Zbožíznalství

KONOPNÝ OLEJ – rostlinný olej získávaný lisováním semen rostlin rodu konopí. Zakázaný dar přírody Kvůli vysokému obsahu tetrahydrocannabiolu je konopný olej v Evropě zakázán. Pěstování semen je ale povoleno a ve speciálních konopných prodejnách lze tento olej zakoupit. Je k dostání také v bioprodejnách nebo v obchodech se zdravou výživou. Původ, historie a výroba Konopný olej se používá již po tisíciletí. V současnosti se získává lisováním technického konopí, které neobsahuje návykové látky THC. Vzhled, chuť a vůně… Podle způsobu zpracování ho dělíme na rafinovaný a nerafinovaný. Nerafinovaný se lisuje za studena. Jeho barva je tmavě zelená a chuť je příjemně oříšková. Čím má tmavší barvu, tím se chuť a vůně blíží k "travnatější". Oproti tomu rafinovaný konopný olej je čirý a bezbarvý a jeho chuť a vůně jsou slabé. Je součástí kosmetických přípravků. V průmyslu se používá při výrobě maziv nebo nátěrových hmot. Zdraví a vitaminy Nerafinovaný konopný olej lisovaný za studena obsahuje přibližně 80 % esenciálních mastných kyselin. Z jednotlivých esenciálních mastných kyselin obsahuje kyselinu linolovou, alfa-linolenovou, alfa-linolenovou, gama-linolenovou a stearidonovou. Dále obsahuje fytosteroly, minerály (vápník, hořčík, draslík a železo) a vitaminy (A, E, D a dokonce i některé ze skupiny B). Použití konopného oleje v gastronomii Díky své oříškové chuti se používá ve studené kuchyni, ale je možné ho přidat například do těsta na koláče. Pro zjemnění jeho chuti se doporučuje míchat s jinými oleji. Pro zachování všech účinných látek se nesmí zahřívat na vyšší teplotu než je 180 °C. Není tedy vhodný na smažení a fritování. Skladování Skladuje se v chladu a temnu, nejlépe v lahvích z tmavého skla. Konopný olej lze pro dlouhodobé skladování zmrazit. Léčivé účinky - pomáhá zpomalovat procesy stárnutí kůže - podporuje hojení ran, popálenin, lupénky, ekzémů, akné, křečových žil, bércových vředů, diabetické nohy, otoků - pomáhá zmírňovat alergické reakce - uvolňuje ztuhlé klouby, svalstvo, křeče - snižuje bolest nemocných částí těla

Ve střední Evropě se koňské maso nesetkává s nejlepším postojem, je přitom chutné a bývá prezentováno jako křehká pochoutka. Ke koňovitým patří také zebry a osly, řadí se k lichokopytníkům. U koní rozlišujeme teplokrevníky a chladnokrevníky. U nás se nechovají na maso, koně porážení na jatkách jsou většinou mladá hříbata, nehodící se k dalšímu chovu. Pocházejí z farem, zemědělských podniků nebo ze sportovních stájí. Tato hříbata se porážejí s vyloučením stresu ve věku 7-12 měsíců. Maso starších koní a klisen může být kontaminované škodlivinami, maso hříbat je nezávadné. Libové koňské maso má tmavočervenou až mírně načervenale hnědou barvu. Vyznačuje se nízkým podílem cholesterolu a vysokým obsahem bílkovin, nenasycených mastných kyselin a stopových prvků (hořčík, zinek, železo). Chutí se řadí mezi hovězí a zvěřinu, je příjemně pikantní. Maso starších kusů je mírně nasládlé, maso hříbat je křehké, srovnatelné s hovězím. Vyžaduje kratší tepelnou úpravu. Rozdělení koňského masa Vrchní šál Vrchní šál z koňské kýty je křehký, poměrně libový. Nejčastěji ze šálu připravujeme pečeni marinovanou v kyselém láku. Spodní šál Maso spodního šálu z koňské kýty má o trochu hrubší vlákna, než maso vrchního šálu. Hodí se na dušení, guláš nebo soté. Váleček Váleček z kýty leží na straně spodního šálu. Je vhodný k dušení a na přípravu guláše. Koňský roštěnec Roštěnec je libový, s minimálním mramorováním. Po nakrájení na plátky z masa můžeme připravit minutky. Koňská svíčková, filet Svíčková je jemně vláknitá, načervenale hnědá, libová. Je nejdražší a nejlepší částí koňského masa. Ze svíčkové nakrájené na plátky připravujeme minutky.

