Kategorie gastroslovníku

POMERANČ - latinsky Citrus sinensis, anglicky i francouzsky orange, španělsky naranjo dulce nebo německy Orange je citrusový plod pomerančovníku čínského, který je známý také jako pomerančovník pravý - Citrus sinensis. Šťavnaté a zdravé ovoce… Pomeranče jsou v současnosti nejvíce pěstované tropické ovoce, které je na trhu k dostání v každém ročním období. Jsou šťavnaté, osvěžující, chutné, příjemně voňavé a zdravé, a tak zcela oprávněně i nejžádanější a nejoblíbenější. Původ a historie Pomeranče s největší pravděpodobností vznikly přirozenou cestou křížením mandarinky a pomela. Pocházejí ze subtropických oblastí Číny a Vietnamu, kde se pěstovaly již před 4 000 roky. V mnoha jazycích jsou tyto plody díky svému původu označovány jako „Čínské jablko“. Do Evropy je portugalští obchodníci přivezli v 15. století z Asie, a krátce po objevení Ameriky ho převezli i tam. V Evropě vzbudily pomeranče první velký zájem v období baroka, kdy mnoho šlechtických dvorů i klášterů zakládalo nejen sady, ale i tzv. oranžérie - budovy s velkými okny, ve kterých mohly stromy přezimovat. Současnost Citrusové plody jsou v současnosti nejvíce pěstované ovoce na celém světě před banány a vinnou révou - ročně se jich sklidí přibližně 60 milionů tun. V podílu množství vypěstovaných citrusů jsou na prvním místě právě pomeranče, který mají 70 % podíl. Na dalších místech za nimi jsou mandarinky, citrony, limety, grapefruity a pomela. Pomeranče jsou v současné době rozšířené ve všech subtropických oblastech planety, v oblastech tropických se jim kvůli vysoké vlhkosti příliš nedaří. Přibližně 40 % celosvětové produkce pomerančů pochází z jižní Ameriky, 25 % ze severní a střední Ameriky, 20 % z Asie a zbytek z Evropy. Nejvýznamnější pěstitelské oblasti se nacházejí v Brazílii, USA, Mexiku, Číně a také v Indii. Největšími producenty v Evropě jsou Španělsko a Itálie. Pomeranče se v současné době často pěstují ve sklenících. Plody vypadají zcela dokonale, ale nemají zdaleka tak lahodnou chuť jako plody z venkovních sadů. Za nejchutnější se považují pomeranče ze sadů ve Španělsku a Brazílii. Vzhled, chuť, vůně… Plody pomeranče mají v závislosti na odrůdě kulovitý až oválný tvar o průměru 5 až 12 centimetrů. Kůra má oranžovou, ale také žlutou nebo šarlatově červenou barvu, je poměrně tenká a přiléhá k dužnině. U některých odrůd se obtížněji loupe. Dužnina je z klínovitých semeníkových pouzder, které jsou vyplněné tenkostěnnými váčky, obsahujícími sladkou šťávu. Semena jsou uprostřed v tzv. středoúhlé semenici. I barva dužniny je závislá na odrůdě a může být žlutá až oranžová, ale také fialově červená. Je velmi šťavnatá, většinou sladkokyselá, ale i extrémně sladká až intenzivně trpká. Strom pomerančovník pravý, na kterém se pomeranče rodí, dorůstá do výšky až 10 metrů. Má kulovitou korunu, středně velké podlouhlé tmavě zelené listy s úzkými řapíky. Květy jsou bílé a velmi voňavé. Vyšlechtěné odrůdy jsou ale i mnohem menší a využívají se dokonce i jako okrasné rostliny v domácnostech a zahradách. Odrůdy Existuje přibližně 500 odrůd pomerančů, jen asi 30 má nějaký pěstitelský a tržní význam, a na evropský trh se z nich dodává pouze 20 druhů. Odrůdu ani zralost pomeranče nelze podle vzhledu snadno poznat. Základní skupiny pomerančů podle vlastností plodů Navel Pomeranče této skupiny nemají v dužnině semena, slupka je typicky oranžová, dužnina zlatožluté barvy sladká a velmi šťavnatá. Patří k nejlepším a také nejžádanějším pomerančům pro přímou konzumaci. Odrůdy této skupiny mají základní označení Navel. Byly objeveny v roce 1820 na jediném zmutovaném stromě v Brazílii. Protože tyto plody nemají semena, strom se rozmnožil vegetativně pomoci roubů. Všechny dnešní stromy s těmito pomeranči jsou tedy přímými potomky jediného stromu. Různých kultivarů se dosáhlo roubováním na rozdílné podnože. Nejznámější odrůdy jsou Robertson Navel, Thompson Navel a Washington Navel. Zajímavá je i odrůda Navel Lane, která bylaobjevena v roce 1950 v Austrálii jako jedna z odrůd Washington Navel. Má vynikající chuť i výjimečně velký obsah šťávy, s jejím komerčním pěstováním začali v roce 1987 ve Španělsku. Standardní - obyčejné Mají poměrně tenkou slupku a žlutou nebo oranžovou dužninu s mnoha jádry. Pěstují se nejčastěji ve Španělsku nebo na Blízkém východě. Využívají se především pro různé další zpravování, ale jsou vhodné i k přímé konzumaci. Do této skupiny patří například odrůdy Jaffa, Hamlin, Murcia a Valencia Krvavé Vyznačují se nápadnými červenými žilkami v dužině a chutnou šťávou fialově rudé barvy. Tmavě červená až rudá je i barva slupky. Mají výraznou intenzivní chuť a některé odrůdy - například Moro, Ruby, Sanguinello nebo Tarocco - jsou považovány za nejlepší pro přímou konzumaci. Sladké - cukrové Plody mají menší množství semen a jsou charakteristicky oranžově zbarvené, dužnina je většinou světle oranžová a středně šťavnatá. Vzhledem k chybějící kyselosti je jejich chuť nevýrazná. O tyto pomeranče je na trhu minimální zájem a tak se pěstují jen velmi omezeně. Nejvýznamnější a nejžádanější odrůdy pomerančů Thompsdon Navel je velmi raná odrůda pomerančů s menšími plody bez semen. Oranžová dužnina pod tenkou typicky oranžovou slupkou je velmi chutná a šťavnatá. Nevalina patří do skupiny Navel. Má menší plody s tenkou kůrou a tmavě oranžovou sladkou a šťavnatou dužninou nemají jádra. Patří mezi nejžádanější odrůdy ze Španělska. Valencia je nejdůležitější odrůdou ve skupině tzv. obyčejných pomerančů. Lahodně nakyslé středně velké plody jsou příjemně aromatické i velmi šťavnaté a mají málo jader. Valencia Late má velké plody s velmi šťavnatou aromatickou dužinou a malým množstvím semen se využívají především na výrobu džusů. Je to celosvětově důležitá odrůda. Shamouti patří do skupiny obyčejných pomerančů. Plody jsou větší, mají silnější kůru. Dužnina je vyváženě sladkokyselá, světle oranžová, aromatická a má málo semen. Singuinelli pochází ze Španělska a patří do skupiny krvavých pomerančů. Kůra i dužnina mají sytě červenou barvu. Jsou to velmi chutné, šťavnaté a jemně aromatické plody. Moro s tmavě červenými malými plody je italská odrůda krvavých pomerančů. Dužnina má tmavě rudou barvu, je sladce nakyslá, velmi šťavnatá a obsahuje velmi málo semen. Tarocco ze skupiny krvavých pomerančů pochází ze Sicílie. Plody jsou středně velké až velké a velmi sladké, mají jemné, ale výrazné aroma a obsahují minimum jader. Zvláštní odrůdy pomerančů Citroník hořký ( divoký pomeranč ) má kulaté plody se silnější tmavě oranžovou kůrou a světle oranžovou šťavnatou dužninou, která má v každém dílku semena. Není vhodný k přímé konzumaci, zpracovává se především na hořkou pomerančovou marmeládu a na likéry, z kůry se vyrábí oranžát. Bergamot se tvarem i barvou kůry podobá citronům, je ale kulatější. Pod žlutou tenkou slupkou je tmavě žlutá pevnější dužnina. Plody obsahují mnoho éterických olejů a tak se využívají na výrobu likérů a aromatizování čajů i tabáku. V kosmetickém průmyslu se používá při výrobě parfémů. Zdraví a vitamíny Pomeranče jsou hodnotným a přirozeným zdrojem mnoha vitamínů, kyselin, minerálních a dalších látek, které lidský organismus potřebuje. Jsou velmi důležitým zdrojem vitamínu C. Obsahují ho přibližně 60 mg na 100 gramů. Mimo tohoto vitamínu je v pomerančích i provitamín A a také vitamíny