Kategorie gastroslovníku

GRANÁTOVÉ JABLKO - latinsky Punica granatum, anglicky pomegranate, francouzsky grenade, německy Granatapfel nebo španělsky granada - je plod keřovité rostliny nebo stromu Granátovník obecný, která je také známá pod starším názvem Marhaník granátový. Krásné, chutné a zdravé… Granátové jablko má nezaměnitelný vzhled a aroma. Plod obsahuje několik stovek semeník a právě kvůli nim je granátové jablko považováno za symbol plodnosti. Jádra i listy totiž mají vysoký obsah rostlinných hormonů prospěšných ženám i mužům. Původ a historie Granátovník obecný – Marhaník granátový – má původ na malém ostrově Sokotra u pobřeží Somálska. Z něj se pak postupně rozšířil do Iránu, Persie a přední Asie, kde se objevila přibližně před 2000 lety. Později se začala granátová jablka pěstovat v celé oblasti Středomoří. Granátovníky údajně pěstoval ve své zahradě král Šalamoun, v antickém Řecku byla granátová jablíčka zasvěcena bohyním Héra a Afrodita, prorok Mohamed je doporučoval jíst, protože údajně zbavují lidi závistivosti… Současnost V současnosti se granátová jablka pěstují nejvíce v tropických a subtropických oblastech - ve Středomoří, ,dále v Indii, Argentině, USA a v celé Asii. Za nejkvalitnější se považují plody z Iránu, hlavními producenty v Evropě jsou Španělsko a Turecko. Vzhled, chuť, vůně… Granátové jablko je ovoce s nezaměnitelným vzhledem, chutí i vůní. Plody jsou kulaté s šestiúhelníkovým tvarem, mají průměr až 12 centimetrů a váhu až 750 gramů. Jejich barva je žlutá až temně rudá. Pod tvrdou slupkou najdeme 6 až 12 pouzder, ve kterých jsou semena obalená sladkou bílou, růžovou nebo tmavě červenou dužinou. V jednom plodu může takových semínek být až 600 kusů. Semena připomínají svým vzhledem malé korálky nebo granáty, a proto jablko dostalo název granátové. Chuť granátových jablíček je podle druhu a místa pěstování různá - plody můžou být jak velmi sladké, tak sladkokyselé ale i poměrně ostře kyselé. Sladkokyselá chuť je však nejčastější. Granátová jablka rostou podle odrůdy na stromech nebo keřích Granátovník obecný, které dosahují výšky 2 až 6 metrů a dožívají se až 200 let. Keře jsou husté, stromy mají kroucený kmen. Listy jsou celokrajné a řapíkaté, květy nádherně červené. V současné době se granátová jablka pěstují i jako okrasné dřeviny. Odrůdy Granátová jablka mají poměrně mnoho různých odrůd. Některé nové odrůdy se pěstují pro okrasu. Pro potřeby trhu se rozdělují především podle země původu. Irán - Granátová jablka z této země jsou poměrně velká, mají příjemně voňavou dužninu a obsahují malé množství pecek, některá dokonce nemají pecky téměř žádné. Na trhu jsou nejžádanější. Španělsko, Turecko - Plody z těchto zemí jsou středně velké až velké, obsah pecek je různý. Granátová jablka z této produkce jsou nejčastější na trhu v Evropě. Řecko, odrůda Toyosho - Nenáročný druh, který lze pěstovat i v domácnostech. Naroubované na kmínku v plném květu je velmi dekorativní. USA, Kalifornie, odrůda Wonderful - Nejznámější americká odrůda, která se v omezeném množství dováží i do Evropy Česká republika, odrůda Nana - Zakrslá vyšlechtěná spíše dekorativní odrůda, vhodná pro pěstování v našich klimatických podmínkách. Zdraví a vitamíny Granátová jablka obsahují 77 % vody, velké množství vitamínů B1, B2, B3, dále vitamín C a E, v menším množství i provitamín A. Najdeme v nich také značné množství sodíku a draslíku, dále fosfor, chlór, mangan, křemík, zinek, vápník, magnézium, železo a měď. Důležitou složkou jsou i kyseliny citronová a jablečná, a také potasium - látka nezbytná pro tvorbu a přenos nervových impulsů a aktivitu svalů. Jablka jsou bohatá i na vlákninu a flavonoidy - barviva s antioxidačními účinky, a také na protizánětlivé a antioxidační třísloviny. Slupka i vnitřní přepážky mají vysoký obsah hořkých a trpkých látek charakteru polyfenolů, jako je například kyselina taniová, které mají tzv. „stavěcí“ účinek. Jedlé části naopak působí projímavě. Polyfenoly jsou zdrojem hlavního protizánětlivého a antioxidačního účinku, který se posiluje ještě přítomností vitamínu C. V jádrech plodů a listech rostlin je vysoký obsah rostlinných hormonů prospěšných pro muže i pro ženy, které zároveň působí i jako antioxidanty. Obsahem antioxidantů je šťáva granátových jablek vynikající při prevenci a léčbě nemocí horních dýchacích cest a eliminuje zátěž organismu, způsobenou špatným životním prostředím. Vzhledem k vysokému množství hořčíku, draslíku a sodíku je šťáva velmi vhodná pro těžce pracující a osoby, které pracují v horku, kde vylučováním potu a vyšším příjmem tekutin ztrácí z těla minerály. Je také vynikající pro sportovce. Granátová jablka díky velkému množství železa a mědi v kombinaci s vitamínem C působí velmi významně proti chudokrevnosti. Cukry, které granátová jablka obsahují, nezvyšují hladinu krevního cukru a šťáva je tak vhodná i pro diabetiky. Podle mnoha různých odborných lékařských výzkumů fenolické látky, které granátová jablka obsahují, fungují jako výborná přírodní prevence rakoviny prsu, prostaty a dalších nádorů, na kterých bujení se podílejí estrogeny. Výzkumy prokázaly, že jablka skutečně obsahují účinné látky, které omezují buněčné bujení a s největší pravděpodobností i ničí u rakoviny prsu a prostaty rakovinotvorné buňky. Použití granátového jablka v kuchyni Z rosolovité hmoty čerstvých plodů granátových jablek, která obklopuje semena, se využívá především nakyslá šťáva, obsahující červené barvivo. Vyrábí se z ní různé koktejly a džusy, nejznámější je orientální alkoholický nápoj šerbet. Poměrně populární je také sirup grenadina, který se přimíchává do různých nápojů. Kvašené nápoje působí příznivě na organismus při žaludečních potížích. Šťáva se samozřejmě pije i samotná. Je to sytě červený nápoj, podávaný chlazený. V studené kuchyni se šťáva granátových jablek přidává do ovocných salátů a sorbetů. V teplé kuchyni se využívá do některých pikantních pokrmů, k drůbeži, grilovaným masům a rybám. Z granátových jablek se připravuje vynikající marmeláda, jsou ale i oblíbená ozdoba ovocných a zmrzlinových pohárů V Asii se granátová jablka využívají i jako koření. Pro tento účel se nejlépe hodí divoce rostoucí rostliny především z úpatí Himaláje. Granátová jablka poměrně hodně využívá kosmetický průmysl, protože díky svému složení mají příznivý vliv především na pleť a vlasy. Z Granátovníku se nevyužívají jen plody, ale i celé rostliny. Z listůa slupek nezralých plodů se vaří velmi osvěžující natrpklý čaj. Z kořenůa