Označuje způsob dosahování údržnosti potravin, zejména masa, pomocí různých metod. Jde o chlazení, zmražení, záhřev, uzení, nakládání, sušení, okyselení nebo solení. Zabraňuje se biochemickým a mikrobiologickým reakcím nebo se tyto reakce zpomalují, aby se maso nezkazilo.

Termín pro látky, které zabraňují mikroorganismům v množení nebo je usmrcují. Tím zajišťují údržnost potravin. Konzervačními látkami jsou například sůl, ocet, cukr, alkohol. V rámci Evropské unie se použití určitých konzervačních látek (sorbanu draselného, kyseliny mléčné) deklaruje na výrobku.

Patří do čeledi miříkovitých. Kopr má dutou lodyhu a jemně členěné listy. Malé květy, z nichž později dozrávají semena, mají žlutou barvu. Kopr obsahuje mnoho éterických olejů. Listy se používají čerstvé, je možné je zmrazovat i sušit. Ztrácejí však částečně své aroma. Čerstvá koprová nať se přidává do bylinkového octa a do nálevu na okurky, čerstvé listy ochucují pokrmy ze zeleniny a ryb, patří do omáček i do salátů. Čaj z koprových semen pomáhá při zažívání, podporuje také tvorbu mléka. Je to otužilá jednoletá bylina, která může dorůst až do výšky 1m. Pěstuje se pro semena a pro listy. Pro sklizeň natě je třeba rostliny ořezat ještě před rozkvětem. Sklizeň plodů se zahajuje, když žluté nažky zhnědnou. Nažky se vymlátí a potom usuší. Aroma kopru trochu připomíná vůni kmínu kořenného, chuť je pronikavá, palčivá. Plody jsou zbarvené středně hnědě, se světlým okrajem. Jsou oválné, ploché, se třemi podélnými žebry. Hmotnost 10000 plodů je jen 25g. Plody můžeme podle potřeby také rozdrtit. Nať kopru je aromatická, přidává se do octů, salátů, do nakládané zeleniny a rybích pokrmů. V Rusku kopr přidávají do polévek, k dušenému masu a zelenině. Ve Francii se plody kopru přidávají do pečiva a do moučníků, ve Skandinávii listy i plody kopru slouží k ochucení chleba a brambor s rybami. Jinak se kopr doporučuje užívat při zažívacích potížích jako uklidňující prostředek, působí také povzbudivě na  laktaci kojících matek. Kopr vonný má původ v jižním Rusku a ve Středozemí. Dnes jsou hlavními producenty Polsko, Rusko, Skandinávie, Turecko a Velká Británie.

KOPŘIVA DVOUDOMÁ – latinsky Urtica dioica je u nás velmi rozšířená bylina, je velmi nenápadná, ale velmi zdravá. Žahavá, zdravá a chutná Kopřivu často vnímáme jako nepříjemný plevel, který nám ztrpčuje život svou žahavostí. Ona nám však má, co nabídnout. Použít ji můžeme v kuchyni, ale i jako lék. Původ, historie a výskyt Původně se kopřiva vyskytovala po celé Evropě, v náplavových lužních lesích a na vlhčích humózních lesních půdách podél vodních toků. Dnes je rozšířena jako vytrvalý plevel téměř po celém světě. Naxhází se okolo lidských sídlišť, podél znečištěných vodních toků, na rumištích, navážkách, příkopech, u cest a plotů a zemědělských objektů. Vzhled, chuť a vůně… Běžně dorůstá výšky 50–150 cm. Přímé lodyhy se nevětví a přilehají na ně řapíkaté listy. Celá rostlina je pokryta žahavými chloupky, které obsahují histamin. Zdraví a vitamíny Listy obsahují množství chlorofylu, asi 15 % minerálních látek, z nichž důležitý je zejména hořčík, dále karotenoidy, flavonoidy, organické kyseliny, histamin a serotonin, sacharidy, vitamíny B2 a C, aminokyseliny, glukoniny, třísloviny, fytoncidy, kyseliny šťavelovou, mravenčí, octovou, pantotenovou (B6), křemičitou a další látky. Použití kopřivy v gastronomii Mladé lístky kopřivy přidáváme do teplých pokrmů a do salátů. Je vhodná k výrobě špenátu, k okořenění jarní polévky. Přidává se též do velikonoční nádivky či jako příloha k masu. Existují také kopřivová piva. Kopřivový čaj pročišťuje organismus. Sklizeň a uchovávání Listy se používají čerstvé nebo sušené. Můžeme je i zmrazit. Léčivé účinky - používá se při nemocech kloubů a krvácení z dásní - pomáhá při chudokrevnosti (anémie) - pomáhá při onemocnění bronchitidou - pomáhá při cukrovce, akné, nežidech a vyrážce - posiluje cévní systém - pročišťuje krev - zbavuje stresu - podporuje tvorbu mateřského mléka