B1 a B2. Důležitý je i obsah kyselin listové a citronové. Všechny tyto látky působí jako antioxidanty a zajišťují i správnou funkci krevních buněk imunitního systému. V pomerančích najdeme i minerální látky, které mají vliv na nervový systém, posilují srdce a krevní oběh a pozitivně působí i na trávení a vylučování. Jsou to především vápník a hořčík, v menším množství pak ještě železo a draslík. Plody obsahují i vlákninu, která je důležitá pro regulaci cholesterolu v krvi a pro správnou funkci zažívacího ústrojí. Pomeranče obsahují 170 různých fytochemikálií, které zvyšují a doplňují působení a účinky vitamínu C a dalších vitamínů a látek a působí proti vzniku různých rakovinových národů. Fytochemikálie jsou velmi důležité a v potravinách se vyskytují jen v malých dávkách. V pomerančích byly objeveny dvě skupiny těchto fytochemikálií – flavonoidy a limonoidy. Flavonoidy jsou velmi protizánětlivé, antioxidační a protirakovinné glykosidy.. Flavonoidy v pomeranči společně s vitamínem C ředí krev a zlepšují její cirkulaci v těle, a tak pozitivně působí na oběh krve, posilují srdce a cévy. Aktivují i činnost mozku a nervového systému. Limonoidy jsou látky, díky kterým mají pomeranče své typické aroma, ale také velmi snižují riziko vzniku různých nádorů. Pomeranče obsahují ve 100 gramech dužiny až 40 mg vápníku a tím se řadí mezi plody s největším množstvím této látky. Vzhledem k tomu, že obsahují i hodně hořčíku a fosforu a vitamínu C významným způsobem ovlivňují růst kostí, chrupavek a zubů. Doporučují se při léčbě osteoporózy, křivice a při zvýšené potřebě příjmu minerálních solí. Dužina pomerančů i její bílá střední vrstva obsahují mnoho rozpustné vlákniny pektin, která snižuje hladinu cholesterolu v krvi, upravuje krevní tlak a brání vzniku arteriosklerózy, cévní trombózy i srdečních onemocnění. Jemná vláknina pomerančů také pozitivně působí na správnou funkci střev. V pomerančích je i přiměřené množství přírodních cukrů - přibližně 9 gramů ve 100 gramech dužniny. Tyto cukry tvoří sacharóza, dextróza a levulóza, všechny lidské tělo lehce vstřebává a tak jsou pomeranče vhodné i pro diabetiky. Velké množství antioxidantů a karotenoidů v pomerančích má preventivní účinky i proti okulární degeneraci oční sítnice, která je v mnoha zemích hlavní příčinou zhoršeného zraku nebo i oslepnutí u lidí starších 65 let. Pomeranče vzhledem k jejich opravdu velmi výjimečnému složení celkově zvyšují odolnost lidského organismu proti různým onemocněním, mají velké antioxidační, protialergické i protinádorové účinky, jsou také vhodnou a jednoduchou prevencí proti chřipce a nachlazení i proti dalším infekčním nemocem. Konzumací čtyř pomerančů denně získá lidské tělo dostatečně mnoho důležitých látek, které jsou pro něj nezbytné. Použití pomerančů v gastronomii Pomeranče jsou vzhledem k jejich složení a účinkům na zdraví vhodné především k přímé konzumaci. Velká část sklizených plodů se zpracovává na džusy, šťávy, koncentráty a do kompotů. Dužnina se ale využívá v studené kuchyni pro přípravu ovocných, sladkých i pikantních salátů a také k zdobení různých cukrářských výrobků - dortů, dezertů, koláčů… V teplé kuchyni se využívá do omáček k masům. Využívá se také ve farmaceutickém průmyslu především do různých doplňků stravy, ale i v průmyslu kosmetickém. Šťáva je vynikající přísada do míchaných nápojů i samostatně. Kůra se používá v kuchyni nastrouhaná jako přísada do různých pokrmů a pekařských výrobků. Při zpracování si zachová svoji lehce pikantní chuť i aroma, Získává se z ní pektin a esenciální oleje, které se pak využívají k aromatizaci potravin, ale také v kosmetickém průmyslu. Květy se pro jejich chuť i vůni používají jako příchutě například do čajových směsí. Příprava pomeranče před použitím Nejjednodušší je plod pomeranče důkladně omýt studenou vodou, oloupat ho ostrým nožem a pak rozebrat na jednotlivé dílky. Šťáva z pomeranče se snadněji vymačká, když plod poválíme pod dlaní na rovné ploše. Víc šťávy získáme, pokud pomeranč dáme na maximálně 10 vteřin do mikrovlnné trouby. Pokud se nám šťáva zdá příliš hořká, můžeme ji přisladit medem. Cukr není vhodný, protože šťáva v kombinaci s ním v žaludku kvasí. Zpracování kůry  Pomeranče jsou při pěstování většinou chemicky ošetřovány, ne vždy je to ale u jejich balení a při prodeji uvedeno. Pokud nemáme jistotu, že chemicky ošetřeny nebyly, je lépe kůru nezpracovávat, protože může obsahovat větší množství pesticidů. V případě zpracování kůry pomeranče vždy velmi důkladně omyjeme studenou vodou. Pomerančová šťáva a vitamín C Působením světla se snižuje účinek vitamínu C, který pomerančová šťáva obsahuje - proto je nejlepší šťávu vypít hned po vymačkání. Při výrobě konzervovaných pomerančových džusů dochází k ztrátě asi 10 % vitamínu C, ale všechny ostatní vitamíny a prospěšné látky zůstávají zachovány v téměř nezměněném množství. Výrobci chybějící vitamín C nahrazují ve většině případů syntetickým vitamínem, ale i tak jsou jak ředěné, tak 100 procentní pomerančové šťávy a džusy velmi zdravé. Šťáva je vynikající nápoj k snídani nebo občerstvení během dne. Obsahuje stejné látky ve stejném množství jako plod, pouze je v ní méně vápníku. Čaj z květů V lidovém léčitelství se z okvětních plátků svařených se solí připravuje teplý nápoj, který působí na uklidnění nervů, proti astmatu, horečce i zvracení. Pokud se okvětní lístky svaří s cukrem, odstraňuje nápoj nechutenství. Ozdravná pomerančová kúra Kúra je vynikající na pročištění organismu, prospívá trávení a působí proti zácpě. Vždy dva dny v týdnu po dobu jednoho měsíce se při této kúře konzumují pouze pomeranče a pije pomerančová šťáva. Doporučuje se denní konzumace 10 až 12 pomerančů a 2 až 5 sklenic šťávy. Pokud je šťáva příliš kyselá, sladí se medem. Jak a podle čeho vybírat Pomeranče se sklízejí, když dosáhnou správného poměru cukru a kyselin, který je podle odrůdy 5,5:1 až 7,5:1. Mimo to musí mít minimální velikost 35 milimetrů a také minimální podíl šťávy 30 procent. Zralost pomeranče se podle vzhledu a barvy u celého plodu v podstatě nedá stoprocentně poznat. Změna zabarvení ze zelené na oranžovou probíhá během několika chladných nocí, které jsou v době zrání běžné v pěstitelských oblastech v Evropě, Kalifornii nebo Jihoafrické republice. Pomeranče z Brazílie nebo z Floridy a dalších tropických oblastí můžou zůstat i při plné zralosti zelené. Při nákupu pomerančů se stejně jako u ostatních citrusových plodů nerozhodujeme jen podle vzhledu nebo hmatu, ale i podle aroma. Kvalitní plody mají i svoji přirozenou a typicky pomerančovou vůni. Důležité jsou také údaje o období sklizně a distribuce, i o zemi původu. Vždy bychom měli kupovat jen maximálně čerstvé a zralé plody - starší plody některých odrůd mají tuhou a vyschlou dužninu. Vždy je tedy dobré se zaměřit nejen na viditelné a aromatické vlastnosti, ale také na zemi původu a období pěstování i sklizně. Plody by měly mít stejně zbarvené na celém povrchu, případná barevná odchylka by neměla být větší než čtvrtinová. Případná malá zelená místa nevadí, i pomeranče podobně jako jiné ovoce postupně dozrávají. Šťavnaté a sladké pomeranče by měly mít váhu, odpovídající jejich velikosti. Pomeranče jsou citlivé na otlačení, plody s porušenou kůrou se rychle kazí. V žádném případě tedy nekupujeme pomeranče viditelně poškozené, otlačené, nahnilé, scvrklé