kůry se vyrábí barvivo, kterým se v Orientu barví koberce, a používají se také v lékařství, protože jsou bohaté na taniny. Tvrdé a žluté dřevo je velmi oblíbené u řezbářů, truhlářů a stavitelů. Příprava před použitím Nejlepší způsob konzumace je granátové jablko rozkrojit a lžičkou vybírat semínka. Druhým způsobem je plod několikrát stisknout, pak do něj udělat dírku a šťávu vypít brčkem. Další možností je jablko několikrát stisknout, klínovitě nožem vykrojit místo kolem kališních lístků a pak plod rozlomit - jadýrka z něj vypadnou. Šťávu z jablka lze také vymačkat v odšťavňovači podobně jako citrusové pl Jak a podle čeho vybírat Granátová jablka v našich obchodech jsou málokdy opravdu vyzrálá a kvalitní. Vybíráme zásadně jen plody, které nejsou omačkané, otlučené nebo jinak poškozené. Slupka musí být pevná, hladká a lesklá, jablko má při poklepání vydávat kovový zvuk. Při nákupu je dobré se zaměřit i na zemi původu a datum sklizně. Nejlepší granátová jablka pocházejí z Iránu, na evropském trhu jsou nejčastěji k dostání jablka ze Španělska a Turecka. Sklizeň probíhá v září až listopadu. Spotřeba, zrání, skladování Granátová jablka se dají skladovat poměrně dlouho. Mají silnou kožovitou slupku, jablko si ale zachová svoji šťávu, i když slupka ztvrdne. Čerstvé plody vydrží v chladničce i několik týdnů. Zajímavosti V Orientu je granátové jablko od dávných dob symbolem nesmrtelnosti a smyslnosti. Z jednoho kilogramu plodů granátových jablek lze získat minimálně půl litru šťávy, která je velmi chutná, čistě přírodní a zdravá. Při zpracování šťávy je nutné dávat pozor na potřísnění, protože skvrny se velmi špatně odstraňují. Z granátových jablek se vyrábí speciální „Elixír Dr. Jacoba“. Vitální látky v něm mají 50 až 70 x větší antioxidační účinek než červené víno nebo zelený čaj. Elixír má také velmi vysoký obsah hodnotných polyfenolů. Doporučená dávka je 1 až 2 lžíce denně. Na jednu láhev tohoto elixíru se použije 50 kusů čerstvých plodů. Tento 96 procentní koncentrát šťávy granátového jablka je doplněn o silný koncentrát aroniové šťávy, esence plodů a květů granátových jablek, dále o pektiny a kyselinu mléčnou. Pravidelné pití džusu z granátového jablka - může významně zpomalit rakovinu prostaty a prsu - snižuje riziko degenerativních a kardiovaskulárních chorob - zpomaluje stárnutí Léčivé účinky Šťáva z granátových jablek má poměrně velké antioxidační, čistící a protizánětlivé účinky, chrání srdce, mozek i klouby a pomáhá upravovat zažívání. - Přispívá k celkovému posílení organismu - Odstraňuje problémy s impotencí, protože obsahují antioxidanty, které působí na prokrvení - Snižuje riziko srdečních chorob. - Působí jako prevence rakoviny prostaty a prsu. - Příznivě ovlivňuje zažívací trakt - ulevuje organismu například při průjmech, střevních katarech, žaludečních vředech, nadýmání, poruchách trávení, zánětech žaludku a střev, při překyselení. - Napomáhá detoxikaci - podporuje činnost jater, regeneruje krev a zlepšuje krevní oběh. - Podporuje oběh tekutin v těle a tím i funkci ledvin. Je vhodná při zvýšené koncentraci kyseliny močové v krvi, obezitě, vysokém tlaku a ledvinových chorobách. - Působí protizánětlivě a antisepticky - zejména při zánětech hltanu, lebečních dutin a chronických hnisavých zánětech ucha. - Snižuje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje tvorbě tukových usazenin ve stěnách tepen a pomáhá tak předcházet jejich kornatění. - Chrání klouby a pohybové ústrojí - blokuje enzymy, které přispívají k degeneraci chrupavky při artritidě. - Posiluje obranyschopnost a imunitní systém, pomáhá předcházet výskytu mnohých nemocí - Diabetikům nezvyšuje hladinu krevního cukru - Chrání mozek novorozeňat před možnými ischemickými poškozeními v průběhu porodu, speciálně u předčasných porodů Granátová jablka můžou mít i nežádoucí účinky v podobě zácpy, pokud zkonzumujeme slupku nebo vnitřní přepážky plodu. Ostatní jedlé části můžou naopak při konzumaci většího množství způsobit průjmy.  

HLUCHAVKA – latinsky Lamium má celkem 40–50 druhů. Patří mezi léčivé rostliny. Je velmi prospěšná pro lidské zdraví. Od kopřiv se liší zejména tím, že nemá žahavé listy. Původ, historie a výskyt Hluchavka je rozšířená po celé Evropě, nejčastěji roste v lesích, křovinách, příkopech a na rumištích. Kromě Evropy roste i v Asii a v severní Africe. Pochází ze západní Asie, odkud k nám byla dovlečena jako plevel. Je nenáročná na půdu, zapleveluje půdy bohatší na dusík, které jsou kypré a s příznivou formou humusu. U nás je rozšířená po celém území od nížin až po vyšší podhorské oblasti. Z vyšších poloh se vyskytuje v blízkosti hospodářských a rekreačních usedlostí. Vzhled, chuť a vůně… Hluchavky mohou být až 80 cm vysoké, záleží to na druhu. Hluchavka má čtyřhrannou načervenalou lodyhu. Listy se shlukují v horní části lodyhy, mají vejčitě srdčitý tvar a na okraji jsou vroubkované a chlupaté. Květy jsou dlouhé asi 1 cm. Hluchavka kvete od března do října. Hluchavka je téměř bez pachu a má slabě hořkou chuť. Odrůdy Hluchavka bílá – používá se stejně jako hluchavka nachová. Hluchavka skvrnitá – podobá se hluchavce nachové, která je celkově menší, s přímou korunní trubkou a bez kresby na dolním pysku. Hluchavka pitulník – díky typicky žlutým květům je pravděpodobnost záměny s jinými hluchavkami minimální. Hluchavka objímavá – hrozí záměna s hluchavkou nachovou, od které se liší objímavými, ledvinitými listeny či absencí listenců. Zdraví a vitamíny Květy obsahují slizové látky a katechinové třísloviny. Květy obsahují silici, flavonové glykosidy, isoquercitrin, saponin, cholin a biogenní aminy, histamin, tyramin a metylamin. Nať má proti květu méně uvedených látek, ale obsahuje navíc řadu minerálů a stopových prvků. Hluchavka je nektaronosná rostlina. Její nektar obsahuje velké množství sacharózy, za 24 hodin 0,25 mg nektaru s cukernatostí 53 %. Použití hluchavky v gastronomii V kuchyni využijeme zejména listy. Lze je nasekat do polévek, nočků, vajíček nebo připravit jako špenát. Její sladce vonné květy můžeme použít jako jedlou ozdobu dezertů. Nálev obsahuje slizové látky, pomáhá při onemocnění průdušek. Sklizeň a uchovávání Květy sušíme v tenké vrstvě, pokud možno rychle, nejlépe umělým teplem do 35 °C. Usušené květy snadno vlhnou, hnědnou, a proto se stávají nepoužitelnými. Je vhodné je uchovávat v hermeticky uzavřených obalech. Sušíme v tenké vrstvě co nejrychleji. Léčivé účinky - má protizánětlivé účinky - pomáhá při zánětu močových cest, ledvin a onemocnění prostaty - pomáhá při léčbě respiračních onemocnění (kašel, bronchitida, rýma, chřipka, angína) - má uklidňující účinky - pomáhá při nepravidelné menstruaci a v době menopauzy - užívá se pro léčbu akné a ekzému