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do listopadu. Plodnice korálovce bukového měří až 300mm v průměru. Jsou bílé, ve stáří a při zasychání světle žlutookrové, složené z mnoha dělících se větévek. Větvičky jsou celé nepravidelně pokryté ostny dlouhými až 10mm. Korálovec bukový roste poměrně hojně na mrtvých kmenech a silných větvích listnatých stromů, zejména buků. Vyskytuje se vzácně i na jiných dřevinách, výjimečně i jehličnanů, v podhorských a horských oblastech.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od srpna do prosince. Korálovec jedlový se podobá korálovci bukovému. Ostny však nejsou rozmístěné po celé délce větviček, ale ve skupinách na jejich koncích. Jsou dlouhé až 20mm, zbarvené krémově až okrově. Výtrusy jsou také větší. Korálovec jedlový roste nepříliš hojně na dřevě jedlí a smrků, vzácně i listnatých stromů. Vyskytuje se v podhorských a horských oblastech.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Korálovec ježatý má kulovité až vejčité plodnice zbarvené bíle, ve stáří a při zasychání jsou okrově hnědavé. Na přední a spodní straně mají převislé, až 40mm dlouhé ostny. Korálovec ježatý roste vzácně paraziticky na kmenech listnatých stromů, především dubů a buků. Díky svému tvaru a dlouhým ostnům je korálovec ježatý dobře poznatelným druhem.

Patří sem worchesterová omáčka, salsa, kečup, omáčka A.1., omáčka HP a tekuté maggi koření. Worchesterová omáčka - u všech těchto omáček je podobný výrobní postup i použité přísady. Jedná se o chilli, tamarind, sardelky, cibuli, česnek, cukr, sladový ocet, melasu a celou řadu různého koření. Nasládlé a kořenité aroma tohoto výrobku vzdáleně připomíná sherry. Salsa - používá se zejména v mexické a jihoamerické kuchyni. Je vyrobena z rajčat, tomatillos, cibule, česneku, chilli a koření. Originální salsa obsahuje také nať koriandru. Známe salsu jemnou, středně pálivou až pálivou. Kečup - je to pikantní kořenicí omáčka, červená a hustá. Její základ tvoří rajčatová dřeň smíchaná s cukrem, octem a kořením, např. cibulí, pepřem, paprikou, skořicí. Vedle klasického rajčatového kečupu se vyrábí také kari kečup nebo cibulový a šašlikový kečup. Omáčka A.1. - grilovací omáčka objevená v Severní Americe. Vyrábí se z pomerančů, cibule, česneku a bylinek. Omáčka HP - vyrábí se ze směsi melasy, bílého vinného octa, sladového octa, sójové omáčky, datlí, tamarindu, koření, cukru a soli. Tato omáčka je vhodná pro vegetariány, neobsahuje žádné přídavné látky. Tekuté maggi koření - vyrábí se z rostlinné bílkoviny, soli, vody, aroma, drožďového extraktu a glutamanu. Koření zraje skoro 4 měsíce v kádích a tak získá aroma a chuť, které připomínají libeček. Tato bylina se ve skutečnosti do maggi nepřidává. Všechny kořenicí omáčky jsou pikantní až velmi pálivé. Používají se v klasické kuchyni k vylepšení všech pikantních pokrmů. Omáčky lze dlouhou dobu uchovávat v chladničce.