nebo suché. Spotřeba, zrání, skladování Zralé pomeranče se poměrně rychle kazí, ale pokud se uskladní na tmavém místě při teplotě do 8°C a šetrně se s nimi zachází, vydrží až 5 týdnů. Pomeranče skladujeme rozložené, protože jsou velmi náchylné na otlačení, a také nejlépe samostatně, protože během jejich zrání se vytváří etylen, který urychluje hnilobný proces u jiného ovoce. Pokud chceme z pomerančů získat šťávu, necháme je na několik dní v pokojové teplotě. Zajímavosti Celosvětově se každý rok sklidí přibližně 60 milionů tun citrusových plodů, z toho 70 % jsou pomeranče. Z jednoho stromu pomerančovníku, který je vysoký 6 až 10 metrů, se ročně sklidí 7 000 až 8 000 plodů. Změna zabarvení kůry plodu ze zelené na oranžovou barvu probíhá pouze v několika chladnějších dnech v období zrání. Plody pěstované v tropických oblastech, kde chladnější dny nejsou, tak můžou zůstat stále zelené. Zralost pomeranče tak tedy nelze bezpečně u některých plodů a odrůd určit podle barvy kůry, ale jen podle podílu cukru a kyseliny ve šťávě a chuti. Pomeranče pěstované ve sklenících jsou sice na pohled téměř dokonalé, ale nemají tak lahodnou chuť a vůni a ani nejsou tak šťavnaté jako plody z venkovních sadů. Léčivé účinky Každodenní konzumace pomerančů je vhodnou prevencí nejen proti nachlazení a chřipce, ale i proti mnoha dalších infekčním onemocněním a prokazatelně přispívá i proti vzniku mnoha alergických reakcí. Dužina pomeranče včetně bílé střední vrstvy je bohatá na vlákninu pektin, která snižuje hladinu cholesterolu v krvi. Má také vliv na krevní tlak a činnost srdce, snižuje riziko vzniku cévních a srdečních onemocnění. Proto se doporučuje konzumace dužniny i s touto bílou vrstvou. Pomeranče - významně posilují obranyschopnost a imunitu organismu - snižují hladinu cholesterolu a cukru v krvi - regulují krevní tlak, posilují krevní oběh, srdce a cévy - mají velké antioxidační a protinárorové účinky - působí pozitivně na nervový systém - podporují činnost mozku a funkci svalů Pomeranče můžou mít i nežádoucí účinkyv podobě překyselení žaludku nebo třeba i mírné vyrážky, ale to většinou jen pokud jich zkonzumujeme velké množství.

NASHI – Hrušeň hruškolistá – Asijská hruška – latinsky Pyrus pyrifolia, anglicky Asian pear nebo nashi, francouzsky poire japonaise nebo německy Asienbirne, případně Japanisme Birne patří k stejnému rodu jako hrušeň domácí, ale je samostatným druhem s přibližně 150 odrůdami. Šťavnaté a zdravé ovoce… Asijská hruška se prosadila spíše pod názvem Nashi, i když toto slovo je vlastně jen japonským označením hrušky. Říká se jí ale také Naši, Japonská nebo Čínská hruška, ale také vzhledem k tvaru plodů jablkohruška Původ a historie Nashi pochází s největší pravděpodobností z Japonska, Číny a Koreje. Japonské nahsi má jméno Pyrus pyrifolia, čínské Pyrus ussiriensis. Vyvinula se s největší pravděpodobností z asijského druhu hrušně – hrušně písečné, ale na vzniku se zřejmě podílelo několik dalších druhů. Současnost V současné době se nahsi nejvíce pěstuje v Japonsku a Číně, poměrně značně se ale jejich pěstování věnuje i Nový Zéland, Austrálie, Chile a USA. Několik let se nahsi pěstuje i v Evropě, hlavně ve Španělsku, Itálii a jižní Francii. V České republice je nahsi méně obvyklým ovocem. Vzhled, chuť, vůně… Plody nashi vzhledem připomínají kulatější hrušku, ale chutnají spíše jako jablko – jsou křehké, šťavnaté a sladké. Z těchto důvodů se nashi také říká jablkohruška. Dužina má pro odrůdu vždy výrazné, charakteristické aroma i chuť, je křehká a bílá. Uprostřed plodu je několik černých semínek.   Plody mají různý tvar i velikost, podle odrůdy se podobají jablku nebo hrušce. Barva je nejčastěji žlutá s mírně zlatavým odstínem Stromy se podobají jabloním i hrušním a v sadech mívají výšku okolo 2 metrů. Odrůdy Je známo přibližně 150 odrůd nashi, které se od sebe odlišují především tvarem plodu, chutí a vůní. . Nashi z Japonska a Číny mají většinou tvar mírně protáhlých jablek. V Číne se pěstují i nashi více připomínající hrušku, ty se ale na evropský trh nedostávají. Benita je první „nashi“, vzniklé ve Švýcarsku křížením mezi evropskou hrušní domácí a asijskou hrušní hruškolistou. Oběma těmto druhům je také velmi podobná vzhledem stromů plodů. Plody mají tvar kulatější hrušky, aroma připomíná hrušku domácí a chuť hrušku asijskou. Barva plodů je zlatavá, dužina pod slupkou zůstává dlouho svěží. Chutná podobně jako hruška Williamova, není ale chuťově tak intenzivní, dokonce ve stejném období i dozrává. Hosui je velmi šťavnatá a sladká odrůda s pevnou, křupavou a lehce rozkrojitelnou dužinou. Barva slupky větších kulatých plodů je okrová. Nijiseikii patří také do skupiny nashi s kulatějšími plody. Slupka je hladká, žlutá až zlatavá, dužnina je křupavá a má velmi jemné aroma. Nejlépe chutná chlazená. Šandong je jablkohrušeň původem z Číny, známá také pod názvem bílá hruška. Plody jsou zlatavé, jemně aromatické a šťavnaté, mají velmi dlouhou stopku. Zdraví a vitamíny Nahsi v sobě kombinuje všechny zdraví prospěšné účinky jablek a hrušek. Plody obsahují poměrně velké množství vody, ale také vyvážené složení mnoha důležitých vitamínů několika skupin, různé minerální látky a stopové prvky. V nashi nejsou téměř žádné alergeny. Vzhledem k složení je tedy nashi možné označit za velmi zdravé ovoce, které je vhodné pro každého. Použití nashi v kuchyni Plody nashi se používají prakticky jen k přímé konzumaci. V studené kuchynise dužnina využívá pro přípravu ovocných sladkých salátů. Nakrájené plody nashi se také suší. Čaj z květů V lidovém léčitelství se z okvětních plátků svařených se solí připravuje teplý nápoj, který působí na uklidnění nervů, proti astmatu, horečce i zvracení. Pokud se okvětní lístky svaří s cukrem, odstraňuje nápoj nechutenství. Jak a podle čeho vybírat Nashi se nemusí česat jako evropské hrušky nezralé, protože i zcela zralé plody vydrží v chladničce poměrně dlouho pevné a šťavnaté. Při nákupu je tedy důležité vybírat jen nepoškozené plody, měly by také mít stopku. Plody by měly mít stejně zbarvené na celém povrchu, případná barevná odchylka by neměla být velká. Spotřeba, zrání, skladování Nashi je nejlepší zkonzumovat ihned po nákupu, kdy jsou nejčerstvější. Mohou se ale na poměrně dlouhou dobu uskladnit v chladničce. Zajímavosti  Nashi se v Evropě začalo prodávat až v posledních letech, ale zájem o něj a spotřeba se každý rok poměrně výrazně zvyšuje. To byl také jeden z důvodů, proč se pěstování nashi začali věnovat v některých jižních evropských zemích. První úspěchy s evropskou produkcí znamenaly značné snížení ceny a zvýšení dostupnosti pro spotřebitele. Léčivé účinky Plody hrušky asijské mají podobně jako jablka a hrušky mnoho pozitivních vlivů na lidský organismu. - ovlivňují velmi pozitivně činnost zažívacího ústrojí - desinfikují ústní dutinu, čistí a bělí zubní sklovinu - pomáhají odvodnění organismu - podporují imunitní systém - posilují imunitu, činnost srdce a krevní oběh - pomáhají odstranit škodlivé látky z těla - působí proti revmatickým chorobám - snižují riziko vzniku rakoviny - mají pozitivní vliv na nervový systém Plody nashi mohou mít nežádoucí účinky, ovšem pouze pokud se zkonzumuje velké množství nezralých nebo tvrdých plodů – ty ovšem na evropském trhu nejsou. V takových případech se pak dostavují především bolesti břicha.