HOKKAIDÓ - je druh tykve (dýně), která se do České republiky dováží. Lahodná, zdravá a všestranná Dýně Hokkaidó má v kuchyni velmi široké využití. Nemusíte se omezovat pouze na kompot či polévku. Pochutnat si na ní můžete i jako na příloze nebo jako na hlavním jídle. Dýně Hokkaidó je nedocenitelným zdrojem vitamínů a je vhodnou součástí jídelníčků při redukční dietě. Původ a historie Dýně Hokkaidó se již od nepaměti pěstuje na Dálném východě, odkud se rozšířila do Ameriky. Počátek jejího pěstování však sahá do Nové Anglie. Své jméno dostala po japonském ostrově Hokkaidó. Vzhled, chuť, vůně… Dýně Hokkaidó mají kulatý tvar, jsou pevné, sytě zbarvené a mají tvrdou hladkou slupku. Hmotnost se pohybuje mezi 0,7 až 2,5 kilogramu, v průměru mívá 10 až 30 cm. Obvykle jsou oranžové, ale můžeme najít i žluté, či dokonce bělavě stříbrné nebo tmavě zelené kusy. Dužina je však vždy oranžová, měkká a velmi hutná. Její sladká chuť ji předurčuje k využití do sladkých koláčů, džemů a dalších dobrot. Odrůdy UchikiKuri (červené Hokkaidó) – sladká dužina ideální na vaření. Má ořechovou vůni a široké využití v kuchyni. Její váha se pohybuje 1 do 2,5 kg. Potimarron – patří mezi červené dýně, ale je větší než UchikiKuri. Její tvar připomíná hrušku a její váha se pohybuje mezi 2 a 3 kily. Oranžová dužina má kaštanovou chuť. Delica F1 – má ploše kulovité, tmavozelené plody se světlým žíháním. Váha se pohybuje okolo 2 kg, dužina je jasně oranžová, chutná. Slupka je tužší než u klasického Hokkaida, plody jsou ale díky ní lépe skladovatelné. Blue Kuri – šedomodré plody s hmotností 1,5 kg jsou plošší než plody oranžového Hokkaida. Je velmi chutná a dobře skladovatelná. Zdraví a vitamíny Dýně Hokkaidó obsahuje ve sto gramech 37 kcal, 8,8 g sacharidů, 0,23 g tuku, 8,8 g proteinů a 1,6 g vlákniny. Dýně Hokkaidó je velmi bohatá na vitamíny (A, B, C) a minerály (vápník, hořčík, fosfor, draslík, vápník a betakaroten). Hokkaidó je vhodná při redukční dietě, má nízký energetický obsah, obsahuje hodně vlákniny a má skvělé detoxikační účinky. Pomáhá při poruchách ledvin, při srdečních potížích, má močopudné účinky a je účinná proti hlístům, roupům a škrkavkám. Její konzumace je vhodná pro diabetiky a její opražená semínka účinně pomáhají s problémy s prostatou. Jak a podle čeho vybírat Při výběru dýně v obchodě dbejte na to, aby byla na povrchu sytě barevná a hladká. Slupka musí být pevná, tvrdá a hladká, bez otlačenin a poruch. Použití dýně Hokkaidó v gastronomii Před úpravou je třeba odstranit semínka a vlákna. Nemusíte odstraňovat slupku, ta při vaření změkne. Je možné z ní připravovat polévky, omáčky, marmelády, buchty či nádivky. Používat ji můžete jako přílohu nebo jako samostatný grilovaný pokrm. Příprava a konzumace záleží na vaší chuti i fantazii. Spotřeba a skladování Dýni Hokkaidó je možné skladovat po dlouhou dobu. Je nutné ji skladovat v chladu a v suchu. Před skladováním neodtrhávejte stopku, nechte ji zaschnout. Je možné ji skladovat nakrájenou na plátky a usušenou. Uchovávat ji můžete i jako semena, která můžete upravovat jako pokrm nebo je uchovat na následující rok. Pěstování Dýně se pěstuje na lávových polích v Japonsku. Je to velmi odolná rostlina, které se daří i v chudších půdách. Zemina má být středně těžká. Je nutné zajistit dostatečnou vlhkost půdy. Stanoviště musí být slunné a teplé. Dýně velmi špatně snáší mrazy a obvykle je nepřežije. Semínka sázejte 1 metr od sebe. Dýně se sklízejí na podzim. Léčivé účinky - pomáhá při poruchách ledvin - pozitivně ovlivňuje srdce a cévy - má močopudné účinky - semínky pomáhají při problémech s prostatou - podporuje imunitní systém a funkce žaludku, sleziny a slinivky - podporuje růst nehtů a vlasů - podporuje opálení

CHŘEST – chřest obecný i lékařský - latinsky Asparágus officinalis, anglicky asparagus, francouzsky asperge , německy Spargel nebo Gemüsespargel  a italsky  asparago - je také nazýván špargl. Chřest patří mezi druhy zeleniny, které mají poměrně krátkou sezonu, je považovaný za jedinečnou delikatesu. Velmi oblíbená zelenina Chřest je velmi lahodná a zároveň zdravá zelenina. V gastronomii se využívá na přípravu mnoha jídel, oblíbené jsou chřestové polévky. Kvalitní chřest má vynikající a lahodnou chuť, i když je jen uvařený. Původ a historie Chřest má s největší pravděpodobností původ v Přední a Střední Asii a ve východních oblastech Evropy. První zmínka o chřestu je z Egypta, kde se objevuje na fresce z doby 3000 let před naším letopočtem. V dávných dobách znali chřest i ve Španělsku a Sýrii, a samozřejmě i ve starém Řecku a Římě. V těchto zemích ho v sezoně konzumovali čerstvý a na zimu si ho sušili. Nejstarší dochovaný recept na přípravu chřestu pochází z třetího století našeho letopočtu v knize Apicius De re coquinaria a proslavený lékař Galén ve druhém století našeho letopočtu označil chřest za velmi zdraví prospěšnou rostlinu. Po pádu Římské říše se ale chřest přestal využívat a znovu se začal pěstovat a konzumovat až v roce 1469 ve Francii v době Ludvíka XIV, který dokonce nechal postavit i speciální skleníky na jeho pěstování. Milenka dalšího francouzského krále Ludvíka XV Madame de Pompadoure dokonce pořádala hostiny, na kterých se servíroval chřest pod názvem points d´amour – špičky lásky. Přibližně kolem roku 1538 se chřest dostal do Anglie a kolem roku 1542 do Německa. Do Ameriky byl chřest dovezený až v r. 1850. V našich zemích je první písemný záznam o chřestu z doby Karla IV.V té době se chřest považoval za rostlinu, která chránila před hromem a říkalo se mu hromový chřest. Hovorový název špargl vychází z německého slova Spargel, které je odvozeno od řeckého výrazu spargan, který znamená rašit. Současnost V současnosti se pěstování chřestu věnují v mnoha zemích celého světa a jeho roční spotřeba se neustále zvyšuje. Nejvíce se chřest pěstuje v zemích mírného a teplého pásma, především v Evropě, Asii a Africe, v menším množství i v Severní Americe. K největším producentům patří Německo, Francie, Španělsko, Řecko, Nizozemsko a Belgie. V České republice je největší pěstitelskou oblastí jihovýchodní Morava, pěstuje se také na Mělnicku. Ještě před několika lety byl chřest zapomenutou zeleninou. V poslední době se z něj ale stala velmi žádaná lahůdka, která nechybí v menu mnoha