Patří sem miso, bobová omáčka, ketjap benteng, tamari, teriyaki a omáčka hoisin. Miso - hnědá pasta ze sójových bobů, ze které se připravuje polévka. Je oblíbená v japonské kuchyni. Bobová omáčka - je vyrobena z fermentovaných sójových bobů. Jedná se o hustou, tmavou omáčku, která je rozšířená v Číně. Existuje ostrá nebo jemná varianta. Ketjap benteng - tato omáčka pochází z Indonésie. Může být slabě nebo silně slazená, je vylepšovaná bylinkami a kořením. Tamari - sójová omáčka získávaná na základě kvašení kyseliny mléčné. Má jemnější chuť než běžná sójová omáčka a bývá méně slaná. Teriyaki - je specialitou japonské kuchyně. připravuje se ze sójové omáčky, do které se přidává asijské koření, ocet a víno. Je vhodná ke grilování, protože cukr, který obsahuje, zkaramelizuje na povrchu masa a dodá mu lesk. Omáčka hoisin - je čínskou obměnou sójové omáčky. Přidává se do ní sójová pasta, koření, ocet, chilli, česnek a sezamový olej. Má červenou barvu, nejlépe se hodí k pekingské kachně. Všechny druhy kořenicích omáček mají slanou a kořenitou chuť, mohou být sladké, ostré či aromatické. Omáčky na sójové bázi ochucují téměř každý pokrm asijské kuchyně. Přidávají se do omáček, polévek, do rýžových a těstovinových pokrmů. Tyto kořenicí omáčky jsou k dostání jak v supermarketech tak i v obchodech s kořením. V podstatě se nemohou zkazit, je ale lépe uchovávat je v chladničce.

Patří do skupiny vřeckovýtrusných, doba výskytu je od května do října. Plodnice kořenitky nadmuté jsou 20-100mm široké a 2-4mm silné, rozložené, zprohýbané a poměrně křehké. Zbarvené jsou hnědě, červenohnědě, olivově hnědě až černohnědě, v mládí mají běložluté, plstnaté okraje. Spodní strana je zbarvená bělavě.Je na ní mnoho kořenovitých houbových vláken, kterými jsou houby připojené k substrátu. Kořenitka nadmutá roste nepříliš hojně na zemi v jehličnatých lesích, zejména ve vyšších polohách, nejčastěji se vyskytuje na spáleništích. V některých horských oblastech, především v místech, kde se pálí klestí, bývá dost častá. Podobné plodnice vytváří destice chřapáčová, nejsou však připojené k substrátu kořínky, ale krátkým, většinou v zemi ponořeným třeněm. Liší se také mikroskopicky

Patří do skupiny břichatkovitých, doba výskytu je od června do října. Plodnice kořenovce načervenalého jsou 10-40mm široké, kulovité, hlízovité, často protažené. Zbarvené jsou bělavě, potom nažloutle, na vzduchu nebo po poranění růžově červenají. Na bázi je kořínkovité podhoubí. Teřich je žlutý, později s olivovým nádechem a nakonec žlutohnědý. Kořenovec načervenalý roste poměrně hojně, obvykle ve skupinách, většinou nehluboko pod povrchem v jehličnatých i listnatých lesích na písčitých půdách. Plodnice někdy vyčnívají temenem na povrch. Ke konzumaci je kořenovec načervenalý vhodný jen v malém množství jako koření.

Patří do skupiny břichatkovitých, doba výskytu je od června do října. Plodnice kořenovce žlutavého jsou 20-60mm široké, nepravidelně hlízovité. V mládí jsou zbarvené špinavě žlutě, ve stáří olivově hnědě. Jsou síťovitě obalené hnědými až černými, téměř žíňovitými myceliovými provazci. Na bázi jsou kořínky. Teřich je olivově zelený. Kořenovec žlutavý roste vzácně, obvykle ve skupinách, zejména v borových lesích na písčité půdě, těsně pod jejím povrchem. Plodnice někdy vyčnívají na povrch. Ke konzumaci je kořenovec žlutavý vhodný jen v malém množství jako koření.