LÁHEVNÍK nebo také ANONA - latinsky Annona – je tropická dřevina, u která na některých odrůdách roste ovoce. Nejznámější je láhevník ostnitý- latinsky Annona muricata, kterému se také říká quanabana, guanabana, velký nebo ostnitý corossol, ostnitý cachiman, graviola, soursop a také smetanové jablko – anglicky cousard apple. Velmi zdravé a chutné ovoce Anona – láhevník – je velmi chutné a zdravé ovoce. Zralé plody se konzumují jako ovoce, nezralé je možné připravovat jako zeleninu. Listy, kůra, kořeny i semena se využívají v lidovém léčitelství, moderní medicíně i farmaceutickém průmyslu. Původ a historie Anona pochází z Jižní Ameriky z oblasti Bolívie a Peru, odkud také pochází i většina odrůd. Stále zde roste ve vysoko položených místech. Latinský název má původ z výrazu annon, používaný Taíny, původními obyvateli Antil, kteří již v dávných dobách plody, listy i kůru využívali v tradiční medicíně. Současnost Anona se v současné době pěstuje v mnoha tropických oblastech, některým odrůdám se daří i v oblastech subtropických a v i mírnějších klimatických podmínkách, které jsou například v jižním Španělsku. Poměrně hojně se pěstuje i na Floridě, v Austrálii a Izraeli. Mimo domovské oblasti Antil, Střední a severní části Jižní Ameriky s ale nejvíce pěstuje v Asii, Africe a Oceánii. Plody, listy i kůra stromů jsou velmi využívané i v medicíně a farmaceutickém průmyslu. Vzhled, chuť, vůně… Plody anony jsou zelené, podle odrůdy velké 20 až 30 centimetrů a váží až 4 kilogramy. Mohou být kulaté ale i mírně oválné. Odrůdy anony trnité mají a povrchu jsou měkké ostny, anona síťovaná má povrch zvrásněný a anona šupinatá je pokrytá podélnými „šupinami“ různé velikosti a tvaru. Dužina je velmi chutná, šťavnatá, bílá nebo krémová, jsou v ní větší černá semena, která se nekonzumují. Chuť i aroma se liší podle odrůdy - může být lahodně nakyslá až sladká, jemně až poměrně intenzivně, ale příjemně, aromatická. Má vláčnou konzistenci, u zralých plodů se od sebe jednotlivé segmenty dužiny dají snadno oddělit. Stromdorůstá dovýšky 3 až 8 metrů a je velmi rozvětvený. Zelené podlouhlé a lesklé listy neopadávají. Na stromě se rodí až 30 plodů, které jsou u kmene a na silnějších větvích. Většinou na začátku října se sklízí nezralé plody, které v teplém prostředí poměrně rychle dozrávají. Druhy a odrůdy Láhevník – Anona – má 100, podle jiných údajů dokonce až 150 druhů. Na většině z nich rostou chutné plody, které se využívají jako ovoce, ale i v lidovém léčitelství, lékařství a farmaceutickém průmyslu. Nejznámější a nejvíce pěstované druhy anony Anona ostnitá - Anona muricata – guanabana – se pěstuje v nižších polohách tropických oblastí na celém světě, kde plodí celý rok. Plod je oválný, má nepravidelný tvar. Dorůstá do délky až 35 centimetrů a váhy až 6 kilogramů. Povrch zeleného plodu je rozdělený do částí ve tvaru kosočtverce, každá má uprostřed malý osten. Dužina zralého plodu je bílá, vláknitá, má krémovitou konzistenci a sladkou nebo sladkokyselou chuť. Zralá dužina se využívá na výrobu nápojů, nezralé plody se především v Asii připravují jako zelenina. Listy, semena, kůra a kořeny se používají v lidové medicíně, lékařství i farmaceutickém průmyslu. Anona šupinatá - Anona sguamosa – má kulovité plody dlouhé až 10 centimetrů, které jsou pokryté většími mírně vyklenutými šupinami. Zralá dužina má smetanově bílou barvu, hustou kašovitou konzistenci, velmi jemnou sladkokyselou chuť a příjemné aroma. Anona šupinatá je považována za jedno z nejvíce chutných druhů ovoce. Semena jsou prudce jedovatá a šťáva v očích může mít za následek i slepotu. Nezralé plody, listy a kůra stromů se využívají proti průjmům a úplavici. Obklady z listů pomáhají při léčbě epilepsie, kožních poranění a jiných onemocnění pokožky. Má původ v tropických oblastech Ameriky, v současnosti se velmi hojně pěstuje v tropech na celém světě ni v teplejších oblastech subtropů – například na Floridě nebo na jihu Číny. Anona síťovaná - Anona recitulata – je původem z Karibiku a v současnosti velmi rozšířená ve Střední i Jižní Americe. Kulovité plody mají hladký povrch a tlustou slupku, zralost se projevuje její hnědou barvou. Zralá dužina má sladkokyselou chuť, je bílá, aromatická a poměrně moučnatá. Semena, nezralé plody, listy, kůra i kořeny obsahují alkaloidy a jsou jedovaté. Šťáva z rostliny vyvolává onemocnění kůže a záněty. V medicíně se různé extrakty využívají jako prostředek proti průjmům i úplavici. Anona čerimoja - Anona cherimoya – „smetanové jablko“ - pochází z And, kde roste v nadmořských výškách 1000 až 2000 metrů a proto poměrně dobře snáší i chladnější klimatické podmínky a pěstuje se i ve Středomoří. Plody jsou velmi chutné, sklízí se nezralé a před konzumací se nechávají změknout. Aroma připomíná banány. Semena obsahují alkaloidy a jsou jedovatá, vyrábí se z nich insekticidy, pražená mají velké projímací účinky a působí i jako silnédávidlo.Ve Střední Americe se semena melou a pak používají proti vším a mnoha dalším parazitům. Anona horská - Anona montana - má až 18 centimetrů dlouhé plody s hrubým šupinatým povrchem, které se díky své příjemné sladkokyselé chuti nejvíce používají na přípravu osvěžujících nápojů. Pochází z Karibiku a je velmi oblíbená a často pěstovaná v tropických oblastech Ameriky. V Asii i Africe se téměř nepěstuje. Anona sonkaja - Anona purpurea – pochází ze Střední Ameriky a jižního Mexika, roste ale například i na Filipínách. Plody mají vejčitý tvar a jsou dlouhé až 20 centimetrů, mají červenohnědou barvu a na povrchu mnoho kuželovitých trnů. Zralá dužina je oranžová, šťavnatá a měkká, má vláknitou strukturu a chutí připomíná mango. Semena jsou jako u většiny ostatních druhů jedovatá. Zdraví a vitamíny V oblastech svého původu byla Anona využívána v tradiční medicíně. Jednotlivé části – plody, listy, kůra i kořeny – mají různé léčivé vlastnosti, které se navíc liší i podle odrůdy. V současnosti jsou prokázané i vědecky. Plody anony jsou velmi bohaté na