španělsku. Avokáda z Izraele a Španělska se prodávají nejvíce v Evropě. Vzhled, chuť, vůně… Plody původního divokého avokáda byly malé přibližně jako olivy a rostly v páru. Dnešní kultivované avokádo dosahuje rozměrů mnohonásobně větších – od sedmi do dvaceti centimetrů délky. Zralé plody váží 100 gramů až 1 kilogram. Avokádo má podle odrůdy oválný až kulovitý tvar, silnou hladkou lesklou tmavě zelenou až černou slupku. Dužina je měkká, krémová, od světle zelené po nažloutlou barvu. Uvnitř je také jedno velké jádro žluté barvy, pokryté dřevnatou hnědou vrstvou. Zralé avokádo má oříškovou příchuť, nezralé je hořké. Odrůdy Avokádo má několik různých kultivarů. Ty nejznámější mají zelenou barvu, hladkou slupku a hruškovitý tvar. Na světě se v současnosti pěstuje přibližně 400 různých odrůd od tzv. miniavokád velikosti švestky až po maxiplody o váze 2 kilogramů. Pro komerční pěstování a export se ale využívají plody, které váží 150 až 400 gramů. Avokáda s tmavě zelenou a fialovou slupkou pochází ze střední a jižní Ameriky, tmavě zelená, která jsou nejvíce k dostání v Evropě, se pěstují ve Španělsku a Izraeli. Bacon - v Evropě velmi oblíbená odrůda, pěstovaná převážně ve Španělsku. Má hladkou tmavě zelenou slupku a světlou dužinu. Na trhu se objevuje v říjnu. Fuerte - oblíbená a hojně pěstovaná odrůda s plody typicky hruškovitého tvaru, hladkou zelenou slupkou a světlou dužinou s výrazným aroma. Hass - další velmi oblíbená odrůda. Plody jsou menší, mají tmavě zelenou vrásčitou slupku a žlutou dužinu s mírně ořechovou chutí. Miniavokádo - má malé plody a okurkovitým tvarem. Pěstují se bez opylování a proto také nemají uvnitř žádné jádro. Nabal - má téměř kulatý plod s hladkou slupkou a světlou dužinou. Pěstuje se v Izraeli. Ze všech avokád má nejnižší obsah tuku. Ettinger - další odrůda z Izraele, dovážená do Evropy. Má zářivě zelenou barvu slupky a vynikající chuť. Wurtz - má štíhlý hruškovitý tvar, světlou dužinu a velkou pecku se špičatým hrotem. Dováží se také z Izraele. Reed - pozdní odrůda z Guatemaly, která se ale dnes pěstuje i v Izraeli. Toto avokádo má tmavě zelenou slupku, žlutou dužinu a je velmi aromatické. Zdraví a vitamíny Avokádo je neuvěřitelným zdrojem různých látek, které jsou prospěšné lidskému tělu. Je bohaté na proteiny, vitamíny A, B1, B2, B6, C a E. Obsahuje také mnoho minerálů, a to především železo, vápník, fosfor, draslík a magnezium. Plody avokáda jsou jedny z mála, ve kterých najdeme i kvalitní organické tuky v podobě nenasycených mastných kyselin - kyseliny olejové, palmitové a linolové. Tuků je v avokádu až 30 % a vzhledem k jejich výživovým hodnotám je avokádo velmi vhodné pro osoby s kardiovaskulárními onemocněními a nemocemi nervového systému, protože vitamín B1 přeměňuje uhlohydráty na glukózu, nutnou pro činnost mozku a nervového systému. Avokádo také pomáhá snižovat nadváhu a zlepšuje tvorbu červených krvinek. Plody obsahují i mnoho lecitinu, který snižuje hladinu cholesterolu a zlepšuje paměť. Avokádo obsahuje i foláty, luteiny a beta-sirosterol a je velmi vhodné pro těhotné ženy. Použití avokáda v kuchyni Avokádo je ovoce, ale v kuchyni má použití stejné nebo podobné, jaké má zelenina. Je vynikající studené i tepelně upravené Připravují se z něj především různé pomazánky nebo