Jinak také čínská petržel, štěničný anýz, kyšnec, culanto či cilanto. Používáme semena, celá nebo mletá, sušená, listy, kořeny. Plody koriandru mají teplé aroma, ořechové a kořenité. Je třeba zvyknout si na pronikavou chuť natě i kořenů. Semena koriandru se přidávají do sladkého pečiva, do chleba, koření se jimi pokrmy z brambor a luštěnin. Vhodné jsou také k drůbeži a rybám, zjemní chuť jídel. Koriandr je oblíbeným kořením indické, mexické, brazilské a thajské kuchyně. Koriandrová semena lze zakoupit v každém obchodě s potravinami. Pokud se uchovávají v chladu a temnu bez přístupu vzduchu, udrží si své aroma po celý rok. Kořeny a listy koriandru se používají pouze čerstvé. Koriandr pochází z oblasti středozemního moře, v současnosti se pěstuje po celém světě. Poptávka je velká jak po čerstvých listech, tak po plodech. Koriandr je jednoletá bylina, která dorůstá do výšky 30-80cm. Nese malé okolíky bílých nebo růžových květů. Plody nažky se sbírají při plné zralosti. Rostliny se musí kosit za rosy, zabrání se tak vypadávání plodů. Nažky se potom suší, mlátí a prosívají. Koření se skladuje v pytlích. Listy a nezralé plody koriandru mají silný, nepříjemný zápach. Zralé plody mají sladké, peprně vonné, kořeněné aroma. Chuť je mírná, sladká, lehce pálivá, s dobře znatelným náznakem pomerančové kůry. Koriandr se používá k ochucení sladkých i slaných pokrmů, je základní složkou směsi karí. Na Středním východě se přidává do dušených pokrmů, v Evropě a Americe se používá při pečení a přidává se do nakládacího koření. Koriandrem se ochucují také francouzské zeleninové pokrmy. Silice slouží k dochucení čokolády, likérů a různých nápojů. Koření a silice se přidávají do přípravků tlumících migrénu a zažívací potíže. Celý (marocký) koriandr – plody jsou kulovité, žebernaté. Měří v průměru 3-4mm. Marocký  koriandr je dostupnější než indická odrůda. Drť marockého koriandru – křehké plody lze snadno umlít na jemný prášek. List koriandru – používá se k ochucení a ozdobení pokrmů Středního východu a Asie. Celý (indický) koriandr – jeho chuť je sladší než chuť marockého koriandru. Drť indického koriandru – v Indii se koriandr před mletím obvykle praží, vynikne tím jeho chuť. Silice – má příznivý vliv na trávení Koriandr se zpravidla pěstuje v malém. Hlavní sklizně pocházejí z Indie, Íránu, Středního východu, bývalého Sovětského svazu, USA, Střední a Jižní Ameriky.

Koroptve se vyskytují téměř po celé Evropě a Asii, v současnosti také v Severní Americe. V závislosti na regionu existují různé poddruhy koroptví. Koroptve se živí hmyzem a semeny. V zimě vytvářejí malá, zpravidla rodinná hejna. Na jaře se párují jen mladí ptáci. Dospělí jedinci dosahují délky asi 30cm a váží 300-450g. Koroptve se loví od září do prosince.   Koroptví maso Maso koroptve polní je velmi chutné, červenohnědé, jemně vláknité. Především maso mladých ptáků se považuje za mimořádnou delikatesu. Koroptve většinou připravujeme vcelku, můžeme je péct s nádivkou nebo neplněné. Jsou vhodné i k dušení nebo grilování.   Části masa z koroptve Koroptví stehna Stehna se zpravidla připravují i s kůží. Hodí se k pečení, dušení nebo grilování. Výtěžek masa z koroptvích stehen je velmi nízký, maso je ale křehké a aromatické.   Filety z koroptvích prsou Filety z prsou s kůží můžeme připravovat i s přiléhajícím křídlem, nebo jen s kostí zbavené masa.  Filety jsou vhodné k pošírování nebo uzení, můžeme z nich připravit i ragú.

Je rozšířená od Bílého moře po Lamanšský průliv, včetně Baltského moře. Vyskytuje se podél pobřeží, zdržuje se v hejnech. Koruška evropská dorůstá do délky 45cm, většinou měří jen do 20cm. Maso má zvláštní pach připomínající okurky, je křehké, nevýrazné chuti, jeho kulinářská hodnota je minimální. Nejčastěji se koruška evropská připravuje smažená přírodně nebo v trojobalu, chutná i fritovaná.

Vyskytuje se od Aljašky po jižní Kalifornii a podél asijského pobřeží až po Koreu. Do Evropy se koruška příbojová dováží jen málokdy, je oblíbenou rybou v Japonsku a v Číně. Vhodným způsobem tepelné úpravy je smažení nebo grilování vcelku.