restaurací, dokonce se pořádají i chřestové festivaly. Ten největší v České republice se koná pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Vzhled, chuť, vůně… Chřest je vytrvalá, 40 až 150 centimetrů vysoká bylina s krátkým dřevnatým oddenkem. Části stonku, které se prodávají jako jedlý chřest, vyrůstají ve svazcích po 4 až 15 a jsou 0,1 až 1 centimetr široké. Výhonky jsou pokryté jemnými šupinatými lístky. Chřest má bílou, zelenou nebo fialovou barvu, ve Francii a v kalifornii pěstují ještě speciální růžově zbarvené odrůdy. Barva výhonků ale nezáleží na odrůdě, vzniká způsobem pěstování. Bílý chřest roste v navršených násypech zeminy a je chráněný před slunečními paprsky. Zelený roste na rovných záhonech na světle. Chřest s fialovými nebo zelenými špičkami výhonků je z kopečkových záhonů, ale byl krátce vystavený slunci. Jednotlivé druhy se od sebe liší velikostí a průměrem výhonku, kvalitou i chutí. Znalci dokonce tvrdí, že stejná odrůda chřestu, vypěstovaná v jiné oblasti má zcela odlišnou chuť. Všeobecně má bílý chřest silnější výhonky a jemnější chuť, fialový chřest má chuť kořeněnou a lehce nahořklou, zelený obsahuje nejvíce vitamínu C a je nejvíce nahořklý. Bílé a fialové odrůdy chřestu se používají především v teplé kuchyni na polévky a omáčky, zelený v kuchyni studené například na saláty. Druhy a odrůdy chřestu V současné době se pěstuje přibližně 300 odrůd chřestu, které se od sebe odlišují délkou a průměrem výhonku a chutí. U každé odrůdy je možné způsobem pěstování změnit základní zelenou barvu na bílou, bílo fialovou, fialovou, fialově zelenou nebo růžovou. Některé odrůdy mají nejlepší chuť jen v určité barvě. Druhy a odrůdy podle barvy výhonků Zelený chřest Zelený chřest se v Evropě pěstuje nejvíce v Itálii, Francii, Španělsku a Řecku. Zelená barva vzniká přímým působením světla. Divoký chřest ze Sardinie je odrůda s tenkými zelenými výhonky, které jsou velmi aromatické a mají příjemnou nahořklou chuť. Pěstuje se také na Sicílii. Tenký zelený italský chřest má slabé, ale velmi chutné a křehké výhonky. Servíruje se samostatně pokapaný olivovým olejem a citronovou šťávou, jako frittata nebo uvařený v rizotu. Zelený minichřest je ve Francii pěstovaná speciální odrůda s trpkou pikantní chutí. Prodává se i pod názvem divoký francouzský chřest. Bílý chřest Bílý chřestje křehký, má velmi jemnou a lahodnou chuť a patří k nejvíce oceňovaným. Největší pěstitelé jsou Francie, Itálie a Kalifornie. Nejkvalitnější a také samozřejmě nejdražší jsou rovné silnější výhonky s pevně uzavřenými hlavičkami, bez povadlých míst, skvrn a důlků. Bílo-fialový chřest z Ligurie v Itálii je oblíbený pro svoji specifickou velmi jemnou chuť. Roste částečně pod zemí, ale krátkodobě i nad ní a to je důvod, proč je část výhonků tmavě fialová. Fialový chřest Fialový chřest roste podobně jako zelený na světle. Sklízí se jednou za den, rašící výhonky se odříznou nebo ulomí těsně nad úrovní země. Pěstuje se nejvíce v Německu, ve Francii a v Kalifornii, chutí ani vůní se od bílého chřestu příliš neodlišuje. Fialovo-zelený chřest má středně dlouhé výhonky a výrazné aroma. Výhonky se nemusí loupat celé, většinou stačí oloupat jen spodní část. Nejvíce pěstované odrůdy chřestu v České republice Ivančický – česká odrůda s vynikající chutí, která je velmi odolná a nenáročná. Je vhodná pro domácí pěstování Ruhm von Braunschweig – německá odrůda, náročná na výběr místa i kvalitu zeminy d´Argenteuil Hativ – odrůda z Francie, která má velmi dobrou chuť a je poměrně odolná Spagavia Lucullus a Marry green – odrůdy zeleného chřestu, vhodné pro domácí pěstování Zdraví a vitamíny Chřest je od dávných dob považován za chutnou a také velmi zdravou zeleninu. Nejvíce zdraví prospěšných látek je v zeleném chřestu, který mimo jiné obsahuje mnoho chlorofylu a pomáhá vytvářet a udržovat kolagen, který je velmi důležitou složkou tkání. V chřestu je ve velkém množství i vitamín C, E, skupiny vitamínů B a kyselina listová. Z minerálních látek jsou to mimo jiné především draslík a zinek, dále bílkoviny a sacharidy, má i vysoký obsah vlákniny. Šest výhonků obsahuje 135 mikrogramů folátů – polovinu doporučené denní dávky a 20 miligramů draslíku. Foláty jsou vynikající prevencí proti vzniku Alzheimerovy choroby, draslík pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku a působí pozitivně na nervový systém. Chřest významně podporuje imunitní systém člověka a má silné antioxidační účinky. Zlepšuje zásobování organismu kyslíkem, pomáhá cévám, zlepšuje soustředění i paměť a posiluje nervy. Podporuje pročišťování lidského těla, odvodňuje a odkyseluje. Používá se i proti bolestem zubů nebo při léčbě některých forem rakovinových nádorů. Kalorická hodnota chřestu je 17 kilokalorií na 100 gramů, neobsahuje žádné tuky, je lehce stravitelný a tak se využívá při mnoha dietách, včetně diety redukční. Voda po vaření chřestu se může použít na čistění pleti. Využití chřestu v kuchyni Mladé výhonky chřestu se v kuchyni využívají jako zelenina, rostlina se ale pěstuje i jako okrasná. Nejčastějším způsobem přípravy chřestu je vaření, ale může se i zapékat a péct, vynikající je i v salátech nebo rizotu. Příprava, vaření a ani další kuchyňské úpravy chřestu nejsou nic složitého. Jak připravit chřest Příprava chřestu pro další kuchyňské zpracování není nic složitého, ale vyžaduje trochu opatrnosti, protože čerstvý chřest je velmi křehký. Výhonky se u obou druhů chřestu nejprve důkladně omyjí a pak se odlomí nebo odříznou spodní dřevnaté části podle velikosti stonku od 2 do 4 centimetrů a zbytek se oloupe. Zelený chřest se loupe jen ve spodní třetině výhonku, mladý zelený chřest se nemusí loupat vůbec. Bílý chřest je nutné oloupat celý až od hlavičky. Chřest vždy loupeme rovnoměrně od hlavičky směrem dolů, snadněji se loupou silnější výhonky. Pokud se chřest při loupání v ruce láme, položíme výhonky na pracovní desku, přidržujeme je za hlavičku, postupně je otáčíme a loupeme. Loupání chřestu je možné s obyčejnou kuchyňskou škrabkou na zeleninu, ale škrabka na chřest loupání velmi zjednoduší a urychlí. Jak uvařit chřest Větší množství chřestu by se mělo vařit po jednotlivých porcích. Chřest je možné vařit i v neochucené vodě. V tom případě chřest před vařením osolíme, ochutíme cukrem a bílý nebo fialový mírně pokapeme citronovou šťávou. Na zelený chřest se citronová šťáva nepoužívá! Doba vaření je stejná. - Připravený očištěný a oloupaný chřest svážeme kuchyňskou nití do svazků po 5 až 8 kusech, váha svazku