mnoho důležitých látek pro lidský organismus - 100 gramů ovoce obsahuje přibližně 45 miligramů draslíku, 23 mg sodíku, 24 mg hořčíku, 26 mg fosforu a 0,50 mg železa. Vzhledem k obsahu bílkoviny, škrobů a glukózy jsou i velmi výživné. Anona obsahuje také nenasycené mastné kyseliny, vitamín C a alkaloidy, které v jiném ovoci nejsou - asimilobin, nornuciferin a anonain, acetogenin, taniny a polyfenoly. Listy se používají na obklady a pomáhají při léčbě epilepsie, kožních poranění a jiných onemocnění pokožky. Připravuje se z nich také odvar, který je silným antioxidantem. Má účinky proti rakovinovým buňkám a v organismu ničí volné radikály, které jsou příčinou mnoha chorob. Působí i proti křečím a epilepsii, snižuje krevní tlak, reguluje činnost srdce a působí dokonce i proti mnoha virům – například i HIV – a bakteriím. Má také pozitivní účinek na trávicí ústrojí, reguluje hladinu cholesterolu a zpomaluje stárnutí buněk. Je účinný i při malárii a horečce. Kůra má silné antibakteriální účinky, působí proti vředům, sušená a rozemletá společně se semeny je velmi účinná proti mikroorganismům v lidském těle a má účinky proti průjmu a úplavici. Použití anony v gastronomii Dužina zralých plodů se konzumuje jako ovoce. Používá se také na výrobu marmelády, zmrzliny, ovocné šťávy, sladkého pečiva a různých nápojů. Nezralé plody se používají a připravují jako zelenina. Listy, kůra a kořeny rostliny se využívají v různých podobách v lidovém léčitelství, moderním ékařství a farmaceutickém průmyslu. Příprava anony před použitím Před konzumací se plod rozřízne, dužina se z něj vyjme a odstraní se z ní nejedlá, u některých druhů jedovatá, semena. Šťáva se z plodů získává tak, že se dužina bez semen rozmixuje. Jak a podle čeho vybírat Plody většiny odrůd anony se sklízí na začátku října a na trh dodávají nezralé. Dozrávat se nechávají v teplém prostředí. Zralé kvalitní plody nemají na povrchu žádná mechanická poškození ani náznaky plísní, jsou rovnoměrně zelené nebo u anony síťované hnědé, měkké a pružné. Plody jsou velmi citlivé na otlačení. Spotřeba a skladování Anona se může určitou dobu skladovat v chladném prostředí v teplotě 8 až 12° Celsia a nejlépe při vyšší vlhkosti vzduchu. V pokojové teplotě plody poměrně rychle dozrají, ale i pak je možné ještě krátkodobé uskladnění v chladničce. Pěstování V našich klimatických podmínkách je možné pěstovat některé odrůdy ve vnitřních prostorách nebo zimních zahradách, většinou ale jen jako pokojové okrasné rostliny. Některé odolnější odrůdy - například čerimoja – je možné v letních měsících přemístit do venkovního prostředí. Rostlinám se nejvíce daří na slunných místech. Anonu je možné vypěstovat ze semen, která se zasévají v období únor až květen do pěstitelského substrátu nebo tzv. sadbových tablet. Před zasazením se opláchnou v teplé vodě a pak se nechají ještě 2 dny namáčet. Vysévají se do hloubky 1 až 2 centimetry, vyklíčí za 14 dní až 6 týdnů. Pro klíčení je ideální slunné místo a teplota 22 až 26° Celsia, půda musí být stále vlhká. Zajímavosti Anona je jedna z mála tropických rostlin, u které se využívají i jiné části než plody – především v medicíně se z anony používají v různě upravené a zpracované listy, kůra i kořeny. Plody anony se zralé využívají jako ovoce, nezralé se připravují jako zelenina. Léčivé účinky Anona má mnoho preventivních i léčebných účinků na lidské zdraví a všechny byly prokázány jak v tradičním léčitelství, tak v moderní medicíně. Všechny provedené nezávislé studie potvrdily, že anona má díky ojedinělé kombinaci mnoha látek velmi významné protinádorové, protirakovinné, antivirové, antidiabetické i antidepresivní účinky a také ničí parazity v lidském organismu. Acetogeniny, které jsou obsažené především v listech annony trnité, ničí mnoho druhů nádorových buněk. Jsou účinné například u rakoviny slinivky, plic, tlustého střeva, prsu a prostaty, zároveň působí i proti bolesti a depresím. Plody a listy anony ale obsahují i látku anonacin, která způsobuje atypickou formu Parkinsonovy nemoci, a vyvolává v některých případech neurologická onemocnění. Žádné farmaceutické laboratoři ani společnosti se dosud nepodařilo uměle vytvořit látky, které by byly podobné látkám anony. Použití anony v medicíně Na základě zkušeností z tradiční medicíny i moderního lékařství má anona mnoho preventivních i léčebných vlastností. - je účinná při prevenci i léčbě nádorových onemocnění - částečně pomáhá při léčbě AIDS - posiluje imunitní systém člověka - působí proti nespavosti, stresu, depresi a nervozitě - posiluje činnost trávicího ústrojí - má účinky proti průjmu a úplavici - reguluje hladinu cukrů v krvi - posiluje činnost srdce a cév - snižuje vysoký krevní tlak - pomáhá při léčbě astma a revmatizmu - snižuje i velmi vysoké horečky - má léčivé účinky při kožních onemocněních - působí proti únavě organismu Léčba rakoviny Tradiční medicína i vědecké studie potvrzují, že anona má určité pozitivní účinky při léčbě rakoviny. Používá se především odvar z listů. Příprava vývaru: 1 až 2 lžíce rozdrcených listů se zalijí 0,7 litrem studené vody. Směs se přivede do varu a na mírném ohni se nechá vařit 5 až 10 minut. Pak se scedí Používání vývaru Vývar se pije 3 x za den. Kůra trvá jeden měsíc, pak se na měsíc přeruší. Vedlejší účinky Anona snižuje krevní tlak a tak by si osoby, které užívají její vývar a léky na snížení tlaku, měly častěji měřit hodnoty a podle nich případně snížit dávku léků nebo pít slabší vývar. Při silnějším odvaru se může snižovat srdeční frekvence – tep. Pokud se tedy používají léky na snížení tepu, je potřeba postupovat stejně jako u krevního tlaku. O používání anony jako podpůrného prostředku při léčbě rakoviny je vždy potřeba informovat lékaře. Nedá se samozřejmě předpokládat, že se vývarem anony nemoc, vyvolaná mnoha faktory, vyléčí, ale výsledky jsou velmi pozitivní. Zvýšení účinnosti je možné dosáhnout spojením anony s dalšími léčivými bylinami a také s možnostmi moderní medicíny.  