saláty, dresinky, pasty, ale třeba i polévky a nápoje. Dužina se může použít i místo másla - tuky, které obsahuje, jsou dokonce mnohem lépe stravitelné. Půlky avokáda můžeme zapékat v troubě, smažit obalené v těstíčku, upéct z nich slaný koláč… Z hlediska vitamínů a zachování chuti a vůně je samozřejmě nejlepší avokádo konzumovat syrové. Můžeme ho jíst samotné, pokapané citronem, případně v kombinaci s jiným ovocem nebo hlávkovým salátem. Avokádo se využívá i v medicíně a léčitelství. Je vynikající pro doplnění kalorií, má příznivé účinky při chorobách kůže a sliznic, posiluje srdce a cévy, snižuje krevní tlak, pomáhá i při onemocnění jater, ledvin a močových cest. Je vhodné i pro vegetariánskou stravu a těhotné ženy. Z plodů avokáda se také vyrábí pleťové masky a šampony, určené především pro citlivou pleť. Příprava avokáda před použitím Zpracování plodu pro využití v kuchyni je poměrně jednoduché. - Avokádo nejprve důkladně omyjeme studenou vodou -  podélně kolem dokola ho nakrojíme ostrým nožem - oběma půlkami rozkrojeného plodu pohybujeme proti sobě, aby se alespoň jedna z nich oddělila od semena - pokud semeno i potom z plodu nejde vyjmout, oddělíme ho opatrně ostrým nožem - dužinu z plodu vydlabeme lžičkou a pak ji buď rozmačkáme vidličkou nebo nakrájíme na menší kousky a ihned pokapeme citronovou šťávou, aby nezhnědla a neztratila chuť, vůni ale i cenné látky, které avokádo obsahuje. - pokud chceme avokádo oloupat - např. proto, že ho budeme krájet na plátky a ty pak smažit - oloupeme kúru nejlépe škrabkou na brambory Tímto způsobem připravené avokádo pak používáme v kuchyni Jak a podle čeho vybírat Čerstvé avokádo je dnes na trhu již vlastně celý rok. Kupovat bychom měli pouze plody, které nejsou otlačené, nemají měkká místa, nejsou na nich žádné tmavé skvrny nebo náznaky plísně. Zralé avokádo je na omak měkké, ale ne příliš a už vůbec ne kašovité. Velmi tvrdé plody jsou zase nezralé. V takovém případě ale není problém nechat avokádo dozrát. Spotřeba, zrání, skladování Avokádo je nutné rychle zkonzumovat. Připravené pokrmy skladujeme v nejspodnější části chladničky maximálně 4 dny. Pro dozrání avokáda stačí ho zabalit do klasického hnědého papírového pytlíku nebo i novin a nechat 2 až 3 dny v pokojové teplotě. Ta nesmí klesnout pod 10 stupňů – v takovém případě avokádo uvnitř zčerná. V žádném případě tedy avokádo neskladujeme a nenecháváme dozrát v chladničce. Tam můžeme dát až avokádo připravené ke konzumaci. Zajímavosti Využití avokáda se liší podle místa a zvyků. Třeba na Taiwanu se avokádo jí syrové s mlékem a cukrem, v Indonésii z plodu, rozmixovaného s kávou, mlékem a rumem připravují velmi chutný a osvěžující nápoj. Nezralé avokádo je hořké. Zralé avokádo má měkkou máslovitou dužninu s velkou výživnou hodnotou a oříškovou chutí, je lehce stravitelné. Léčivé účinky Avokádo pomáhá při tvorbě červených krvinek, podporuje soustředění a mozkovou činnost a má mnoho léčebných účinků. Pomáhá snižovat nadváhu, ale zároveň je vynikající pro doplnění kalorií. Dužina avokáda se dá využít i jako přírodní pleťová maska. Avokádo má i nežádoucí až toxické účinky, ale ne pro člověka. Obsahuje persin, který je silně jedovatý zejména pro papoušky, kanárky, psy a kočky. Intoxikace těchto zvířat avokádem většinou končí smrtí.