by měla být přibližně půl kilogramu. - Pokud mají výhonky různou délku, pak na opačné straně od hlaviček přečnívající konce ostrým nožem odřízneme. - Svazky vložíme do vařící osolené vody - přibližně 1 lžička soli na 2 litry vody. Do stejného množství vody se přidává také 1 až 2 lžičky cukru a 1 lžíce másla. Může se přidat i 1 bobkový list nebo 2 stroužky česneku. - Lžičku citronové šťávy na 2 litry vody je možné přidat pouze při vaření bílého nebo fialového chřestu. Větší množství by mohlo výrazně narušit jeho delikátní chuť. Citronová šťáva se nepřidává při vaření chřestu zeleného, protože ten pak ztratí svoji přirozenou barvu a je šedý. Vaření chřestu tzv. ve stoje Vaření chřestu na stojato je snadné ve speciálním hrnci, který má síto. Je samozřejmě možné použít i běžný vyšší hrnec s dostatečným objemem. Chřest vaříme tak, aby špičky byly zcela nad vodou a vařily se jen v páře. Pokud by se vařily ve vodě, změknou a ztratí svoji výjimečnou křehkost. Dušení chřestu v páře Nejvíce šetrným způsobem přípravy chřestu je vaření v páře. Připravené výhonky se rozloží do síta nebo napařovací vložky, do hrnce se nalije potřebné množství mírně slané vody, která se ještě dochutí citronovou šťávou a cukrem a chřest se v páře dusí přibližně 15 minut. Doba vaření chřestu Doba vaření chřestu se liší podle odrůdy, barvy a velikosti – tloušťky - výhonků. Bílý a fialový chřest se vaří v průměru 7 až 9 minut, silnější výhonky 10 až 20 minut. Zelený chřest je uvařený za 3 až 5 minut, silnější výhonky 5 až 15 minut. Správně uvařený chřest by měl podobně jako ostatní zelenina - např. květák nebo brokolice - změknout, nesmí ale být rozvařený do měkka. Vodu, ve které se chřest vařil, je možné použít na přípravu chřestové polévky nebo rizota s chřestem. Pokud uvařený chřest ihned neservírujeme nebo dál tepelně neupravujeme, ponoříme ho do studené vody, aby si zachoval konzistenci i barvu. V případě servírování nebo další úpravy ihned po uvaření ho necháváme pouze přirozeně zchladnout. Vaření chřestu v mikrovlnné troubě Málo využívanou a také ne příliš doporučovanou možností je vaření chřestu v mikrovlnné troubě, které má velmi jednoduchý postup. Půl kilogramu chřestu vložíme do varné misky, přilijeme decilitr vody, přidáme 25 gramů másla a špetku soli a cukru. Misku zakryjeme mikroténovou fólií a vložíme do mikrovlnné trouby. Bílý chřest vaříme při výkonu 750 W přibližně 10 až 11 minut, zelený chřest o 2 až 3 minuty kratší dobu. Chřest -  recepty Chřestová polévka Chřestové polévky se připravují různými způsoby a existuje mnoho receptů. Liší se od sebe především přidávanými surovinami, základem všech je ale samozřejmě chřest. Příprava polévky z chřestu je jednoduchá a rychlá. Zapékaný chřest Chřest zapečený například se smetanou je také velmi oblíbený způsob jeho přípravy. Zapékání chřestu je podobně jako všechny recepty z chřestu velmi snadné a časově nenáročné. Pečený chřest Pečení chřestu patří k méně využívaným možnostem přípravy. V mnoha světových kuchyních se ale využívá stále častěji a jídla s pečeným chřestem se objevují i v nabídce mnoha restaurací. Jak, kdy a podle čeho vybírat Chřestová sezona Chřest je nejlepší kupovat v době, kdy je jeho sezona. V některých supermarketech je sice k dostání celý rok, bývá však z dovozu a mimo vzhledu není ani tak chutný, jako chřest čestný. Chřestová sezóna není dlouhá - začíná většinou v druhé polovině nebo koncem dubna a končí v červnu. V Německu končí sezona chřestu tradičně 24. června, ve Francii, Španělsku a Itálii trvá vzhledem k teplejšímu klimatu až do konce června. Chřest kupovaný v tomto období by tedy měl být čerstvý. V zimním období se do Evropy chřest dováží z Jihoafrické republiky a také z Jižní a Střední Ameriky. Jak vybírat chřest Prodávají se celé nebo lámané výhonky s hlavičkou i bez ní, případně i samotné hlavičky. Čím rovnoměrnější výhonky jsou, tím lepší je jejich a také mají vyšší cenu. Čerstvý chřest nemá ovadlé nebo oschlé výhonky a nejsou na nich žádné skvrny nebo i jen náznaky plísní. Zaručeně čerstvý chřest se rozlomí a jasně zřetelně křupne. Bílý chřest má také uzavřené špičky. Kvalitní výhonky chřestu jsou rovné a mají průměr přibližně 12 milimetrů. Tloušťka chřestu je při nákupu také důležitá – z tenkého chřestu je mnoho odpadu a s největší pravděpodobností rostl ve vyčerpané půdě nebo měl nedostatek vláhy. Na kvalitě chřestu se negativně projevuje hlavně velká vzdálenost přepravy, vyšší teploty a také doba, po kterou je vystavený v obchodě. Důsledkem všech těchto okolností chřest dřevnatí a pro kuchyňské zpracování se pak stává nepoužitelný. Chřest by se měl do prodeje dostávat co nejrychleji, ideálně ještě v den sklizně. Čerstvý chřest má - nepoškozené výhonky - svěží vzhled - charakteristickou jemnou vůni - typické zabarvení a při ohnutí praskne Mírně do růžova nebo fialova zbarvená hlavička u bílého chřestu nevadí, protože vzniká krátkým působením slunce při růstu chřestu. Chuťové, aromatické i výživné hodnoty se u takto zbarvených výhonků chřestu nemění. Nekvalitní starší chřest je - nažloutlý až nahnědlý - zvadlý nebo i nahnilý - nepříjemně zapáchající  - v místě řezu plesnivý - vyschlý až dřevnatý Ve většině případů se jedná o chřest starší než jeden týden od sklizně a takový chřest zásadně nekupujeme, ani kdyby jeho cena byla téměř nulová. Skladování Období chřestu je možné prodloužit jeho správným uskladněním nebo i zamražením. Čerstvý chřest je velmi křehký, a tak je potřeba s ním i při skladování zacházet velmi opatrně. Uskladnění chřestu Zabalený do vlhké utěrky vydrží v ledničce při teplotě 2 až 4° Celsia přibližně 4 dny. Může se také dobře uzavřít do mikrotenového sáčku a v tomto případě se doba skladování v ledničce při stejné teplotě 2 až 4°Celsia prodlouží na 5 až 7 dní. Zamrazení chřestu Chřest se dá zamrazit dvěma způsoby. První je zamrazení neoloupaných a neuvařených výhonků. Při vyjmutí z mrazničky se výhonky opláchnou vodou, slupka povolí a poměrně snadno oloupe. Častěji se ale zamrazuje chřest oloupaný, spařený horkou vodou a ihned prudce ochlazený. Při dalším zpracování se zmrzlé výhonky vkládají ihned do vařící vody. Zavařování chřestu Další možností dlouhodobého uskladnění chřestu je zavaření. V tomto případě je velmi důležitý výběr výhonků a při zavařování chřestu se musí také dodržet správná teplota a doba sterilizace. Pěstování chřestu Pěstování chřestu je možné i v našich klimatických podmínkách. Vypěstování vlastního chřestu stojí sice určitý čas a námahu, ale