KOSHIHIKARI, zkráceně též Koshi, je mezinárodní označení pro odrůdu krátkozrnné rýže (Oryza sativa). Výskyt a historie Koshihikari byla vyšlechtěna poměrně nedávno, a sice v roce v Japonsku 1956 křížením Nourin No. 1 a Nourin No. 22. Zde se tato rýže také pěstuje (nejvíce v oblasti Uonuma), ale můžeme se s ní setkat i v Austrálii. V současné době tvoří tato odrůda téměř 40% veškeré vyprodukované rýže v Japonsku. Vzhled a vlastnosti Zrna rýže Koshihikari jsou bílá, krátká, zakulacená a lehce aromatická. Po uvaření je rýže mírně lepivá, ale stále pevná. Použití Koshihikari v gastronomii Koshi je všestrannou odrůdou rýže, nejvíce se však používá na výrobu sushi a jako příloha k rozličným japonským pokrmům.

KOSTIVAL LÉKAŘSKÝ – latinsky Symphytum officinale, lidově též zvaný medunice, černý kořen, volský jazyk, lupen sladký, kobylí mléko, kostihoj, nebo celíkový kořen. Nenápadný lidový léčitel Kostival se hojně využíval k léčení mnoha neduhů, používá se do mastí, tinktur, odvarů i čajů. Dnes ho sušený seženeme pouze v lékárně. Používá se k dochucování jídel. Původ, historie a výskyt Kostival lékařský je jako léčivá rostlina zmiňován již od 12. století. Roste především v Evropě (kromě severní a jižní části), východní hranice výskytu je v oblasti Střední Asie. Byl zavlečen i do Severní Ameriky. Nalezneme ho na vlhčích stanovištích, jako jsou břehy řek a potoků, vlhké louky, vlhká pole nebo lužní lesy. Roste především na hlinitých až jílovitých půdách, bohatých na živiny, slabě zásaditých až slabě kyselých. V Česku roste od nížin až po vyšší horské polohy. Vzhled, chuť a vůně… Kostival dorůstá až do výšky 1 metru. Listy jsou podlouhlé, kopinaté a zužují se do řapíku. Okvětní lístky mají barvu v odstínech načervenalé, fialové, modrofialové a červenofialové. Kostival má černý řepovitý uvnitř bělavý oddenek. Chuť kostivalu je čerstvá, kořenitá a jeho vůně není nijak výrazná. Zdraví a vitamíny Obsahuje třísloviny, slizové látky, silice a škodlivé pyrolizidinové alkaloidy max. 0,3 %. Kořen a listy by se měly užívat vně, protože alkaloidy mohou být karcinogenní a při delším vnitřním užívání mohou poškozovat organismus. Používá se především jako mast nebo jako tinktura na obklady – na zlomeniny, při zánětu žil, při pohmožděninách. Použití kostivalu v gastronomii Používáme lodyhy a listy čerstvé, kořeny sušené a mleté. Toto koření se užívá jen v malém množství. Ochucují se jím saláty a polévky, lze ho jíst i jako zeleninu. Dříve se kostival přidával do omelet. Sběr a uchovávání K dostání je jen sušený kostival, a to pouze v lékárnách. Čerstvý je možné natrhat v přírodě. Zabalený do mikrotenového sáčku vydrží několik dní v chladničce. Kořen se sbírá na jaře před začátkem vegetace nebo na podzim. Rychle se omyje a rozpůlí, suší na slunci nebo při umělé teplotě, která nesmí být vyšší než 45 °C. Léčivé účinky - ovlivňuje krevní oběh - působí mírně projímavě - zmírňuje bolest - podporuje regeneraci tkání Při vnitřním užití pomáhá při - tuberkulóze kostí - pohmožděninách - při kašli - bronchitidě - bolesti na prsou - žaludečních vředech - i při těžších nemocech krvácení a křečích žaludku - dvanácterníkových vředech - při zánětu pohrudnice - poruchách trávicích orgánů - úplavici - nemocech ledvinových - zahlenění dýchacích cest - a zlomeninách. Zevně se používá k obkladům na - rány - vředy - zanícené žlázy. Kostival lékařský byl v České republice vyloučen z oficiálních lékopisů a doporučuje se jen k vnějšímu použití. Pokud se užívá vnitřně, tak jen ve velmi malých dávkách a po velice krátkou dobu. Existuje podezření na poškození jater a na rakovinotvorné alkaloidy.