BRAMBORY – latinsky Solanum tuberosum - jsou označovány jako lilek brambor nebo brambor obecný. Ve vlámštině jsou brambory označovány výrazem "Aardappel". Chutná příloha, která zdomácněla Brambory jsou tradičnější české jídlo, nejčastěji se servírují vařené nebo v podobě smažených hranolků, případně bramborové kaše jako příloha. Přidávají se také do polévek a různých salátů. Z brambor se připravují i hlavní jídla - například zapékané brambory s různými ingrediencemi. Původ a historie Brambory se začaly pěstovat na území dnešního Peru před 4 až 5 tisíci let. Za jejich domestikaci vděčíme Inkům, pro ně byly brambory stejně významné jako pro Aztéky kukuřice. Staří Inkové je konzumovali, uchovávali v podobě sušeného prášku nebo z nich připravovali alkoholický nápoj podobný pivu. Do Evropy se brambory dostaly v polovině 16. století. Španělští námořníci je začaly používat jako hlavní potravinu, čímž mimoděk předcházeli kurdějím. Současně se dostaly brambory i do Anglie, kde je začaly pěstovat na území Irska. Než se brambory zabydlely na jídelníčku Evropanů, trvalo to ještě dvě století, z počátku se potýkaly s nedůvěrou a strachem. To ukončil až pruský král Bedřich II. Veliký, který roku 1740 nařídil jejich pěstování. Do Čech přišly brambory po roce 1778 z Braniborska – odtud jejich dnešní název. Současnost Brambory se dnes pěstují na celém světě a po pšenici, rýži a kukuřici seté jsou nejvýznamnější výživovou plodinou na světě. Největším producentem brambor na světě je Čína s 66,8 %, druhé je Rusko s 36,7 % a třetí je Indie 23,1 %. Česká republika je na 46 místě s 0,84 %. Nejlépe se bramborám daří na Novém Zélandu, v Belgii, v Dánsku, v USA a v Nizozemsku, kde jejich výnosy z 1 hektaru tvoří přes 40 tun. Vzhled, chuť a vůně… Brambory mají rozmanité elipsoidní až nepravidelné tvary. Jejich barva je nejčastěji s okrově žlutá až světle hnědá, někdy může mít červenou až červenofialovou pokožkou. Dělení Varné typy brambor Varný typ A – hladká slupka a lojovitá dužina žluté či žlutobílé barvy, která má protáhlý tvar (ledvinky, rohlíčky) a menší obsah škrobu. Ideální pro vaření ve slupce, na bramborový salát, na loupačku. Varný typ B – brambory polopevné s univerzálním použitím. Vhodné do salátů, gulášů, polévek, jako přílohové a restované. Varný typ C – s drsnější slupkou a bílou dužinou jsou škrobovité, moučnaté, po uvaření se rozpadají. Tyto brambory jsou vhodné pro přípravu bramborového těsta, knedlíků, bramboráků, bramborových placek a kaší. Můžeme se setkat i s varnými typy AB nebo BC; jedná se o odrůdy, jejichž vlastnosti odpovídají rozmezí dvou varných typů. Typy brambor podle období sklizně Rané brambory - brambory sklizené do 30. června. Pozdní brambory - brambory sklizené po 30. červnu. Zdraví a vitamíny Běžně brambory obsahují 24 % sušiny, z toho zhruba 75 % tvoří škrob a okolo 2 % rozpustné cukry. Bílkoviny tvoří okolo 5–10 % sušiny a tuky okolo 0,4 % sušiny. Hlízy dále obsahují významná množství kyseliny citrónové, polyfenolů, minerálních látek (hořčík, železo, zinek, vápník, …) a vitamínů C, B1, B2. Obsah vitamínu C kolísá v závislosti na době a způsobu uskladnění brambor a pohybuje se nejčastěji v rozmezí 9–25 mg/g. Obsah vitamínu C a schopnost brambor uchovávat tento vitamín činí z brambor tzv. ochrannou potravinu proti kurdějím. Brambory jsou vhodné pro výživu, protože dostatečně zatěžují trávicí soustavu a poskytují dostatek energie ve formě sacharidů a jsou doporučovány jako dietní strava, protože obsahují mnohem méně sušiny než obiloviny, a tudíž i menší množství využitelné energie. Nejvýraznější složkou je voda a škrob, dále pak bílkoviny, polysacharidy a do značné míry i tuky. Syrová slupka obsahuje chakonin nebo solanin a může být ve velkém zkonzumovaném množství jedovatá. Skladování Brambory skladujte ve tmě, v suchu a v chladu, ideálně při teplotě 4 až 6 °C, místnost, kde brambory skladujete, by měla být dobře odvětrávaná, tím předejdete předběžnému klíčení, které zvyšuje obsah jedovatého solaninu v bramborách.    

CIBULE KUCHYŇSKÁ - latinsky Allium cepa, anglicky onion - je jeden z nejstarších druhů zeleniny na světě, která se používá v kuchyni i jako léčivá rostlina. Z cibule kuchyňské pocházejí další druhy – cibule prorůstavá, stříbrná cibulka, cibule perlová a cibule šalotka. Zdravá zelenina, bez které se kuchyně neobejde Cibule patří mezi nejstarší a nejvíce užívané druhy zeleniny na celém světě. Využívá se v kuchyni, má i velmi velké preventivní a léčivé účinky na lidský organismus. Původ a historie Cibule má s největší pravděpodobností původ ve střední Asii, podle jiných zjištění může pocházet z Iránu, Afganistánu nebo Pakistánu. Vyvinula z planého druhu Allium aschaninii. První zmínky o cibuli se objevují na hliněných tabulkách Sumerů a je i na papyrusech starého Egypta z doby 3200 let před naším letopočtem. V Egyptě byla podle všech poznatků využívána jako potravina i lék, a také jako obětní dar bohům, kdy se pokládala do očních důlků mumií. Archeologové objevili malé cibulky například v očních důlcích faraona Ramesse IV, který zemřel 1160 let před naším letopočtem. Cibule byla s ředkví a česnekem i významnou složkou potravy otroků při stavbě pyramid. Podle dalších poznatků cibuli byla cibule známá v roce 2500 i na území Mezopotámie – v sumerském Chammurapiho zákoníku se píše o pravidelném měsíčním přídělu chleba a cibule pro chudé obyvatele. V antickém Řecku byla cibule jednou ze základních potravin středních a chudých vrstev obyvatel, ve velkém množství ji konzumovali řečtí atleti, protože již tehdy cibuli považovali za velmi zdravou. Cibule byla velmi oblíbená i v starém Římě. Římané si ji vozili i do svých rozsáhlých provincií, Plinius starší píše o cibuli z pompejí a jejích léčivých vlastnostech. Už tehdy se zmiňoval o tom, že cibule vylepšuje zrak, léčí nespavost, různé rány i bolesti zubů. Členové římské gardy i Gladiátoři se šťávou z cibule potírali, a stejně jako Řekové věřili, že jim dodá sílu a energii. Zemědělci ji nazývali unio, v překladu „velká perla“. Ve středověku cibule patřila společně se zelím a fazolemi k nejvíce používaných potravinám. Užívala se i jako lék proti bolestem hlavy nebo uštknutí hadem. Do Ameriky cibuli přivezl Kryštof Kolumbus. Cibuli v divoce rostoucí podobě ale původní obyvatelé Nového světa už znali, měla ale méně výraznou chuť a aroma, než pěstovaná cibule z Evropy. Indiáni ji konzumovali syrovou i vařenou, používali ji nejen jako potravinu, ale i jako koření. Z cibule připravovali sirup a léčivé placky, které se pokládaly na tělo. Současnost V současné době se cibule pěstuje v subtropických oblastech a oblastech mírného pásna na všech světových kontinentech. Největší producenti jsou Čína, Rusko, Indie, USA, Turecko, Holandsko, Itálie a Španělsko, z původních zemí, kde se cibule pěstovala, zůstal pouze Egypt. Na celém světě se každý rok sklízí přibližně 30 miliónů tun cibule. Ve většině zemí Evropy je po rajčatech cibule druhou nejvíce významnou zeleninou. V Anglii jsou velmi oblíbené nadívané cibule, ve Francii polévka cibulačka, v Alsasku z ní připravují cibulový dort…s ve Španělsku mají dokonce přísloví „S tebou i chléb s cibulí“, které vyjadřuje vztah, překonávající i chudobu, protože chléb s cibulí byl od dávných dob jídlem chudých. Vzhled, chuť, vůně… Cibule může mít podle odrůdy kulatý, podélně oválný nebo zploštělý tvar i žlutou, hnědou, červenou nebo bílou barvu slupky i vnitřní části. Cibule dorůstá až do průměru 10 centimetrů. Chuť jednotlivých druhů cibule se poměrně značně odlišuje především podle barvy a velikosti. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Červené odrůdy jsou méně ostré a mají i mírnější aroma, používají se především do salátů a dalších jídel ze syrové zeleniny.. Bílá cibule je většinou chuťově poměrně výrazná, s jemnější méně výraznou chutí se pěstuje nejvíce v oblastech s teplejším a sušším podnebím, především v Itálii a ve Španělsku. U nás se nejčastěji pěstují odrůdy cibule s hnědou slupkou. Rostliny jsou dvouleté i vytrvalé, dosahují výšky až 50 centimetrů. Mají silný stonek, který má ve spodní části průměr až 3 centimetry a je dutý. Listy jsou jednoduché. Rostlina má svoji typickou vůni. Druhy a odrůdy cibule Cibule má více než tři sta druhů a odrůd. Rozdělují se podle tvaru na zploštělé a kulaté, kulaté se podle barvy dále dělí podle barvy dužiny na bílé s nažloutlou dužinou a modrofialové. Podle barvy slupky se cibule dělí na hnědé, červené a bílé. CIBULE KUCHYŇSKÁ Cibule kuchyňská s hnědou slupkou a bílou šťavnatou dužinou má velmi noho odrůd, které se od sebe liší tvarem, velikostí, chutí a aroma. Je nejběžnějším druhem v kuchyni používané cibule. Malá kulatá cibule je raná odrůda se světle hnědou barvou slupky a dužinou s jemno chutí. Sklízí se a prodávají od května, jsou vhodné ke konzumaci za syrova a do salátů. Cipollini jsou malé ploché cibulky se světle hnědou slupkou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, velikostí a zploštělým tvarem se hodí k nakládání do octa a k dušení. Červená kuchyňská cibule má slupku červené nebo fialové barvy, podobně barevná je v kombinaci s bílou barvou i dužina. Má jemnější chuť i aroma, přidává se především do zeleninových salátů. Nejvíce se pěstuje v Itálii. Cipolla rosa lunga – cibule semian – je oblíbená italská odrůda je které má výraznou červenou barvu, podélný tvar a dorůstá až do délky 30 centimetrů. Španělská cibule je speciální odrůdou z Pyrenejského ostrova. Je velká, váží až 200 gramů a má sladce kořenitou chuť. Používá se do salátů. K dušení a do různých náplní. Rumunská červená cibule se nazývá také vodní cibule. Její tvar je podélný, ale chutí ani aroma se neliší od od ostatních červených cibulí. Thajská cibule je poměrně malá a má velmi jemnou chuť. Pěstuje se a je oblíbená nejvíce v Thajsku. Bílá kuchyňská cibule se pěstuje především v Itálii a ve Španělsku. Slupka i dužina mají bílou barvu. Odrůdy jsou chuťově i aromaticky jemné i ostřejší, oblíbené jsou cibule s jemnější a mírně nasládlou chutí. Zploštělá bílá cibule se pěstuje především v Itálii. Cibulky jsou zploštělé, barva slupky i dužiny bílá, chutí ani aroma se od ostatních bílých odrůd zásadně neliší. V České republice se nejvíce pěstují odrůdy cibule kuchyňské: Alice, Všetana, Karmen, Agostana, Štutgartská, Owa, Dagmar, Globo, Augusta a Hiberna. Mimo cibule kuchyňské se pěstují i další druhy: CIBULE ŠALOTKA - latinsky Allium cepa var. ascalonicum Pojmenování získala podle palestinského města Ascalon, a říká se jí proto i česnek askalonský, původem je ale z tropické Asie. Nejvíce se pěstuje v západní Africe, Jižní Americe, oblasti Karibiku i v Evropě, kde se nejvíce pěstují v Itálii, Francii a Holandsku. Ve Francii jsou šalotky častou součástí typické kuchyně. Nejvíce oblíbené jsou šalotky růžové až měděné barvy tvaru hrušky. Šalotky jsou nejemnějším druhem cibule. Hnědá šalotka má podlouhlý tvar a hnědou slupku, nejvíce se pěstuje odrůda Bretonne lougue. Je velmi oblíbená ve Francii, Itálii a Holandsku. Šedá šalotka se používá předevšímve Franciina zjemnění zeleninových salátů a aromatizaci vinných octů. Nejvýznamnější je odrůda Grise de Bangonet s typickou našedlou slupkou. Argentinská šalotka se světle hnědou slupkou má zahnuté podélné cibulky. V kuchyni se používá stejně jako ostatní šalotky. CIBULE PRORŮSTAVÁ – latinsky Allium × proliferum Nazývá se také cibule poschoďová, méně správně i zimní nebo sibiřská. Je křížencem cibule zimní a cibule kuchyňské, z komerčního hlediska nemá její pěstování velký význam, je ale poměrně oblíbená u zahrádkářů. Je odolná mrazům, mimo cibule se v kuchyni využívá i čerstvá nať. STŘÍBRNÁ CIBULKA – latinsky Allium cepa var. cepa avar. fistulosum Velmi drobná, vzniklá křížením cibule kuchyňské a cibule zimní. Stříbrná cibulka má jemně pikantní chuť, dorůstá do velikosti 15 až 35 milimetrů. Barva slupky je bílá nebo do stříbrna, i dužina je bílá. Čerstvá se většinou neprodává, pěstuje se především pro zpracování v konzervárenském průmyslu a prodává se jako tzv. mixed pickles nebo v jiných kyselejších nálevech. Čerstvé se dováží z Izraele nebo Nizozemska a nakládají se nakyselo, případně se využívají k dušení, jsou i vynikající přílohovou zeleninou. CIBULE PERLOVÁ – latinsky Allium porrum var. sectivum Perlová cibule je velmi podobná cibuli stříbrné, ale pravá perlová cibule je z botanického hlediska příbuzná póru. Perlové cibule se také z póru v podstatě pěstují a jsou velmi využívané v konzervárenském průmyslu jako nezbytná součást tzv. mixed pickles. Zdraví a vitamíny Preventivní i léčebné účinky cibule byly známé a využívané už v dávných dobách. Cibule obsahuje ve větším množství vitamín B1 a B2, PP a v poněkud menším množství i vitamín C – ten je ve větším množství společně s provitamínem A v nati. V cibuli je ve značném množství kyselina listová, z minerálních látek vápník, křemík, draslík, fosfor, zinek a železo, síra i další dusíkaté látky. Poměrně značné je i množství glukózy a vlákniny. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Silice mají antibiotické účinky a kombinace všech látek v cibuli působí protizánětlivě. Vysoký obsah antioxidantů má účinky protinádorové, snižuje množství cholesterolu v krvi i krevní tlak, pomáhá při poruchách krevního oběhu. Červená cibule posiluje cévní stěny. Cibule také podporuje vylučování žaludečních šťáv a tím zlepšuje trávení a chuť k jídlu. Používá se i na podporu léčby při zánětu močového měchýře a cukrovky. Fytoncidy, které cibule obsahuje, ničí v lidském těle škodlivé mikroby, látka allicin má velké antibiotické účinky a používá se při léčbě nachlazení. Využití cibule v kuchyni Cibule se využívá jako zelenina i koření. Nejčastěji se používají vrchních suchých slupek zbavené nakrájené cibule, méně často cibulová nať. Syrová „klasická“ hnědá cibule se používá především jako příloha k uzeninám, velmi často v kombinaci s hořčicí. Vařená cibule se přidává do zeleninových polévek. Osmažená cibule se používá jako základ pro cibulovou jíšku, která je základem gulášů, omáček, zeleninových polévek, jídel z luštěnin, špenátu nebo zelí. Osmažená cibulka s tukem je využívána k o omaštění a ochucení uvařené čočky