vzhledem k cenám chřestu na trhu je ekonomicky výhodné. Pro vypěstování kvalitního chřestu je potřeba především skutečně dobře připravená půda, první sklizeň je ale možná až za tři roky. Chřest je trvalka a tak se nemusí každý rok znovu vysévat, předpěstovávat, protrhávat… Na dobře připraveném záhonu roste až dvacet let a z každé rostliny se během chřestové sezony sklidí přibližně půl kilogramu výhonků. Chřestová sezona většinou začíná v polovině dubna a končí v půlce června, může ji ale samozřejmě ovlivnit počasí. Od poloviny června se výhonky už nesklízejí, ale nechávají se vyrůst, aby rostliny nabraly sílu pro další období. Záhon pro pěstování chřestu Výběru místa i přípravě záhonu je potřeba věnovat velkou pozornost, protože chřest se pěstuje 15 až 20 let na jednom místě. Záhon by měl ideálně být na slunci a chráněný před studeným větrem a chladem. Nejlepší půda je lehká, propustná, hlinitopísčitá, důkladně promíchaná s kompostem. Ve směru sever – jih se vyhloubí přibližně 40 centimetrů hluboké a 50 centimetrů široké příkopy, do nich rozloží vrstva kompostu nebo hnoje a ta se částí zeminy. Na ní se přidá další vrstva kompostu a zakryje se další vrstvou zeminy maximálně 10 centimetrů pod okraj. Chřest se vysazuje na jaře. V průběhu podzimu před výsadbou je záhon nutné důkladně přerýt do hloubky alespoň 50 centimetrů. Vápněním se upraví půdní reakce na 6 až 6,5 pH. Výběr chřestu a sadby Před výsadbou je nutné zvolit, jestli má vypěstovaný chřest být bílý nebo zelený. Bílý chřest má jemnější chuť, zelený je mírně nahořklý a chuťově výraznější, jednodušší je příprava před konzumací i pěstování. Bílý chřest je při pěstování potřeba na záhonu přikrýt černou netkanou fólií, pod kterou rostliny ztrácejí chlorofyl a získají bílou barvu. Zelený chřest se pěstuje stejně, rostliny se ale přihrnují půdou. Výhonky se nechávají růst nad zem a světlezelené se postupně odřezávají. Svěže zelený chřest je možné získat i z bílého – po odstranění fólie před sklizní se nechá několik hodin na světle zezelenat. Chřest je pak jemnější a bohatší o chlorofyl. Pro výsadbu je v současnosti možné koupit kvalitní sazenice za poměrně rozumné ceny. Vzhledem k času a námaze s přípravou sadby ze semínek a s ohledem na dlouhou dobu, po kterou chřest poroste, je koupě sazenic jednoznačně výhodnější. Příprava sadby ze semínek je poměrně náročná. Semena se vysévají do truhlíků nebo do pařeniště. Před výsevem se na 1 až 2 dny dávají do vody, pak vzejdou při ideální teplotě 22° Celsia a po 6 týdnech se rostlinky přepichují do vzdálenosti přibližně 10 centimetrů od sebe. Rostliny se pěstují celé léto, aby měly důkladný kořenový systém. V průběhu růstu se musí důkladně hnojit a pečlivě zalévat. Pečlivě vybrané silné tzv. samčí sazenice s pěti až šesti očky se na připravený záhon vysazují až další rok. Výsadba a pěstování chřestu První sklizeň probíhá až v třetím roce pěstování. První rok je věnován výsadbě a zesílení rostlin. Chřest se vysazuje v březnu až dubnu. Jednoleté samčí sazenice se vysadí alespoň 30 centimetrů od sebe, kořeny musí být rozložené do stran a krčky sazenic se zahrnou 5 centimetry kompostní zeminy, která se mírně přitlačí. Sazenice pak musí průběžně zalévat a okopávat, ze záhonu se také musí důkladně odstraňovat plevel. Při okopávání se hlínu postupně přihrnuje ke krčkům. Během vegetační sezóny je nutné provést 1 x za 3 týdny přihnojení tekutým hnojivem s dusíkem, hořčíkem a sírou. Na rostlinách vyraší zelené výhonky, které se nechají růst až do podzimu. Když v říjnu rostliny na dobu vegetačního klidu uschnou, výhonky se u země odříznou a rostliny zahrnou zeminou s kompostem. Druhý rok pěstování chřestu se na jaře přidá prosetý kompost a k rostlinám se společně se zeminou přihrne do výšky až 30 centimetrů a šířky přibližně 40 centimetrů. Chřest je nutné okopávat, pečlivě zalévat a odstraňovat plevel. Během vegetačního období se chřest stejně jako na začátku pěstování přihnojuje, zelené výhonky se nechávají růst, na podzim se z uschlých rostlin uříznou a chřest na záhonech zahrne na zimu zeminou s kompostem. Třetí rok se v polovině března nahrne na rostliny půda do šířky a výšky 50 centimetrů a na vrcholku se mírně přitlačí. Při pěstování bílého chřestu se záhon přikryjete černou netkanou fólií. Přibližně koncem dubna se povrch půdy nebo fólie začne nadzvedávat, fólii se odkryje, odhrne se zeminu a výhonky – tzv. fazochy - o délce 25 až 30 centimetrů nad sazenicí se odříznou. Na odřezávání se prodávají speciální dlouhé nože. Pak se půda opět přihrne, u bílého chřestu ještě opět přikryje fólií. Rostliny je nutné průběžně zalévat a záhon zbavovat plevele.   Chřest roste poměrně rychle - za den přibližně 15 centimetrů. První sklizeň se provádí v období duben až květen několikrát za sebou. Od června už se výhonky neodřezávají, protože rostlina musí zesílit, aby mohla plodit i v dalších letech. I v této době je ale nutné chřest zalévat, přihnojovat, okopávat a odstraňovat plevel… Na podzim budou kořeny dlouhé až dva metry. Když rostliny uschnou, výhonky se odříznou a chřest zahrne zeminou s přidaným kompostem. Zajímavosti Chřest a víno K chřestu patří i dobré víno - nejvhodnější je bílé - Sauvignon Blanc, Rulandské, Chardonay, polosuchý Ryzlink rýnský nebo Muškát. Slavnosti chřestu V mnoha zemích, kde se chřest pěstuje, se konají každý rok tzv. festivaly nebo slavnosti chřestu. V České republice je jich několik, největší probíhá pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Afrodiziakální účinky Chřestu jsou přisuzovány i afrodiziakální účinky. Látky, které obsahuje, ale významně afrodiziakální nejsou a tak má tato jeho „vlastnost“ spíše původ ve vzhledu výhonků. Léčivé účinky Kombinace a množství vitamínů a dalších látek, které chřest obsahuje, má poměrně velké preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Chřest především - významně podporuje imunitní systém - má silné antioxidační a protinádorové účinky - preventivně působí proti vzniku Alzheimerovy choroby - pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku - zlepšuje zásobování organismu kyslíkem - podporuje a aktivuje zažívání a trávicí aparát - významně posiluje cévní systém - působí velmi pozitivně na nervový systém. - zlepšuje soustředění i paměť - podporuje pročišťování, odvodňuje a odkyseluje - působí proti bolestem zubů Chřest nemá téměř žádné kalorie ani tuky a tak je vhodný při hubnoucích dietách. Konzumace chřestu nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky.

JEŘABINY – především Jeřáb oskeruše, latinsky Sorbus domestica a Jeřáb ptačí - latinsky Sorbus aucuparia - patří do čeledi růžovitých – latinsky Rosaveae, a jsou rozšířené prakticky po celé Evropě.   Malé, ale velmi zdravé plody JEŘÁB PTAČÍ Jeřáb ptačí - latinsky Sorbus aucuparia, anglicky mountain ash nebo rowan tree, francouzsky sorbit des oiseleurs, německy Ebereshe - se nazývá také jeřáb obecný nebo jen jeřabina. Jeřáb ptačí chutná především ptákům a je velmi dekorativním stromem. Jeho plody jsou zdravé, ale pro člověka trpké. Hořkosti se ale dají zbavit. Původ a historie Jeřáb ptačí má původ v Evropě, kde se vyskytuje od starověku téměř všude až do dalekých severních oblastí. Příbuzné druhy rostly a stále rostou i v severních částech Asie a v Severní Americe. Současnost V současnosti jeřáb ptačí roste poměrně hojně na celém území Evropy a také v některých oblastech severní Asie a v Severní Americe. Stromy potřebují více světla, ale jinak nemají na své umístění žádné velké nároky – dobře snáší i chladné podmínky a nadmořské výšky i nad 2000 metrů. Vzhled, chuť, vůně… Plody jeřábu ptačího – bobule, tzv. malvice - mají zářivou oranžovočervenou barvu, jsou malé a tvrdší, značně trpké, rostou ve skupinkách. Dozrávají od poloviny srpna do konce září. Neměly by se konzumovat syrové, protože obsahují kyselinu Stromy rostou poměrně rychle do výšky maximálně 5 metrů. Jejich dřevo není kvalitní a stromy se také nedožívají vyššího stáří. Zdraví a vitamíny Plody jeřábu se sbírají od poloviny srpna do konce září. Nejdříve se suší ve stínu, pak se na plném slunci dosuší. Obsahují organické kyseliny -  především kyselinu parasorbinovou, sorbovou, jablečnou, vinnou a citronovou, v poměrně velkém množství vitamín C, třísloviny, pektyny, antokyany, silice, flavonoidy a hořčiny. Jeřabiny jsou vhodné i pro diabetiky. Květy se sbírají v květnu a obsahují všechny látky, jako jsou v plodech. Jeřabiny působí projímavě a močopudně, zvyšují vylučování žluče a užívají se i jako antirevmatický prostředek, dále k rozmělňování močového písku a menších kamenů. Regulují také činnost zažívacího ústrojí, jsou účinné při zánětech horních cest dýchacích. Použití Plody jeřábu jsou vhodné především k přípravě sirupů, kompotů a vína, sušené mleté plody se používají k dochucování hovězích nebo zvěřinových pečení a omáček. Plody se ale nesmí konzumovat syrové, protože obsah kyseliny parasorbinové a kyanovodíku může způsobit lehké otravy. Toxické účinky ale mizí po tepelné nebo jiné úpravě. Plody se macerují, případně se pije odvar. Macerování by mělo trvat alespoň 6 hodin, denně se pak pijí 2 až 3 sklenice. Pokud se připravuje odvar, vaří se plody 2 minuty a pak se 10 minut louhují. Z plodů se také vyrábí velmi zdravý sirup – čerstvé jeřabiny se odstavní, šťáva se smíchá v poměru 1:1 s cukrem a pak vaří, dokud nezhoustne. Konzumují se 3 až 4 lžičky denně. Květy jeřábu se používají je koupelím při některých typech ekzémů, osvědčily se například u mírného atopického ekzému. Využívají se i při nedostatku ženských hormonů. Spotřeba, zrání, skladování Plody jeřábu dozrávají od poloviny srpna do konce září. Sušené vydrží poměrně dlouho je z nich pak možné průběžně připravovat odvary, případně mleté koření. Čerstvé plody se mohou kompotovat, nebo se z nich připravují likéry. Léčivé účinky Jeřáb má vzhledem k  obsahu a kombinaci všech v plodech i květech obsažených látek příznivé vlivy na lidské zdraví – musí být ale sušený nebo tepelně upravený. Plody jeřábu v podobě sirupů nebo odvarů - pomáhají regulovat činnost trávicího ústrojí - jsou účinné při zánětech horních cest dýchacích - mají projímavé a močopudné účinky - zvyšují vylučování žluče - působí antirevmaticky - rozmělňují menší močové kameny a písek Jeřabiny působí projímavě a močopudně, zvyšují vylučování žluče a užívají se i jako antirevmatický prostředek, dále k rozmělňování močového písku a menších kamenů. Regulují také činnost zažívacího ústrojí, jsou účinné při zánětech horních cest dýchacích. Jeřabiny jsou vhodné i pro diabetiky. Diabetické sladidlo Sorbit, které je náhražkou řepného cukru, se extrahuje z plodů jeřábu. Konzumace čerstvých plodů jeřábu může mít i nežádoucí účinky v podobě lehké otravy, která se projevuje nevolností, bolestmi hlavy a dávením. Tuto otravu vyvolává v plodech obsažená kyselina parasorbinová a pravděpodobně i kyanovodík. Vařím nebo sušením se ale tyto toxické účinky odstraňují. Odrůdy Jeřáb sladkoplodý Jeřáb ptačí sladkoplodý je v roce 1820 na Moravě vyšlechtěná odrůda. Plody mají mnohem lahodnější chuť než plody jeřábu obecného. Od jeřábu ptačího se jeřáb sladkoplodý velmi snadno odliší především podle listů - listy původního jeřábu mají kolem krajů po celém obvodu jemné zoubky - listy jeřábu sladkoplodého mají zoubky jen na horní polovině listů  Plody jeřábu sladkoplodého obsahují velké množství vitamínu C, karoteny, přírodní cukry, organické kyseliny, pektiny a velmi cenný rutin. Léčivé účinky plodů i listůse využívají při léčbě močových cest a ledvin, samotné plody snižují hladinu cholesterolu v krvi. Sklizeň Plody se sklízí v době zrání od poloviny srpna do konce září, ale co nejpozději. Měly by být měkké, protože teprve v té chvíli jsou sladké a vyzrálé, mají také maximum hodnotných látek. Využití Možnosti využití plodů jeřábu sladkoplodého v domácnosti je poměrně mnoho. - Vynikající jsou chutné kompoty, které mohou nahradit kompoty brusinkové - Plody se mohou zavařovat v kombinaci s hruškami nebo jablky, kompoty mají zvláštní nenapodobitelnou příchuť. - Z jeřábu sladkoplodého se připravují i chutné marmelády a džemy - Velmi oblíbená je pálenka nazývaná Jeřabinka.  Všechny vitamíny je bez ztrát možné získat konzumací rozmačkaných jeřabin, smíchaných s medem nebo i jogurtem, který výraznou až ostrou chuť jeřabin zmírní a zjemní. Jeřáb oskeruše Jeřáb oskeruše, latinsky Sorbus domestica, anglicky service tree, francouzsky cormier nebo sorbier, německy Speierling se nazývá také pouze oskoruše nebo nářečně na Moravě oskoruša. Jeřáb oskeruše je listnatý opadavý strom s atraktivně vypadajícími plody s nakysle trpkou příchutí. Oskeruše patří mezi zánikem ohrožené druhy dřevin. Původ a historie První zmínky o oskeruši pochází ze starověkého Řecka, některé druhy jsou ale původem z teplejších oblastí Rakouska, Slovenska, jižní Moravy a Slovácka. Ve středověku se oskeruše vysazovala poměrně často, v současné době se na ni v podstatě zapomnělo. V Českém středohoří oskeruše roste už od dob středověku, kdy se sem dostala s vinnou révou. Podle některých poznatků ji do Evropy mohli ale přivézt už staří Římané, kteří keře vysazovali jako hraniční kameny na dobytých územích.  