a dalších jídel. Osmažená cibule je chutnější než vařená. Slaná voda se do varu totiž dostává při teplotě vyšší než 100° Celsia, teplota olivového oleje při smažení dosahuje přibližně 160° Celsia. Vyšší teplotou se z cibule odděluje voda i některé další látky a tím se vylepšuje její chuť. Červená cibule je chuťově jemnější a používá se především do zeleninových salátů. Příprava cibule Cibule by se měla připravovat – oloupat i krájet – až krátce před použitím. Pokud je dlouho na vzduchu, ztrácí chuť, vůni i pro zdraví důležité účinné látky Z cibule se nejdříve oloupou vrchní suché slupky. Při loupání, krájení i smažení cibule se z ní uvolňuje těkavá látka propathial S-oxid, která se rozkládá a ve styku s vodou způsobuje slzení. Při smažení má směs látek příjemné aroma. Slzení je možné předejít například krájením cibule pod vodou, vlhčením cibule během krájení nebo dýchání pouze ústy. V prodeji jsou v současnosti speciální brýle, důležitý je i ostrý nůž. Jak a podle čeho vybírat Kvalitní cibule je pevná a má typické aroma. Oschlé, scvrklé, nahnilé nebo nějak povrchově poškozené cibule nemají dobrou chuť ani aroma a ztrácí i pro zdraví člověka důležité látky. Spotřeba a skladování Cibule se sklízí většinou v červenci a srpnu, na trhu je ale k dostání bez problémů celý rok. Pokud se uskladňuje, měla by být na suchém a chladném místě. Cibule se neuskladňuje rozkrojená, protože se pak stává mírně toxickou. Pěstování Pěstuje se mnoho různých odrůd, které se liší tvarem i barvou. Při domácím pěstování větší cibule vyrostou z tzv. cibule sazečky – malých cibulek, vypěstovaných ze semen v letním období, které se sklízí na podzim a přes zimu uchovávají v teplotě okolo 23° Celsia a na jaře se vysazují. Při tomto teplém uskladnění rostliny nevykvetou a cibule pak vyrůstají do větších rozměrů. Nejvhodnější dobou sklízení je červenec a srpen, ideální období nastává, když nať začíná vadnout. Zajímavosti Látky v cibuli, které způsobují slzení, dráždí chuťové pohárky a čichové receptory. Pokud je tedy v jídle přiměřené množství cibule, smysly člověka lépe vnímají chutě i vůně. Cibulový med Semenné druhy cibule jsou velkým zdroje nektaru i pylu. Výživná hodnota cibulového medu je velmi velká. Cibulový jednopruhový med je velmi vzácný, má světle jantarovou barvu a mírně krystalizuje. Má typickou cibulovou vůni, která ale během uskladnění medu zmizí. Množství cibule pro zdraví Podle tradičních rad je ideální množství 6 kusů konzumované cibule za týden, pro zvýšení zdravotních účinků by se mělo k cibuli přidat týdně ještě 9 stroužků česneku. Slavnosti cibule Ve Španělsku každý rok pořádají slavnosti cibule s názvem calcotadas, největší jsou v katalánském městě Valls. Název slavností vychází ze slova calcots, kterým se označuje křehká cibulová nať. Léčivé účinky Preventivní a léčebné účinky cibule na lidský organismus byly známé a využívané od dávných dob. Cibule především - působí preventivně proti infekcím dýchacích cest - léčí kašel, zahlenění, špatné dýchání, chrapot, rýmu, angínu, chřipku a bolesti v krku dezinfikuje ústní dutinu, dýchací cesty i nosní sliznici - preventivně působí proti oparům. - podporuje růst vlasů, jejich kvalitu a sílu - posiluje slabé nehty - léčí zánět středního ucha - zvyšuje sekreci trávících šťáv v žaludku a ve střevech, podporuje chuť k jídlu - posiluje sliznice žaludku a střev - dezinfikuje střeva a ničí střevní parazity - posiluje srdce a krevní oběh, zpevňuje cévní stěny - čistí krev a podílí se na tvorbě krve - snižuje krevní tlak, hladinu cukru a tuku v krvi - posiluje imunitní systém - při poranění, vyrážce a akné chrání před infekcí - zmírňuje ekzémy a zklidňuje pokožku - působí jako mírné sedativum na nervový systém - podporuje tvorbu protistresových hormonů - léčí kuří oka a bradavice - posiluje unavené svaly - působí jako afrodiziakum Konzumace cibule nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Cibuli by v žádném případě neměli konzumovat lidé s žaludečními vředy. Možnosti preventivního i léčebného využití cibule Při nemocech dýchacích cest Cibule je velmi účinná při nemocech dýchacích cest - rýmě, kašli, chřipce, angíně, chrapotu a bolestech v krku. - Při prvních příznacích se doporučuje zkonzumovat jednu cibuli a další nakrájenou dát na talířku do místnosti, kde se člověk nachází. Cibule prostory vyčistí od choroboplodných bakterií. - Šťáva ze syrové cibule smíchaná s medem v poměru 2 : 1 – pije se 3 x za den - Syrová cibule nakrájená na kolečka se přelije vařící vodou a nechá s trochou majoránky louhovat 15 minut. Užívá se smíchaná s medem - Nakrájená cibule se zasype práškovým cukrem. Vzniklá šťáva se užívá 3 x denně po jedné polévkové lžíci - Jemně nakrájená cibule se smíchá s medem a trochou fenyklu. Užívá se 1 lžička před jídlem - Nakrájená cibule se přelije horkou vodou, krátce povaří, scedí a smíchá s lipovým čajem, pak se ještě přidá med. Recept je vhodný především pro děti. Obklady krku při zánětu Nadrobno nakrájená cibule se podusí přibližně 10 minut s lžící anýzu, pak se přikládá na krk a mění po 2 hodinách. Vysoký krevní tlak Nakrájí se 4 cibule a 4 citrony, nastrouhá 80 gramů česneku a 40 gramů křenu a vše se smíchá. Svaří se 3 litry vody s 1 kilogramem cukru, vlažná sladká voda se pak nalije na směs cibule a ostatních ingrediencí a důkladně promíchá. Nálev se nechá 14 dní v chladu, pak se přecedí a rozlije do menších sklenic. Užívá se 1 polévková lžíce 3 x za den Zánět středního ucha Do ucha se kape cibulová šťáva nebo se vkládá vatový šampon, který se ve šťávě z cibule namočí. Použití tamponu je vhodný pro děti. Problémy s trávením, bolesti břicha, podpora srdce,a krevního oběhu a žil, čištění krve Najemno nasekané 2 cibule se nechají louhovat 10 dní v 0,5 litru čistého alkoholu – mlže se použít i slivovice a podobné destiláty. Likér se pije v případě potíží i preventivně maximálně v množství 0,02 litru 1 až 2 x za den. V mnoha případech pomáhá i konzumace samotné syrové cibule v přiměřeném množství. Léčba ekzémů V 1 litru vody se 8 minut povaří 3 polévkové lžíce dubové kůry, heřmánku, třezalky a 50 gramů jemně nasekané nebo drcené cibule. Vše se po převaření nechá 8 minut ještě louhovat a pak se scedí. Používá se do teplých koupelí, v kterých by se mělo být alespoň 15 minut. Koupel se provádí tři dny po sobě, pak následuje třídenní přestávka. Koupele jsou vhodné i pro děti. Prevence křečových žil Ve 4 litrech vody se 10 minut vaří 100 gramů cibule, hrst dubové kůry a trocha pelyňku. Pak se přidá špetka soli a vývar se nalije do horké vody Bodnutí včely, rány na pokožce, vyrážky a kožní onemocnění Vzniku infekce i otoku zabraňuje potírání čerstvou šťávou z cibule Záněty šlach a kloubů Nakrájená cibule se zabalí do obvazu, upevní na postižené místo a po dvou hodinách se odstraní a natře vhodnou mastí Bradavice Cibule se nakrájí a zasype cukrem, aby vznikla hustá kaše, která se natírá na bradavici dokud nezmizí. Kuří oko Celá menší cibule se naloží na 24 hodin do octa a pak se na noc přikládá přímo na postižené místo. Může se přikládat i cibule krátce povařená ve víně.