Současnost Oskeruše se v současnosti vyskytuje především v jižní Evropě na Balkáně, v Itálii, v jižní části Španělska a Francie a také ve středním Německu. Roste i v některých oblastech Afriky a v Turecku. V České republice se nejvíce v Českém středohoří a na jihovýchodní Moravě. Původ oskeruší u nás není zcela objasněný, s největší pravděpodobností se jedná o původní staré výsadby. Oskeruše patří mezi ohrožené druhy dřevin, v České republice je přibližně 800 vzrostlých stromů. V poslední době se vysazují nové stromky, ale 10 až 20 let, kdy začínají plodit, se jich dožije asi 10 procent. U nás ani v celé Evropě v podstatě není žádný souvislý porost, vždy se jedná jen o malou skupinu stromů. Oskeruše nejčastěji roste ve výškách 150 až 500 metrů nad mořem. Objevuje se i jako samostatný strom ve volné krajině a v takových případech je vysoká 10 až 15 metrů a šířka koruny je až 20 metrů. Roste také v dubových a bukových lesích, kde výška dosahuje úrovně ostatních stromů, ale koruna menší. Oskeruše je teplomilná, ale vzrostlé stromy vydrží i mrazy až mínus 30°° Celsia. Je také velmi odolná proti různým exhalacím a smogu.  Vzhled, chuť, vůně… Plody oskeruše jsou tzv. malvice. Jejich tvar je různý – jsou kulovité, hruškovité i vejčité. Barva plodů je žlutozelená až hnědozelená, na sluneční straně oranžová až červená. Plod váží 5 až 15 gramů, má průměr od 2,5 do 3 centimetrů. V jižní Evropě plody bývají větší, často mají průměr až 5 centimetrů a váhu 25 gramů a více. Plody jsou sladké, šťavnaté a značně aromatické, pro konzumaci se nechávají uležet, dokud nezhnědnou. Doba zrání plodů je od září do října, zralé plody velmi často samovolně opadávají. Stromy se v našich klimatických podmínkách mohou dožít 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. Začínají plodit až za 10, někdy i 20 let. Množství plodů je různé, u vzrostlých stromů bývá 300 až 1200 kilogramů. Samostatně rostoucí stromy mají plodů podstatně více, než stromy, které rostou v lesích. Úroda ale nemusí být každý rok. Pokud oskeruše roste jako samostatný strom ve volné krajině, je vysoká 10 až 15 metrů a šířka koruny je až 20 metrů. V dubových a bukových lesích její výška dosahuje úrovně ostatních stromů, ale koruna menší. Větve rostou vodorovně nebo mírně směrem vzhůru. Listy jsou střídavé, mají délku 13 až 25 centimetrů a skládají se z 13 až 21 menších lístků tvaru oválu nebo elipsy s délkou 3 až 6 centimetrů a šířkou 1 až 2 centimetry. Odrůdy oskeruše Odrůdy se rozlišují především podle tvaru plodů. Hruškovitá oskeruše má matně červené plody hruškovitého tvaru s výraznými světlými tečkami. Rostou ve skupenství 5 až 10 plodů. Jablkovitá oskeruše je velmi dekorativní. Plody mají tvar malých jablíček, váží 10 až 20 gramů. Jsou lesklé, červenožluté a rostou v různě velkých skupinách. Zdraví a vitamíny Plody oskeruše obsahují především přírodní cukry, bílkoviny, vitamín C, organické kyseliny a minerály. Jsou velmi bohaté na pektin a tříslovinu – tanin. Vzhledem k svému složení a vysokému obsahu tříslovin mají léčivé účinky hlavně při střevních potížích – sušené se používají jako statikum, čerstvé jako projímadlo. Jsou účinné i při léčbě revmatických onemocnění a horečce. Oskeruše smíchaná s medem a bylinkami je vynikající při léčbě nachlazení. Použití Plody se po uležení mohou bez dalších úprav konzumovat. Dají se z nich připravovat kompoty, džemy a marmelády – velmi chutná je v kombinaci s jablky, hruškami nebo kdoulemi. Velmi často se suší a mletá sušená oskeruše se pak využívá jako koření – má chuť podobnou skořici. Oskeruše se využívá také pro konzervaci jablečných moštů a různých dalších ovocných šťáv. Vyrábí se z ní velmi kvalitní pálenka – oskerušovice. Dřevo oskeruše je v poslední době velmi vzácné. Je poměrně těžké, velmi pevné a dekorativní. Používá se v truhlářské a řezbářské výrobě i na hudební nástroje. Využívá se na tzv. intarzie – ozdobné vykládání nábytku. Spotřeba, zrání, skladování Oskeruše dozrávají v září, nedají se ale ihned konzumovat. Musí se nechat odležet do doby, než zhnědnou. Odležení by mělo probíhat na suchém místě. Oskeruše se nedají dlouhodobě uskladnit a je tedy nutné z nich připravit kompoty, džemy, marmelády nebo šťávy. Léčivé účinky Oskeruše mají vzhledem k  obsahu a kombinaci vitamínů, přírodních cukrů, kyselin, minerálních látek, pektinu a tříslovin příznivé vlivy na lidské zdraví. Plody oskeruše - podporují správné zažívání, sušené jsou účinné při průjmech, čerstvé při zácpě - pomáhají při léčbě revmatických onemocnění - snižují vysoké teploty - s medem a bylinkami jsou velmi účinné při nachlazení  Oskeruše může mít i nežádoucí účinky v podobě silného průjmu v případě konzumace většího množství plodů. To samozřejmě neplatí v případě potřeby při zácpě. Největší stromy oskeruše Na našem území roste několik stromů, které patří k největším v Evropě a jsou chráněné. Adamcova oskeruše je největší a nejstarší v celé Evropě. Roste na jižní Moravě 3 kilometry od obce Strážnice pod kopcem Žerotín. Obvod kmene je 462 centimetrů, koruna má výšku 11 a průměr 18 metrů, stáří se odhaduje na 400 let. Jenčická oskeruše je největší v Čechách. Roste u obce Jenčice, obvod kmene je 390 centimetrů a ratolesti oskeruše má obec i na svém znaku a vlajce. Karlova oskeruše má obvod kmene 337 centimetrů, stáří se odhaduje na 300 let a roste u obce Strážnice. Špidurova oskeruše roste u Tvarožné Lhoty už pravděpodobně nejméně 300 let a má obvod kmene 370 centimetrů. Polichenská oskeruše u obce Polichno má obvod kmene 328 centimetrů a je stará přibližně 275 let. Nejedlíkova oskeruše s obvodem kmene 290 centimetrů je stará přibližně 250 roků a roste u obce Kněždub.